aneb účast Pražského komorního baletu na choreografické soutěži No ballet v Ludwigshafenu
Díky obětavé organizační práci ředitelky Pražského komorního baletu (dále PKB) Ladislavy Jandové, za finanční podpory PKB a Hamu se choreografie Mono na Aware, kterou jsem vytvořila pro PKB v roce 2011, mohla v listopadu účastnit veřejného kola choreografické soutěže současného tance No ballet v Ludwigshafenu.
Pro veřejné semi finále odborná porota vybrala 18 choreografií z 300 zaslaných videoukázek z 50 zemí světa, kteří dostali ve dvou dnech prostor prezentovat svá díla. Účast byla opravdu mezinárodní, vedle choreografů z Německa, Francie, Česka, Slovenska, Portugalska, Švýcarska či Itálie byli zastoupeni také kandidáti z Izraele, USA, Jižní Korei, Thaiwanu, Japonska či Malaysie nebo Argentiny. Bylo tedy úžasné mít příležitost ve dvou dnech shlédnout to, co se v současném tanci ve světě děje.
Bohužel mateřské povinnosti mi nedovolily zůstat po celou dobu trvání soutěže na místě, proto se má reflexe bude týkat hlavně prvního dne, kdy jsem mohla zhlédnout osm soupeřících choreografií o místo ve finale, včetně té mé. Každý den soutěžilo osm choreografií a po představení porota vybrala čtyři postupující díla. Třetí den se konalo finále a rozdělování cen.
Hned na začátek předesílám, že naše choreografie se do finále nedostala, ale přestože většina soutěžících, kteří nepostoupili mělo zklamaní vepsané ve tvářích, my jsme účast ve veřejném kole považovali za obrovský úspěch souboru prezentovat se na takto vyjímečné soutěži, jedné z největších v Evropě.
Pro mne však byla kromě zhlédnutí různorodého tanečního umění nejvyšší kvality zásadní informace pořadatelů, že po soutěži nemáme váhat a obrátit se na porotu s dotazy na naše dílo. Díky tomu jsem se neostýchala promluvit s osobností světového formatu v oblasti tance, jednou ze tří ikon proslaveného Německého Tanztheatru spolu s Pinou Bausch a Suzann Linke – Reinhild Hoffmann, která byla členkou poroty (Suzann Linke také, ale s tou jsem bohužel nemluvila).
Reinhild Hofmann se mnou nejdříve konzultovala mé dílo, uvedla, že zaslaná videokukázka porotu velice oslovila a proto dílo vybrali, i když nesplňovalo limit 15minut nýbrž trvá téměř 40minut, ale že ve zkrácené verzi se jim myšlenka choreografie nezdála již tak čistá a sdělná a navíc ji rušili i zásahy v hudbě. Tato výtka byla zcela oprávněná a samozřejmě bylo vidět, že díla ostatních soutěžících jsou cíleně připravená přímo pro příležitost soutěže a že většina soutěžících na přípravě strávila téměř rok.
Já musím naopak vyzvednout obrovskou profesionalitu tanečníků souboru v čele s hostem souboru Sylvou Nečasovou a jejich vynikající provedení choreografie Mono No Aware, kterou nastudovali poměrně za krátký čas.
Choreografie „Mono no aware“ pojednává o uvědomění si krásy a pomíjivosti estetického předmětu nebo bytosti, jejíž ztělesněním je v Japonské tradici například krátké trvání sakurového květu. Je to jakýsi „výkřik duše“, vyřčení úžasu nad pomíjivou křehkostí nádherných lidských snů, ale i nad prchavostí, bolestí, stárnutím a často zvrhlou, neodbytnou žádostivostí, i nad všudypřítomným zánikem a rozkladem.
