Letos 13. listopadu uplynulo padesát let od prvního vystoupení souboru, jehož založení vyžadovalo silné osobnosti, elán a obrovskou lásku k umění i chuť hledat nové cesty – Baletu Praha, respektive Studia Balet Praha. Pro milovníky tance je tato značka nesmazatelně spjata se jmény Luboše Ogouna,Pavla Šmoka a Vladimíra Vašuta.
První soubor vedl, druhý byl hlavní choreografickou silou, třetí dramaturgem. Balet Praha hledal nové cesty v tanečním umění osm let ve stejné době, kdy obrodnými procesy procházela literatura, divadlo a film. Nová vlna se konala i v české choreografii a i dnešní generace se může ohlížet zpět s úctou a hrdostí – a možná by to měla dělat častěji, protože by zjistila, jak překvapivě současná díla vznikala v této pro mnohé již vzdálené minulosti.
Výročí Baletu Praha připomněl současný Pražský komorní balet, jenž se přes nejrůznější peripetie hlásí k stejnojmennému souboru založenému v roce 1975 Pavlem Šmokem jako pokračování tohoto ansámblu, který byl v šedesátých letech skutečným fenoménem, a to nejen v Československu, ale také v zahraničí. Slavnostní představení se uskutečnilo jen o tři dny po přesném datu výročí Studia Balet Praha – 16. listopadu na scéně Stavovského divadla. Příznačně také den před státním svátkem, který je letos připomínkou dvacátého pátého výročí pádu komunismu. Je to znásobená oslava svobody, kterou umění potřebuje, ale samo také spoluvytváří.
Slavnostní program složený z choreografií Pavla Šmoka, Petra Zusky, pro jehož kariéru byl zásadní právě start v souboru Pavla Šmoka, a fragmentu z práce Luboše Ogouna doplnila na závěr večera vernisáž výstavy, kterou v prostorách Mozartova salonku vytvořil Pražský komorní balet ve spolupráci s tanečnicí, pedagožkou a bývalou sólistkou Pražského komorního baletu Libuší Ovsovou, která se chopila třídění a zpracování materiálů. Návštěvníci divadla si mohou slovem i obrazem projít klíčové momenty historie a umělecké činnosti Baletu Praha alespoň ve zhuštěném podání. Program představení by oživen také videoprojekcí fotografií z historie souboru doplněných stručným výkladem a citacemi z recenzí, takže historii tělesa si mohl připomenout skutečně každý návštěvník.
Večer otevřela choreografie Pavla Šmoka na smyčcový kvartet Bedřicha Smetany Z mého života. Tento kus vytvořený v roce 1983 pro Pražský komorní balet měl obnovenou premiéru v novém nastudovánu v letošním říjnu.
Je interpretačně náročná, ačkoli se to ve Šmokově vzdušném až rozverném pohybovém slovníku snad ani nezdá. Sleduje originálním způsobem hudební strukturu, kde si zahrává s nástupy jednotlivých nástrojů a náladou celé skladby, lyrickými pasážemi i rychlými allegrovými motivy. Současně v sobě pojímá i příběh lidského života s jeho vzlety a pády, je v ní obsažena radost mládí a láska, smiřování, vyznání i odloučení, vězí v ní melancholický podtón. Ústřední pár (Jitka Tůmová, Patrik Čermák), jehož zrcadly či odrazy jsou další dvě dvojice tanečníků, je možné vnímat jako partnery hledající cestu k sobě, ale v druhé rovině se v tomto vztahu zrcadlí život se smrtí, muž podléhá panovačným gestům ženy, jež jeho osud symbolicky drží v rukou. Jde tedy o choreografii spletitou jak po hudební, tak obsahové stránce a snad by více slušela zralejším, starším interpretům. Kombinuje principy klasického a moderního tance, najdeme v ní i ozvuky prvků z tance lidového. Využití lidových motivů je ostatně charakteristické, stejně jako zvedačky, jejichž variant vytvořil Pavel Šmok ve svých pracích bezpočet, ale nacházíme v nich linie, podle nichž bezpochyby poznáme jeho rukopis. Choreografie je symetrická i rozpohybovaná, ve chvíli největší hravosti se zklidní a ztiší, pohybovou čistotu prohlubuje i jednoduchý oděv tanečníků. V tomto podání ale ještě neměla čas se usadit, protože se zdá, že veškerá energie je spotřebovaná na tempo a dynamiku a už nezbývá prostor na detaily.
