Sledujte nás na Facebooku!
CZ EN

Pavel Šmok

Pavel Šmok
(* 22. října 1927 v Levoči, † 4. dubna 2016 v Nekoři)

Pochází z rodiny českého stavebního inženýra. Přišel na svět v době jeho pobytu na Slovensku, kde také vychodil základní školu. Po vyhlášení Slovenského státu se rodina přestěhovala do Prahy, kde studoval na reálném gymnáziu a po kvartě pokračoval ve studiích na Vyšší škole průmyslové v Betlémské ulici. Po maturitě na „strojárně“ se zapsal na České vysoké učení technické. Zdárně absolvoval čtyři semestry na fakultě strojní, ale v té době se jeho zájem již soustřeďoval na umělecké aktivity a Vysokou školu nedokončil. Nebylo se čemu divit, k divadlu ho to táhlo již od dětství v Nekoři. Suchopárné studium si zpestřoval ochotničením (např. v Divadle mladých pionýrů, nebo v Divadle Na Slupi) a mimo to i tancováním u Vycpálkovců. V té době mu Alexej Gsollhofer, herec Vesnického divadla, doporučil zkoušky na konzervatoř.

Byl přijat. V období 1948-49 navštěvoval hodiny dramatického oddělení pražské Konzervatoře (měl výborné kantory – Krejču, Lukavského, Plachého), ale prohloubil se zde jeho zájem o tanec a tak po roce přešel na taneční oddělení, které dokončil v roce 1953, tedy ve svých 26 letech. Na své pedagogy si opravdu nemohl stěžovat, hodiny klasického tance vedla Marie Anna Tymichová, lidový tanec sólistka Národního divadla Zora Šemberová a novodobý tanec Laurette Hrdinová. Během studií ho významně, ne-li osudově, ovlivnila herecká spolupráce s E.F.Burianem v jeho divadle. Hostoval v Déčku do doby, než přišla role ve filmu Zítra se bude tančit všude (1951), která obnášela dva měsíce mimopražských exteriérů, což vylučovalo účinkování v divadle a na činoherní prkna se již nevrátil.

Jako mnoho jiných umělců začínal i Pavel Šmok u sportu. Propadl krasobruslení (při kterém se poprvé setkal s klasickou taneční technikou v lekcích Heleny Štěpánkové a Marty Aubrechtové), byl juniorským mistrem ČSR, vystupoval jako člen groteskního tria Syblík-Šmok-Krapeš a v ledních revue (např. v Pyšné princezně po boku Dáši Lerchové, hvězdy první velikosti a mistryně Evropy). Později se ke sportu vracel jako choreograf soutěžních krasobruslařských jízd a ledních revue, spolupracoval s moderními gymnastkami a zajímal se o skoky do vody, přesněji řečeno od závodů na debl kánoi ho k vodě přivedla jeho druhá žena Marie (Hatina) a stal se dlouholetým trenérem této osminásobné mistryně ve skocích do vody z třímetrového prkna.

První profesionální angažmá získal ještě v posledním roce konzervatorního studia v Armádní opeře Luboše Ogouna. Mělo to neocenitelné výhody, mohl si zde odkroutit vojnu, udržet se ve formě a vystupovat pravidelně na scéně. Bohužel byl soubor v roce 1956 zrušen. Po velmi krátkém působení v Národním divadle v Praze (přesně šest dní) se stal členem baletu Divadla J.K.Tyla v Plzni, který v té době vedl Jiří Němeček. Jako nový sólista si zde zatančil nepřeberné množství rolí všech žánrů, přes charakterní, komické, až k princům i moderním partům. Za všechny uvedu alespoň legendárního „Peťku“ v inscenaci J.Němečka Mládí, která byla oceněna jako nejlepší představení roku 1956. V Plzni jeho interpretační kariéra vyvrcholila i skončila. V té době mu bylo již přes třicet a občas se ozývaly i dřívější potíže s páteří.