Mezinárodní porota byla velmi náročné publikum s obrovskými zkušenostmi z oboru, velkým rozhledem o umění a vysokým vzděláním. Ve večeru, kde jsme soutěžili se přiklonila k výběru konceptuálního díla “To “ z USA, kde se trojice tanečníků střídala v jízdě po kruhu na kole a uprostřed se vždy s objetím jednoho kruhu udál nějaký příběh zbylé dvojice. Dílo zkoumající pohyb páteře Choro corpora – založené na plynulém vlnění čtyř žen, které stály celou dobu ve skupince bez pohybu z místa, jejich pohyb byl naprosto precizní a choreografie si hrála s detaily a využitím všech možností tohoto omezujícího zadání. Díla německého choreografa velké pohybové a taneční kvality, inspirovaného řeckou bájí o Narcisovi “The one we Act, The other we are” (které získalo 2.cenu) a konečně díla inteligentně vtipného, přehodnocujícího tragický příběh Madam Butterfly s názvem “Another chopstick story” Japonsko – Francouzské dvojice.
Obě americké choreografie byly naprosto jasným odkazem k umělecké tradici konceptuálního umění a minimalismu a s nimi spojeného myšlení o pohybu a tanci, která se v USA vyvíjí od 60.let 20.století a spojujeme si ji s pojmy jako Judson Dance Theatr a postmoderní tanec.
Dalším zážitkem pro mne bylo dílo slovenského choreografa Jána Ševčíka, který transformoval mužský mongolský lidový tanec znázorňující orly, tančený v předklonu, do krásy nahých torz tří tanečnic posazených na vysokých konstrukcích skrytých pod černýma dlouhýma sukněma a rozvíjejících ladný tanec paží v kuželovitě osvětleném prostoru.
Soutěž byla opravdu nabitá originálními nápady a vysokou kvalitou. Velkým přínosem pro PKB bylo take navázání kontaktů se zahraničními choreografy, kteří by byli v dalších sezónách vhodnými kandidáty pro vytvoření originálních a kvalitních premiér.
V dalších dvou hodinách jsme si s Reinhild Hofmann povídali o její choreografické tvorbě, o Německém Tanztheatru, Kurtu Joosovi i o Praze a Kafkovi. Tato nesmírně charismatická dáma mne upozornila například na to, že Kafkovy romány velice precizně a často popisují detailně pohyb a že to pro ni bylo vždy zdrojem inspirace. Mluvily jsme také o jejím díle Solo mit Sofa a o tom, že ji vždy bavilo dělat choreografie s určitým omezením, které si vymyslela. Proto tedy vznikla trilogie, ze které nejznámější dílo Sólo mit sofa dodnes dojímá svou nádherou. Žena spojená kusem dlouhé látky, která plyne jako přehoz se sofa až do formy jejích šatů ji klade omezení v pohybu do prostoru. V dalším díle používá dlouhé tyče, které omezují pohyb její páteře a v posledním si hraje s kameny, které při rychlém pádu vydávají zvuk prásknutí bičem.
Její postřehy o choreografii byly naprosto fascinující a také její obrovská citlivost k použití hudby či zvuků, které mají dílo dotvářet a být jeho součástí ne jen samoúčelně vybrané. Také jsme se dotkli úskalí tvorby choreografie pro operní díla a mne napadlo, že by nebylo na škodu ji pozvat někdy na Akademii o této problematice přednášet.
Dostali jsme se také k hvězdné trojici Bausch, Linke, Hoffmann a moje otázka zněla, proč se v Německém poválečném Tanztheatru nevyskytuje žádný muž. Reinhild mi odpověděla, že muži choreografové byli, ale soustředili se pouze na tvorbu velkých baletních titulů.
Krásná byla také její vzpomínka na její první choreografii, kterou vytvořila celou před zrcadlem, zkoumajíc, jak vypadá každý pohyb. Když pak pozvala známého, aby se podíval, řekl ji pouze jednu větu. “Víš Reinhild o tom, že máš také nějaký prostor za sebou?” “Proto je pro nás důležitá neustálá reflexe lidí kolem nás o našem díle”, dodala Reinhild Hoffmann a já si uvědomila, že toto setkání v Německém Ludwigshafenu bylo pro mne jedinečným přínosem.
Hana Polanská Turečková
« back to Press releases
Share: Twitter • Facebook