Pražský komorní balet už zítra večer představí svoji další novinku – choreografii Tomáše Rychetského Nevyřčené ticho. Inspirace Janáčkovou klavírní sonátou Z ulice, na motivy studentské tragédie z roku 1905, vedla k vytvoření intimní niterné miniatury pro jednoho muže a tři ženy, která měla svoji původní premiéru před pěti lety v baletu pražského Národního divadla.
Tentokrát se v jednom z tanečních partů představí člen Pražského komorního baletu David Stránský, jedna z nejvýraznějších tváří moderního tance u nás. A právě od Nevyřčeného ticha se začal odvíjet náš rozhovor…
Před zítřejší premiérou se vás nechci ptát ani tak na váš taneční part, jako spíš na choreografa Tomáše Rychetského, se kterým se už léta znáte. Možná tím spíš těžká otázka hned zkraje: Co si o Nevyřčeném tichu myslíte? O jeho tématu, kompozici a vyznění?
V Tomášovi je především můj dlouholetý kamarád. Máme spolu vztah založený na vzájemné úctě a toleranci, smyslu pro humor, podepřený spoustou skvělých zážitků.
Teď k samotné choreografii: Dle mého názoru je „Nevyřčené ticho“ skvělé dílko. Líbí se mi především svou výtvarnou bohatostí, abstrakcí a prací s kulisou, to vše bohatě podepřeno vynikající hudbou Leoše Janáčka. Téma, které není nikterak úsměvné, o to víc však přitahuje svou prostou lidskostí a zároveň poukazuje na mezery v lidské komunikaci, které jsou v převážné většině klíčem k překročení pomyslného prahu a vstupu do světa zatracení, do světa sebezničení a dále k sebevraždě.
Když už jste zmínil vaše dlouholeté přátelství s Tomášem Rychetským – jak dlouho se vlastně už znáte? A jak se od doby, kdy jej máte možnost osobně v baletu sledovat, jako choreograf vyvíjel? V čem hlavně a které konstanty naopak přetrvávají?
Známe se věru hodně dlouho. Prvně jsme se setkali ve školce, potom v hokeji a po té se naše cesty spojily na tanečním sále, zhruba před sedmnácti lety, kde by bylo možné sledovat začátek našeho aktivního znaní se.
Tom se mění – řekl bych – velmi výrazně. Řečeno slovy klasika: zraje jako víno. Mění se jeho pohybový slovník. S léty dostává velmi konkrétní podobu, styl a výraz. Jeho pohyby se jistě mnohým zdají být příliš ostré, trhané, někdy i málo koordinované a především málo „krásné“ – z estetického, baletního pohledu. Nicméně z mého pohledu je to důkaz jeho neumělé osobitosti a kuráže jít hlavou proti zdi. Jeho choreografickou tvorbu posledních let bych s dovolením rozdělil do dvou rovin. Jedna je vážná s vysokou uměleckou ambicí („Bezpředmětná křehkost“, „Nevyřčené ticho“, „Nedokončený kus“). V uvedených choreografiích je jeho zřejmou snahou dosáhnou co možná nejvyšší umělecké úrovně a zde bere umění vážně. Pak je zde ale i druhá rovina, kam by se daly zařadit zbylé choreografie posledních let, hlavně v tvorbě pro Dekka Dancers. Zde uměleckou ambici – podle mého názoru – zcela cíleně pomíjí a snaží se přiblížit více divákům, vkládá do choreografií velikou dávku humoru a nadsázky… Nebojí se jít až na hranici trapnosti. Právě zde však nejvíce vyniká ten kontrast jeho tvorby. Domnívám se, že je to jeho osobitý boj proti grantovému systému, proti nezájmu lidí o taneční umění, proti špatně fungujícímu systému podpory tance u nás všeobecně.
V otázce se ptáte i na to, v čem jeho tvorba zůstává konstantní. Řekl bych, že v přístupu, v jeho naprosté profesionalitě, otevřenosti novým směrům, trendům, technickým novinkám, v jeho hledání sebe sama a přístupu k tanci.
„Nevyřčené ticho“ nejspíš znáte i jako divák z doby, kdy tuhle choreografii před pěti lety uvedl balet Národního divadla. Liší se nynější verze v něčem od té původní? A jak se vůbec s Tomášem Rychetským jako choreografem pracuje?