Byl však vyhlášen konkurz na místo šéfa a choreografa ve Státním divadle v Ústí nad Labem, které ambiciózní umělec získal na tři roky. Přes všelijaké problémy se mu povedlo soubor pozvednout, ale především se zde formoval jako choreograf. Opery a operety si vyzkoušel již v Plzni, ale první premiéra, kterou uvedl s ústeckým souborem v roce 1958 tvořily Valčíky (A.Dvořák), Svatební košile (J.Novák) a Karneval (R.Schumann). Největšího úspěchu a umělecké kvality dosáhly Valčíky, které naznačily budoucí choreografické směřování. Následovaly další čtyři premiéry – Sedm krasavic (K.Karajan 1959), Sluha dvou pánů (J.Burghauser 1959), Louskáček (P.I.Čajkovskij 1960) a poslední Nová Odyssea (V.Burns 1960).

V dalších letech působil jako druhý choreograf vedle Emericha Gabzdyla v Ostravě. Zbavil se šéfovských starostí a za tři a půl sezóny inscenoval devět kratších baletů – Viktorka (Z.Vostřák 1961), Lašské tance (L.Janáček 1962), Američan v Paříži (G.Gershwin 1962), Čarodějná láska (M.de Falla 1963), Pygmalión (J.Duchoň 1963), Rossiniáda (G.Rossini 1963), Závrať (Č.Gregor 1964), Milostná píseň (P.Eben 1964), Svědomí (W.Bukový 1964) a několik oper a činoher. Volný čas, díky benevolentnímu Gabzdylovi, trávil hostováním v televizi a v jiných divadlech, především v Brně – Sedm smrtelných hříchů maloměšťáků (B.Brecht/K.Weill 1962), Rhapsody in blue (G.Gershwin 1962) a Capriccio (J.Novák 1964), nebo v polské Bytomi – Florella (Učitel tance, K.Kupka 1963).

Tvorbě pro televizi a film se Pavel Šmok věnuje dodnes. Vedle České televize spolupracoval i se zahraničími společnostmi v Rakousku, Německu, Velké Británii, Jugoslávii a hlavně Švýcarsku – Lišák, Les Notes, Historie vojáka, Zpěv slavíka (I.Stravinskij 1980-82). Získal i ocenění za televizní choreografii, např. na soutěži Zlatá Praha, v Montreux, v Helsinkách aj.

V roce 1964 založil spolu s Lubošem Ogounem Balet Praha (původně Studio Balet Praha), který zastřešilo Státní divadelní studio (ředitel – Miloš Hercík). Oba umělce pojilo podobné umělecké cítění, chuť experimentovat s pohybem a stali se ideálním tvůrčím tandemem. Jádro tanečníku si s sebou přivezli z Brna (Synáčková, Koželuh, Janečka), z Ostravy (Martiníková, Brom) a dalších pět absolventů konzervatoře bylo vybráno konkurzem. Produkce této dvojice byla velmi rozsáhlá. Díky zájezdové činnosti doma, ale zejména v zahraničí, měli tvůrci možnost sledovat taneční dění v Evropě a zároveň si utvářet představu o českém tanci v mezinárodním kontextu. Nejvýznamnější díla Pavla Šmoka pro Balet Praha: Rossiniáda (G.Rossini 1964), Reflexy (Z.Zouhar 1964), Jazzová suita (K.Krautgartner 1965), Fresky (B.Martinů 1965), Nedbalky (O.Nedbal 1966), Largo a Fuga a-moll (J.S.Bach/K.Velebný) a hlavně Listy důvěrné (L.Janáček 1968). Když se v roce 1968 L.Ogoun rozhodl vrátit na velkou scénu v Brně, převzal Pavel Šmok šéfovský post. Obtížné existenční podmínky však vedly k ukončení činnosti souboru.

