V šedesátých letech letech se zaťaté spáry totalitního režimu u nás už poněkud vyviklaly a mezerami se draly na svobodu originální myšlenková hnutí a proudy. Mezi fenomény nezvyklého intelektuálního a uměleckého vzepětí jaké se projevilo ve filmu, literatuře, malířství nebo divadle se ocitl také tanec.
13. listopadu uplynulo 50 let od prvního představení Studia Balet Praha, založeného Lubošem Ogounem, Pavlem Šmokem a Vladimírem Vašutem. Soubor okamžitě vzbudil pozornost u nás i v zahraničí, kam posléze přenesl svou hlavní činnost. Vystupoval v nejrůznějších místech zeměkoule a sbíral pocty na prestižních soutěžích a festivalech. Poslední tři roky své existence – od roku 1970, kdy stál v jeho čele Pavel Šmok- nalezl soubor domov v Basileji.
Po několikaleté přestávce na něj navázal už opět v Československu Pražský komorní balet, který nezůstal svému předchůdci nic dlužen a zásadně ovlivnil vývoj našeho moderního tance. Po listopadu došlo k organizačním úpravám a po překonání delšího obtížného období byl v roce 2010 nově ustanoven. V jeho vedení dnes figuruje Hana Polanská- Turečková a Kateřina Dedková -Franková. (O podrobné historii poučil diváky krátký videovstup během jubilejního večera a výstava otevřená v Mozartově salónku ve Stavovském divadle.)
Takřka symbolicky – v předvečer čtvrt stoletého výročí listopadového převratu – 16. listopadu – oslavil Pražský komorní balet své kulaté narozeniny ve Stavovském divadle. Na programu se objevily některé ze skvostů z tvůrčí pokladnice, dokládající historickou kontinuitu stylu a techniky i jejich originální rozvíjení, a tak jeho sestavení nebylo určeno chronologií, ale spíše dramaturgickým záměrem.
Jako prolog si mohli příznivci PKB zopakovat Šmokovu choreografii Z mého života (B. Smetana) z roku 1983, uvedenou v obnovené premiéře počátkem října jako vrcholné číslo komponovaného večera k Roku české hudby pod titulem Tři české kvartety.
Zpět do hlubin času- do „zlatých šedesátých“ – nás zavádějí Janáčkovy Listy důvěrné (2. věta) z roku 1968, Šmokova choreografie považovaná v oné době (nejen) za jeho mistrovský kus.
Kultovním dílem se stala Hirošima, vlastně „nejstarší“ ale neuvěřitelně „moderní“ choreografie Luboše Ogouna na hudbu Williama Bukového, která měla premiéru přímo onoho 13. listopadu 1964! Konflikt svědomí letce, který svrhl atomovou bombu na Hirošimu, je stále strhující (i když si lze představit výčitky svědomí drásavější než jak je ztělesnila Lenka Maříková).
Následující více než třicetiletý přeskok mířil do roku 1996, kdy pro PKB vytvořil Petr Zuska choreografii V mlhách na Janáčkovu hudbu. Původně dvacetiminutový duet dvou žen – dvou složek osobnosti- byl pro tuto příležitost omezen pouze na první větu.
Poslední slovo patřilo rovněž Petru Zuskovi a jeho baletní grotesce Mariin sen z roku 2002. Rozdováděná čtveřice mladých mužů, kteří se proměnili v baletky, ve společnosti stárnoucí tanečnice za doprovodu slavných hudebních partitur se „šokujícím“ koncem nemohla zůstat bez ohlasu. Oslava narozenin tak byla zakončena ve velmi uvolněné náladě. Všichni současní interpreti (Jitka Tůmová, Jaroslava Janečková, Alena Krivileva, Tamara Kšírová, Lenka Bílková, Patrik Čermák, Tomáš Červinka, Vojtěch Rak, Oliver Mahar, Viktor Konvalinka z ND) snad u vědomí neopakovatelné příležitosti jakoby vložili do svého projevu i něco z originálního „šmokovského“ náboje a kouzla.
Publikum vyjádřilo své poděkování všem umělcům včetně osobně přítomného Pavla Šmoka aplausem ve stoje.
Celý večer se zdál být podobný vybroušenému vzácnému kameni, který ze svých faset odráží světlo na všechny strany a prozařuje nevlídnou listopadovou šeď.
« back to Reviews
Share: Twitter • Facebook