Choreografie se od původního provedení liší jen málo a v drobnostech. Spíše jsou to korekce směrem k tanečníkům, vyjití vstříc jejich možnostem. – Vzhledem k harmonii, která mezi mnou a Tomem panuje, je práce s ním pro mě osobně učiněným potěšením.
Velmi rád bych se pochopitelně zastavil i u vás, a to nejen jako interpreta, ale i choreografa. Jak se vůbec na svoji profesionální dráhu díváte? Zdá se, že byla plná zákrut, zdaleka ne vždy chtěných… Na co z toho, co máte za sebou nejraději vzpomínáte?
Máte pravdu, že má umělecká dráha je velmi spletitá, možná trochu v kontrastu s mým rodinným a osobním životem, jehož nedotknutelnost si střežím, jak nejlépe dovedu, mnohdy i v podobě ústupků mé profesní dráhy.
Bezesporu nejraději vzpomínám na můj divadelní start, na první tři roky působení v Pražském komorním baletu, na jeho atmosféru, repertoár, tanečníky i vedení. Prožil jsem skutečně nepopsatelné chvíle a nevím, zda je mým štěstím, či naopak smůlou, že to zatím nejlepší jsem zažil hned v začátku a od té doby spíš profesně klesám. Nemyslím tím role, které tančím, myslím tím mou krevní skupinu a typ souboru, kam patřím. V dané chvíli, kdy mluvíme o nové premiéře Pražského komorního baletu, to možná nedává úplně smysl, ale já se bavím i o zázemí a možnosti integrace a realizace plně funkčního souboru, který je také podporován státem a má své stálé zázemí. Tato výtka není mířena, až tak na současné vedení souboru, jako spíš na již zmiňovaný systém státních dotací a podpory tance ve vládě i společnosti.
Nezeptat se nelze ani na vaše působení v baletu Státní opery. Jak tuhle etapu vzpomínáte? A co – byť klasika zrovna není vaším oborem – říkáte tomu, jak to s baletem Státní opery dopadlo?
Státní opera je jedním z důsledků a dle mého názoru i milníků dnešní doby. Je ukázkou krátkozrakosti státního aparátu. Nemyslím si, že je možné jedno divadlo odepsat na úkor profitu druhého divadla a nepodívat se přitom do všech koutů… To jest nevidět jen pozitiva, ale také negativa. Nemám nic proti tomu, aby stát jako je Česká republika měl ve svém hlavním městě pouze jednu velikou operní scénu, jeden veliký baletní soubor, ale o to širší a kvalitnější musí být samotné jejich působení, ale také podpora menších souborů. Mám veliké výhrady k tomu, aby jedinou umělecky platnou a podporovanou značkou bylo Národní divadlo. Kde je potom konkurenceschopnost ostatních, kde je zdravá rivalita, kde je rozmanitost umění a možnost výběru, k čemu budou všechny výkazy, když nebude s čím srovnávat? A v neposlední řadě: k čemu budou umělecké školy a mladí talentovaní tanečníci, když míst pro jejich uplatnění je stále méně? Není celá tato aktivita a snaha vlády o jakési ochočení si umění také jeho zkázou a nahráváním všem pochybným komerčním produkcím, snažícím se ovládnout trh? Proč se stejná selekce netýká i činoherních divadel, i když také ony mají veliké existenční problémy, avšak stále si jich naše vláda nechává v rukávu ještě dost… Proč? Rozumí politici snad činohrám více, než operám a baletům? Nesvědčí to o jisté nerovnováze umění, o jisté neznalosti oborů, o jistém žánrovém přehlížení?
Chápu, o čem mluvíte… Ještě ale přece jen k vám: Působíte také v Laterně magice. Mnohokrát probíraná, ale přesto stále živá otázka: Co soudíte o budoucnosti Laterny? Myslíte, že ještě vůbec může překvapit něčím novým?
Možná Vás moje odpověď zaskočí, ale myslím si, že Laterna magika ještě překvapit může. Její budoucnost sice nikterak růžově nevidím, ale překvapit by mohla. Myšlenka nebo chcete-li objev, který Laterna světu dala, není pouhé spojení filmu, hudby a tance, ale především – viděno mýma očima – propojení nových technických vymožeností a objevů s novým nahlížením na umění – a nemusí to být primárně pouze tanec. Při takto viděných skutečnostech se mi jeví zcela reálné, aby Laterna coby myšlenka znovu ožila. Mám pocit, že se o to pokouší spousta mladých tvůrců po celém světě.