V letech 1970-73 působil Pavel Šmok jako šéf baletu v Basileji (Švýcarsko). Nastudoval zde některé starší choreografie – Fresky, Listy důvěrné a nově vytvořil – Dona Juana (Ch.W.Gluck 1971), Sinfoniettu (L.Janáček 1971) a Šeherezádu (N.Rimskij-Korsakov 1972). Při této práci si ve volném čase ještě odskočil do Brna – Glagolská mše (L.Janáček 1969), Norimberku – Strašáci do zelí (A.Reimann 1971), Bernu – Poeme élektronique (E.Varese 1972), Darmstadtu – Rossiniáda (1973), Listy důvěrné (1975) a Tessinu – Maličkosti (W.A.Mozart 1972).

Přestože mu v Basileji nabídli další smlouvu, československý Pragokoncert se rozhodl, že už nadále nebude podepisovat našim umělcům dlouhodobá zahraniční angažmá. Kdo zůstal „venku“ stal se emigrantem. To ale Pavel Šmok nechtěl a tak se v roce 1973 vrátil. Socialistický režim se však postaral o „vřelé“ přijetí a tak o tohoto choreografa nikdo nejevil zájem. Až Boris Slovák, tehdejší šéf baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě, podal pomocnou ruku a nabídl možnost nastudování Ptáka Ohniváka (I.Stravikskij) a Listů důvěrných v roce 1973. Po premiéře došlo ke skandálu – soudruhům se nelíbila scéna, při níž spustí Carevič Ivan zlatou klec na Ptáka Ohniváka, což na ně působilo jako jinotaj na nedávné „osvobození od kontrarevoluce“. Další tři roky se naskytla práce pro televizi, operu, operetu nebo činohru, ale žádný balet. Pavel Šmok se však nevzdával. Nakonec přece jen přišla nabídka spolupráce, poskytnutí divadelních prostor a podpora od Miloše Hercíka (tentokrát ředitele divadla Rokoko) a tak vznikla, zpočátku při Městských divadlech pražských a od roku 1980 samostatně fungující, malá skupina tanečníků pod názvem Pražský komorní balet, která svou činností navázala na Balet Praha. Postavení na české scéně měl soubor výsadní, ale existenční potíže ho pronásledovaly celou dobu. Zato chudý na výrazné taneční osobnosti nebyl nikdy – K.Franková, L.Rajn, V.Kloubek, J.Klár, J.Kavková, P.Zuska, L.Ovsová, M.Plzáková, M.Blahutová, P.Kolář, K.Rejmanová. Z rozsáhlého repertoáru jmenujme alespoň – Americký kvartet (A.Dvořák 1977), Záskok (F.von Suppé 1977), Pia fraus (K.Odstrčil1974), Z mého života (B.Smetana 1983), Musica slovaka (I.Zelenka 1983), Zjasněná noc (A.Schónberg 1986), Trio g-moll (B.Smetana 1991), Holoubek (A.Dvořák 1992), Stabat Mater (A.Dvořák 1995).

V této době měla jeho práce mimořádný rozsah, vedle práce pro „Šmokovce“ spolupracoval s řadou zahraničních divadel a souborů – Polski Teatr tańca v Poznani (1976,1982), Komisches Oper v Berlíně (1979,1982), Nederlands Dans Theater 2 (1981), nebo se souborem Choreografičeskije miniatury v Leningradě (1983, 1986, 1987).

Choreografie Pavla Šmoka byly přenášeny i na většinu ostatních československých scén. Dále spolupracoval s Laternou Magikou, uplatnil se jako režisér – např. Prodaná nevěsta v ND Praha (1992). Choreografické ambice podporoval i u svých interpretů (K.Franková, P.Tyc, P.Zuska) a od roku 1990 působí jako pedagog oboru choreografie na taneční katedře Akademie múzických umění v Praze (žáci např. M. Blahutová, M. Eliášová, L.Holánková).