Pražský komorní balet uvedl koncem loňského roku nový titul – Okna do duše. Nominace umělecké vedoucí tohoto ansámblu Lucie Holánkové na cenu Thálie za ženskou roli v jednom z duetů Lyrická poukázala na nutnost zmínit se o tomto komponovaném představení podrobněji.
Program s podtitulem Večer Martinů, který byl nastudován při příležitosti 50. výročí úmrtí skladatele, se skládá kromě již zmíněné Lyrické z dalších tří choreografií. Je poměrně s podivem, že hudba Bohuslava Martinů netvoří zdaleka ani polovinu celkové „hrací doby“. I při tom málu se divák z programu ani nedozví, které části skladeb byly použity. Pak už nepřekvapí, že ani o samotném skladateli není v programu ani zmínka.
Úvodní Doteky snáře Jana Kodeta se držely ve vysoce abstraktní poloze. V triu, v němž se představila Lucie Holánková, Lenka Bílková a Michal Vlk, převažovaly momenty, kde tanečníci setrvávali v působivých pózách. Snový element vyjadřoval černý háv, ze kterého se aktéři vylíhli jako z kukly, a na závěr se do něj opět ponořili. Jednotlivé epizody oddělovala nevlídná větrná zvuková kulisa. Chyběla ovšem přesvědčivost ve výrazu, jejíž příčiny můžeme hledat v nejasné dramaturgii díla. Vztahy mezi osobami nebyly jasně definované. Muž se rozbíhá kupředu, dívky se na něj „věší“ a nevíme proč, on mezi nimi váhá a stále nevíme proč. Zkrátka bez příčiny není následek – nebo je, ale pak nemá na diváky ten správný účinek.
Naopak v duetu Tobě ztracena, sobě ztracena je pohnutka jasně patrná už jen ze samotného názvu. Duševní rozpor je vyjádřen velmi dynamickým, prudkým pohybem a „partneřinou“ plnou zvedaček a možná až příliš afektovaných (nicméně jasně srozumitelných) gest. Dílo vytvořila Lucie Holánková na Mezinárodní baletní soutěž Brno 2009, do programu však zařadila pouze část. Tanec Ivany Sikorové a Davida Stránského tak končil ve tmě poměrně nečekaně, v momentě, kdy hudba ještě zdaleka nekončila.
Hudbu Bohuslava Martinů vystřídaly slovanské balady, které zvolil Petr Zuska pro svou Lyrickou. Jemný, a přesto naléhavý duet, v němž dominantní postavení výrazněji zaujímá ženský part, byl tím pravým vrcholem večera, a to i přesto, že pár Lucie Holánková a Michal Vlk nepůsobil místy ještě dokonale sehraně.
Závěrečné Za oponou Davida Stránského bylo tak trochu šlápnutím vedle. Obraz socialistického Československa byl nepovedenou karikaturou, divák netušil, zda se má smát či plakat. Písně Hutky, Kryla, Merty, Třešňáka a Andrtové-Voňkové byly znázorněny až příliš popisně; tam, kde se emoce daly vyjádřit tancem, pomáhal si Stránský textem (dopis mamince z vězení). I scéna byla zobrazována přísně realisticky a nedávala prostor fantazii. Pro jednotlivé příběhy bylo nutné ji měnit, ale divák odchází s dojmem, že polovinu dění zabralo stěhování.
Praha, Divadlo v Dlouhé – Okna do duše/Večer Martinů: Doteky snáře, Tobě ztracena, sobě ztracena, Lyrická, Za oponou. Choreografie Jan Kodet, Lucie Holánková, Petr Zuska, David Stránský. Premiéra 15. 11. 2009, psáno z představení 28. 2. 2010.
Foto: Ivan Malý
« back to Reviews
Share: Twitter • Facebook