Další ukázkou z repertoáru Pavla Šmoka byla druhá věta z Janáčkových Listů důvěrných, choreografie, která vznikla přímo pro Balet Praha v roce 1968. Hudební skladba je čtyřvětá, stejně je členěna choreografie, a také jen v kontextu celku mohou pak její jednotlivé věty vyniknout. Opět jde dále než jen za práci s hudbou, nejenže s ní vynalézavě navazuje dialog, ale využívá ji především jako prostředek, který pomáhá zpodobit další významovou rovinu. Jde vždy o duety, ale vztah mezi mužem a ženou je v nich pokaždé jiný (duety nesou názvy Matka, Láska, Hudba a Smrt). Před několika lety byla na repertoáru Pražského komorního baletu Pavla Šmoka jako fragment z této skladby čtvrtá část, v níž je zobrazen nerovný taneční zápas umělce se smrtí. Tanec škodolibé smrtky a muže, jemuž docházejí síly, zanechávají v paměti dlouho stopu… Nyní byla uvedena věta druhá s názvem Láska, duet krátký, lyrický, který je miniaturou bezstarostného mileneckého škádlení. Není ale tolik dynamický a divácky atraktivní, což je trošku škoda. Zatančili jej Vojtěch Rak a Tamara Kšírová (Vojtěch Rak je členem Bohemia Baletu, ale tančí s Pražským komorním baletem jako host, Tamara je členkou Bohemia Baletu a Laterny magiky), kteří choreografii technicky dobře zvládli, a tady sedí i jejich mládí. Stálo by za to nechat nastudovat kompozici celou, aby vynikla její celková dramaturgie.
Velký divácký ohlas vyvolal duet Svědomí a Letce z moderního baletu Hirošima Luboše Ogouna. Vytvořil jej na hudbu slovenského soudobého skladatele Wiliama Bukového v roce 1963 (premiéra v Baletu Praha 1964, další verze 1978 v Pražském komorním baletu) a choreografie i po padesáti letech překvapuje svou aktuálností. Ačkoli je hlavní inspirací událost, která je dnes již pro mnohé vzdálenou historií (ale v době premiéry to nebylo ještě ani dvacet let, tedy méně, než je dnes od nás vzdálena sametová revoluce), jako pacifistická taneční výpověď je stále platná. A je také ukázkou naší historie taneční. Podobně jako Pavel Šmok i Luboš Ogoun se v této době ještě nevzdal tance na špičkách, ale pohybům dal moderní lomené tvarování, strohost a přísnost, geometrickou symetrii. Bukového konkrétní hudba je náročná i pro dnešního posluchače, elektronické zvuky ideálně dokreslují nervy drásající stav mysli vojáka, který ví, že spáchal zločin. Svědomí v podobě tanečnice v sytě rudém trikotu jej pronásleduje úsporným bourrée, obemyká pažemi a proplétá se s ním v pózách připomínajících přízemní akrobacii. Projev tanečníka je civilní, v jeho výrazu i pohybech se chvěje strach a hrůza, ale nepřehrává. Proč zdůraznit něco v současnosti tak naprosto samozřejmého? V dnešní době už ani neumíme ocenit revolučnost změny stylu, která se dotkla činoherectví, filmového herectví i tanečního výrazu, ono zcivilnění uměleckého interpretačního projevu, které bylo prosazeno představiteli „nové vlny“ napříč uměleckými žánry. Díváme se na historii a s překvapením vidíme, že žije. Duet z Hirošimy tančila s Patrikem Čermákem členka Bohemia Baletu Lenka Maříková, jistá po technické stránce a v šarlatu ztělesňující výčitky skutečně přísné a nesmlouvavé (pokud se její Smrt v choreografii Carmina Buranazdá snad postavou spíše přátelskou, pak jako Svědomí je zcela neúprosná). Opět můžeme jen v skrytu duše zadoufat, že se jednou najdou prostředky k rekonstruování celého kusu, protože zastaralý evidentně není a ještě dlouho nebude…
Mladší choreografickou generaci reprezentovaly dvě choreografie Petra Zusky. Duet V mlhách na hudbu Leoše Janáčka vznikl v roce 1996, ale mnoho z nás má tento jeho fragment či zkrácenou verzi v paměti především jako součást dlouho uváděné inscenace Baletománie. Právě tak i Mariin sen s prvky taneční parodie, který vznikl v roce 2002. Ženský duet na první větu Janáčkovy skladby je taneční variací, v níž se identicky oděné tanečnice pohybují ve vymezeném prostoru jako dvě části jedné osobnosti nerozlučně spolu spjaté. Jedna se nemůže natrvalo oddělit od druhé, a tak zrcadlí své pohyby, až splynou téměř v celek. A Mariin sen, ten v programu zastupoval humornou složku, která nikdy nechyběla ani Baletu Praha, ani Pražskému komornímu baletu. Byl to však především Pavel Šmok, kdo se v repertoáru těchto těles staral o kultivovanou komiku a nadsázku, kterou publikum potřebuje jako koření svých diváckých zážitků.
