Národní divadlo Brno vzdalo koncem divadelní sezóny hold fenoménu jménem Šmok. Na scéně Mahenovy činohry přivítalo hostující Pražský komorní balet se třemi tanečními inscenacemi. První dvě krátkometrážní choreografie Stabat aZjasněná noc pocházejí z tvorby Pavla Šmoka, závěrečná choreografie Hádej kolik je hvězd od mladé choreografky Hany Turečkové. Na jedné straně tedy stojí dějová taneční díla vycházející z klasické taneční techniky a na druhé straně abstraktní tanečně-pohybová kreace. Přestože dramaturgická skladba večera zcela neakcentuje logické řazení od dějového baletu (Zjasněná noc), přes dějově pojaté téma (Stabat), po abstraktně vyjádřené téma (Hádej kolik je hvězd), je znát snaha o zařazení Šmokovy tvorby do kontextu současných choreografických trendů.
Stabat
První částí, skladbou Antonína Dvořáka Stabat Mater, Šmok tanečně vyjadřuje téma vycházející z Dvořákovy životní tragédie, ze ztráty dvou dětí. Celou choreografii staví na střídajících se symbolických výjevech, nikoliv na polopatistickém ilustrativním vyprávění. Obrazy tvoří svými těly pět žen a čtyři muži oblečeni v jednoduché, světle tmavé kostýmové kombinaci. Šmok je nechává se zavázanýma očima po jednom vpadnout na jeviště a postupně je staví do řady vedle sebe jako odsouzené na popravu, čímž poukazuje na sílu fatalismu, který řídí lidský život. Jeho taneční jazyk vůbec hojně využívá symboliky gest a stylizace. Nonverbální divadelní akt se tak stává velice dobře srozumitelným. Například tanečnice v rolích matek klečící nad ležícími, nehybnými mužskými těly prosí sepjatými pažemi vztaženými k nebi o milost, jindy se zase tanečníci jako archetypální muži fyzicky perou a bojují „o své místo na slunci“. Nakonec Šmok choreografii cyklicky vrací na začátek a poukazuje na neustálý životní koloběh, který není v lidských silách zlomit.
Stabat
V pořadí druhá choreografie Zjasněná noc svým dramatickým nábojem a tanečním patosem plynně navazuje na předchozí Stabat. Šmok si vybral a upravil více než sto let starou programní skladbu Arnolda Schönberga, která vypráví o ženě, jež ze strachu před samotou podlehne nevhodnému partnerovi, s nímž otěhotní. Její pravá láska ji i přes pochybnosti nakonec neopustí. Šmok tuto dějovou linku přenáší do období 2. světové války a těsně po ní a vytváří tak dvě časové a dějové roviny, které se v syžetu mezi sebou střídají. V první se odehrává těžký duševní boj, v němž se střetává láska se žárlivostí a mužskou ješitností. Ve druhé se žena přenáší do nedávné minulosti k lásce ke spoluvězni, k jeho smrti a ke zjištěnému těhotenství. Autorovi výpravy Janu Duškovi se podařilo tyto dvě vrstvy příběhu jednoduchou světelnou změnou barvy zadního plánu jeviště od sebe nenásilně a přitom rychle oddělit. Šmokova choreografie vyžaduje po interpretech výrazný herecký projev, který je podtrhován mocným stylizovaným gestem. Silnou stránkou Šmokovy koncepce jsou také opakující se taneční motivy výstižně pojmenovávající konkrétní citové pohnutí.
Zjasněná noc
Choreografie Hádej kolik je hvězd je volně inspirovaná knihou Jacka LondonaTulák po hvězdách, ve které hlavní hrdina uvězněný ve svěrací kazajce umrtvuje své tělo, aby oživil svou duši a putoval bez hranic životy lidí, a tím poznával duši lidstva. Téma svobody a síly ducha Turečková umístila na jeviště pokryté pravděpodobně kousky igelitu, které nasvícené vytváří dojem popadaných stříbrných hvězd roztříštěných na miliony kousků. Tanečnice Nikol Šneiderová se na počátku do této hvězdné nadílky sveze po šikmé plošině, po zádech a hlavou dolů a pár vteřin zůstává bez hnutí v maximálním prohnutí hrudníku s obličejem otočeným do hlediště. Touto jogínskou polohou jakoby se její duše odpoutávala od těla a fyzický pohyb se od této chvíle stává vyjádřením astrálního cestování duše. Hudba estonského skladatele Arva Pärta, jež doprovází celou choreografii, tento dojem silně podtrhuje. Pomalá klavírní skladba rozvážně kladoucí jednotlivé tóny vedle dlouhých pomlk vytváří atmosféru vesmírného stavu bez tíže, kterou ovšem různorodě dynamizovaný pohyb Šneiderové vyvolávající dojem nahodilosti svébytně rozrušuje.
Hádej kolik je hvězd
Pražský komorní balet do Brna přivezl dva rozdílné přístupy k tanečnímu dílu, které snad ani nelze mezi sebou porovnávat. První má kořeny v 60. letech minulého století a vychází z nové vlny československého baletu. Druhý přístup je ryze současný a čerpá především z fyzických, mentálních a rytmicko-hudebních předpokladů interpreta. Rozpětí souboru je tedy obrovské a není třeba se v souvislosti s odcházením jednoho fenoménu obávat o jeho uměleckou budoucnost. (Jaká bude budoucnost finanční, je věc jiná.)
Hádej kolik je hvězd
Pavel Šmok – Pražský komorní balet: Stabat. Hudba Antonín Dvořák, choreografie Pavel Šmok, nastudování Kateřina Dedková – Franková, kostýmy Jan Jelínek. Tančí Lenka Kolářová, Petr Kolář, Lenka Bílková, Tereza Chábová, Jaroslava Janečková, Nikol Šneiderová, Tomáš Červinka, Šimon Kubáň, Jakub Sadílek. Původní premiéra 18. 11. 1995.
Pavel Šmok – Pražský komorní balet: Zjasněná noc. Hudba Arnold Schönberg, choreografie Pavel Šmok, nastudování Kateřina Dedková – Franková, výprava Jan Dušek. Tančí Lenka Kolářová, Petr Kolář, Šimon Kubáň. Původní premiéra 22. 11. 1986.
Hana Turečková – Pražský komorní balet: Hádej kolik je hvězd. Hudba Arvo Pärt a Štěpán Polanský, choreografie Hana Turečková, koncept Hana Turečková a Pavel Kotlík, světelný design Pavel Kotlík. Tančí Nikol Šneiderová a Šimon Kubáň. Premiéra 21. 9. 2012.
« back to Reviews
Share: Twitter • Facebook