Pavel Šmok, génius české choreografie
Choreograf, který posouval estetiku českého tance, tvůrce veliké invence, muzikality i humoru, umělec, který si rozuměl s jevištěm i kamerou, zakladatel Baletu Praha a Pražského komorního baletu. K jeho odkazu se náš soubor stále hlásí a snaží se rozvíjet a inspirovat domácí taneční scénu. Tak, aby se stále mohl označovat za dědice Pavla Šmoka.
Pavel Šmok se narodil na Slovensku v Levoči, od 13 let žil s rodiči v Praze. Studoval Vyšší školu průmyslovou a po maturitě strávil dva roky na strojní fakultě ČVUT. Od studií se věnoval sportu, ale také ochotnickému divadlu a tanci. Rok studoval herectví na konzervatoři, posléze vystudoval taneční oddělení konzervatoře. Jeho pedagožkami byly M. A. Tymichová, Zora Šemberová a Laurette Hrdinová. Pavel Šmok absolvoval v roce 1953. V posledním ročníku přijal angažmá v Armádní opeře, součásti Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde taneční složku vedl Luboš Ogoun.
V roce 1955 se stal sólistou divadla J. K. Tyla v Plzni, kde dostal příležitost v klasickém i modernějším repertoáru. V Plzni získal první choreografickou zkušenost (tance do operet a opery). V roce 1958 nastoupil na místo šéfa baletu a choreografa v Ústí nad Labem. Se svým baletem Sluha dvou pánů na hudbu Jarmila Burghausera se zúčastnil brněnského Festivalu současného baletu 1960, kde na něj zapůsobily diskuse o tanečním oboru a jeho směřování. Pod tímto dojmem vytvořil celovečerní balet Nová Odyssea, který znamenal nalezení nového stylu. Úspěšnou premiérou své působení v Ústí zakončil a přijal místo choreografa v ostravském baletu.
Zde tvořil repertoár pro mladé publikum, byl obrodným prvkem. Inscenoval Viktorku Z. Vostřáka, Lašské tance L. Janáčka, Čarodějnou lásku M. de Fally, Pygmaliona J. Ducháně, Rossiniánu, Milostnou píseň P. Ebena, Závrať Č. Gregora, Svědomí V. Bukového, choreografie do oper a činoher, hostoval v dalších divadlech a v televizi. Pohostinsky choreografoval v Brně, kde soubor vedl Luboš Ogoun, který sám byl průkopníkem nového moderního přístupu v baletu. Pavel vytvořil choreografii k Sedmi smrtelným hříchům Bertolda Brechta a Kurta Weila a uspěl Gershwinovou Rapsodií v modrém.
Ve stejné době objevil Pavel Šmok kouzlo televize. Spolupracovat začal v roce 1962 s ostravským studiem, byl průkopníkem nového uměleckého žánru, kdy nešel cestou pouhého zaznamenání choreografie, ale uvažoval jako filmař z hlediska kamery, dynamiky střihu. Později tvořil pravidelně pro studia Československé televize i zahraniční vysílání, spolupracoval na řadě zábavních pořadů a revuí s baletem ČST aj.
Balet Praha
Choreografové Pavel Šmok a Luboš Ogoun se spolu s dramaturgem Vladimírem Vašutem založit vlastní soubor, v němž by mohli experimentovat s novými formami. Zřizovatele naši ve Státním divadelním studu a řediteli Miloši Hercíkovi. Šéfem souboru byl Luboš Ogoun, Pavel Šmok spolu s ním jediným choreografem. Soubor nesl nejprve název Studio balet Praha, posléze Balet Praha. Fungoval sedm let, premiéroval 22 choreografií, z toho 10 vytvořil L. Ogoun, 11 P. Šmok a jen jeden kus byl společný (Horečka na hudbu Karla Mareše). Protože Balet Praha neměl vlastní stálou scénu, trávil více času na zahraničních zájezdech, přijímali i dlouhodobá angažmá.
Z úspěšných Šmokových choreografií této éry jsou to: Rossiniána, balet o dospívání Reflexy na hudbu Zdeňka Zouhara, Jazzová suita Karla Kraugartnera, Fresky Bohuslava Martinů, komické Nedbalky na hudbu Oskara Nedbala, Largo a Fuga a-moll J. S. Bacha v úpravě Karla Velebného, společensky závažná Sněť na hudbu Charlieho Minguse, a především v roce 1968 Listy důvěrné, v nichž nadčasovým způsobem zpracoval II. Smyčcový kvartet Leoše Janáčka.