Představte si, že by někdo podpořil velmi vysokou částkou projekt, který by měl za cíl propojení nejmodernějších technologií s uměleckou formou, tak jako tomu bylo kdysi v případě Laterny magiky. A který by měl také za cíl vymyslet a uvést v život celovečerní představení, třeba na Nové scéně pod hlavičkou Laterny magiky – a to i za předpokladu, že by dotyčný projekt vznikal rok i déle, tak jako tomu bylo kdysi v případě Laterny magiky. Mám pocit, že tato myšlenka je stále živá, ale ochota ji uskutečnit a také podpořit už nikoliv. Víte, Laterna je o hledání nových cest… Je smutné, že v současné době je z ní spíš „muzeum zašlé slávy“. Tedy: za stávajících podmínek má Laterna velmi malou možnost přežití. Ovšem pokud bychom byli ochotni připustit myšlenku, že by to šlo, vykročit dál a navázat na místo v dějinách, kde se „dál“ přestalo jít, pak možnost přežití Laterny vidím velmi reálně.
Abychom zase neodbíhali od vás: Kterým směrem myslíte nebo byste si přál, aby se vaše kariéra dál ubírala?
Patřím k lidem, kteří si vždy nekladou zcela konkrétní cíle. Občas se nechávám vést vnitřním hlasem nebo znameními, které potkávám. Mohou to být i různí lidé, zážitky, knihy, místa, které někdy úplně převrací mé zažité zvyklosti a pomohou mi vydat se novou cestou. Proto nechme otázku „co já a co dál“ otevřenou. Neberte to tak, že bych se záměrně vyhýbal odpovědi. Nosím už teď v mysli asi patero scénářů, jak dál se životem, ale sám nevím, který je ten pravý… Také nemám momentálně pocit, že se nacházím na křižovatce a mám se rozhodnout. Jestli ovšem mám být o něco konkrétnější, jedním ze scénářů je i zůstat u divadla a vykonávat povolání s ním spojené. Víc neprozradím…
Doplňme to ještě aspoň o toto: Kdybyste se měl rozhodnout, upřednostnil byste nějakou báječnou nabídku na taneční roli nebo spíš choreografii? A proč?
To velmi záleží na okolnostech. Ani jednomu, ani druhému se nebráním, ale „proč“ dokážu říct, až po samotném rozhodnutí. Jak choreografii, tak tanec mám velmi rád a obojí mě naplňuje štěstím. Takže, až přijde možnost volby a následné rozhodnutí, pak se zeptejte „proč“ a já vám třeba odpovím „prostě proto“. :-)
Co vám říká vaše pedagogická činnost?
Má pedagogická činnost je dosud v plenkách. Učil jsem čtyři roky na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Opravdu velmi mě učení bavilo a těšilo. Těšilo mě, že mohu něco z toho, co jiní dali mně, vrátit zpět a tím podpořit heslo „Divadlo žije“. Ovšem vzhledem k mému časovému vytížení v pozici otce, manžela, tanečníka, někdy i choreografa jsem s učením musel s lítostí v duši skončit. Ono takové učení není pouze samotná hodina strávená s žáky, ale také důsledná příprava, vytvoření konceptu a jeho dodržování, další vzdělávání se v oboru, aby byl pedagog stále o krok nebo dva vpředu, ale také třeba podílení se na aktivitách školy. Vyžaduje to spoustu času a ten byl a je v mém případě velký luxus.
A jaký je David Stránský „v civilu“? Co ho zajímá jiného kromě tance? Jak žije? A jaké ať už dobré či horší vlastnosti má?
Jaký jsem… Na tuto otázku by vám jistě lépe než já odpověděla má milovaná žena. A jistě by se moje a její verze v lecčem lišily. Jsem myslím rodinný typ a chvíle strávené se svou rodinou a přáteli jsou pro mě učiněným potěšením.
Mám rád, když mohu svůj volný čas strávit aktivně – s dětmi, procházkou, jízdou na kole, na lyžích a podobně. Miluji ale také čtení knih a sledování pohádek. Jsem rád kdekoliv mezi lidmi. Doma jsem spíš mlčenlivý, rád se zaposlouchám do ruchů domova, protože mimo domov mluvím stále a většinou pěkné blbosti. :-)Jsem nenapravitelný idealista. Mým snem je nebýt velkým umělcem, ale dobrým člověkem.
Díky za rozhovor.
A já děkuji za hezké otázky…
Ptal se Vít Dvořák
« back to Reviews
Share: Twitter • Facebook