Mariin sen Petra Zusky jako obvykle sklidil největší ohlasy u těch, kteří jej viděli poprvé. Parodie na bílý balet v podání čtyř chlapců je inspirovaná snem baleríny Marie Taglioni (vlastně prý noční můrou, takže asi nebyl zdaleka tak zábavný jako jeho baletní verze). V roli tanečnice se po boku chlapců z Pražského komorního baletu opět představila Tamara Kšírová, která se role zhostila opravdu s vervou. Celá choreografie je samozřejmě interpretovaná individuálním způsobem a trochu se liší od podání Baletu Národního divadla. Zdá se, že tanečníci Pražského komorního baletu, s nimiž v této choreografii tančí také Viktor Konvalinka, do ní vkládají trochu víc akce, zdůrazňují gesta, výraz a celkovou dynamiku skladby. Možná je nahrávka o maličko rychlejší, a proto vzniká ten dojem větší rozpohybovanosti a intenzity. U diváků pohled na mladíky v romantických sukních a spojení klasické techniky se situační komikou „ze světa mladých mužů“ funguje stále výborně.
Na slavnostním gala bylo přítomno mnoho hostů, kteří jsou s historií Baletu Praha a Pražského komorního baletu spjati. V hledišti mimo jiné pan Vladimír Vašut s chotí, rodina Luboše Ogouna a na scénu se pozdravit s tanečníky nakonec přišel také Pavel Šmok osobně. Publikum mu připravilo potlesk vestoje a slavnostní večer skončil v důstojné i dojemné atmosféře.
Galavečer k 50. výročí založení Baletu Praha
16. listopadu 2014 Stavovské divadlo Praha
Z mého života
Hudba: Bedřich Smetana (Smyčcový kvartet „Z mého života“)
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková – Franková
Návrh kostýmů: Jan Dušek
Světelný design: Jakub Sloup
Premiéra: 16. listopadu 1983 Divadlo Rokoko Praha
Obnovená premiéra: 5. října 2014 Stavovské divadlo Praha
Tančí: Jitka Tůmová, Jaroslava Janečková, Alena Krivileva, Patrik Čermák, Tomáš Červinka, Vojtěch Rak
Listy důvěrné (2. věta)
Hudba: Leoš Janáček
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková – Franková
Libreto: Pavel Šmok
Kostýmy: Miroslav Walter
Světelný design: Jakub Sloup
Premiéra: 27. května 1968
Obnovená premiéra: 16. listopadu 2014 Stavovské divadlo
Tančí: Tamara Kšírová a Vojtěch Rak
Hirošima (duet „letce a jeho svědomí“)
Hudba: Wiliam Bukový
Choreografie: Luboš Ogoun
Nastudování: Libuše Ovsová
Kostýmy: Josef Jelínek
Světelný design: Jakub Sloup
Premiéra: 13. listopadu 1964
Obnovená premiéra: 16. listopadu 2014 Stavovské divadlo
Tančí: Lenka Maříková a Patrik Čermák
V mlhách (1. věta)
Hudba: Leoš Janáček
Choreografie: Petr Zuska
Nastudování: Veronika Iblová
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Petr Zuska
Premiéra: 1. prosince 1996
Obnovená premiéra: 16. listopadu 2014 Stavovské divadlo
Tančí: Lenka Bílková a Jitka Tůmová
« back to Reviews
Share: Twitter • Facebook