Šéfování v Basileji
V roce 1968 Luboš Ogoun přijal místo šéfa baletu v Brně, v Baletu Praha zůstal pohostinsky jako choreograf. Pavel Šmok získal nabídku na šéfovský post do Basileje, kam s ním část tanečníků odcestovala. V Basileji uvedl Dona Juana na hudbu J. Burghausera, obnovil Fresky a Listy důvěrné, na motivy Labutího jezera vytvořil tragikomický Brainticket, vytvořil svou verzi Šeherezády, moderní Tenebrae (h. Klaus Huber), úspěšnou choreografii Opilý koráb a první verzi jedné ze svých nejslavnějších choreografií: Sinfoniettu Leoše Janáčka. Také hostoval v Brně (Glagolská mše v Janáčkově divadle), v Norimberku, Bernu, Darmstadtu a Tessinu.
V roce 1973 se vrátil do Československa navzdory nabídce zůstat v Basileji či jiných divadlech. Po návratu však nezískal perspektivní příležitosti. Ke spolupráci jej pozval jen Boris Slovák ze Slovenského národného divadla, kde měl nastudovat Listy důvěrné a vytvořit vlastní verzi Stravinského Ptáka Ohniváka. Po úspěšné premiéře však byla inscenace stažena, protože byla shledána ideologicky závadnou. Pavel Šmok pak pracoval nárazově pro televizi, opery a operety, činohry. V roce 1975 byly v Darmstadtu inscenovány jeho Listy důvěrné a český tým s Pavlem Šmokem jako choreografem realizoval Brechtovu Žebráckou operu. V Laterně magice se podílel na inscenaci Pražský karneval (1974), později vytvořil pro Laternu magiku úspěšný balet Sněhová královna (1979).
Pražský komorní balet
Po třech letech přišel opět impulz od Miloše Hercíka, nyní ředitele divadla Rokoko. Pod jeho záštitou vznikl Pražský komorní balet, prvním pořadem byl Jak se dělá balet (1975). S Pavlem Šmokem se zakládajícími členy skupiny stali Kateřina Franková, Jan Klár a Vladimír Kloubek. Na scéně divadla Rokoko uvedl PKB tři premiéry, v roce 1980 se osamostatnil, manažera našel v Jiřím Opělovi. Postupně vystřídal mnoho zřizovatelů, v roce 1995 Pavel Šmok a Jiří Opěla založili vlastní s. r. o.
Významnými choreografiemi této éry byly v roce 1977 Pia Fraus, humorný Záskok a Americký kvartet na hudbu Antonína Dvořáka. Na Bedřicha Smetanu vzniklo Z mého života (1983), v témže roce folklórem inspirovaná Musica Slovaca (Ilja Zelenka), v roce 1986 Zjasněná noc Augusta Schönberga, dále Smetanovo Trio g-moll (1991), Dvořákův Holoubek (1992), Valčíky a Kreutzerova sonáta (1990) či Stabat Mater (1995). Ohlasy odborné kritiky byly zpravidla nadšené.
V letech 1990–2005 působil jako pedagog choreografie na pražské HAMU. V uměleckém vedení PKB jej na konci 90. let vystřídal Libor Vaculík, v roce 2002 se stal Šmok krátce šéfem baletu Státní opery Praha a v roce 2003 byl PKB přičleněn k ní. Pavel Šmok v roce 2003 odešel do důchodu. V roce 1998 vznikla jedna z pozdních Šmokových stálic, choreografie Po zarostlém chodníčku na hudbu Leoše Janáčka. Tanečníci z původního PKB v roce 2007 ze souboru odešli a založili znovu samostatný soubor, ale Pavel Šmok již zůstal jen v roli mentora.
Pavel Šmok získal dvakrát Cenu Českého literárního fondu, Medaili za zásluhy mu udělil v roce 2002 prezident Václav Havel, v roce 2005 mu byla udělena v rámci Cen Thálie Zvláštní cena kolegia a v roce 2012 Cena ministerstva kultury za celoživotní umělecké zásluhy v rozvoji tanečního a divadelního umění v ČR a propagaci českého umění i české hudby a tanečního umění ve světě. Zemřel 4. dubna 2016 v nedožitých devadesáti letech.