Pavel Šmok, přední český choreograf druhé půle 20. století, oslavil 22. října 85. narozeniny. Při té příležitosti uspořádal Pražský komorní balet, u jehož zrodu byl v roce 1975 právě Šmok, slavnostní představení v pražském Stavovském divadle. Na programu byly úryvky ze Šmokových nejslavnějších choreografií – Amerického kvartetu, Listů důvěrných, Špásování, choreografií Z mého života a Musica slovaca. Na závěr byla uvedena Sinfonietta. Večerem zněla nejčastěji česká hudba, na níž tvořil Šmok nejčastěji a nejraději, ale také mistrova slova z filmového portrétu režiséra Ondřeje Kepky. Byť z větší části zahrnoval program pouze ukázky z díla, i tak bylo zřejmé, že Šmokovy práce, žánrově široce rozvrstvené, takřka nezestárly. Na závěr večera vystoupilo několik gratulantů – mimo jiné folklorní soubor ze slovenské Levoče, tedy města, kde se Šmok narodil.
S osobností Pavla Šmoka se setkali o několik dní později i hosté Národního divadla. 24. října mu zde byla předána Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla. Po Jiřím Kyliánovi jde teprve o druhého zástupce tanečního umění, který toto ocenění získal.
Šmokova cesta k tanci byla netypická. Maturitu složil na Vyšší škole průmyslové a strojní specializaci se věnoval ještě čtyři semestry na Českém vysokém učení technickém. Teprve pak „zběhl“ k umění. Rok byl studentem hereckého oddělení pražské konzervatoře a jeho talent neunikl Emilu Františku Burianovi, který mu nabídl první spolupráci na profesionální scéně – ve známém Divadle D. V té době se objevil i ve filmu. Jenže jak jeho herecká kariéra nenadále začala, tak rychle i skončila. Zvítězil tanec. Když byl Šmok přijat na taneční oddělení pražské konzervatoře, bylo mu bezmála dvaadvacet. Tehdy jev v Československu neobvyklý, dnes zcela neuvěřitelný. Pro studium měl velmi dobrý fyzický základ z dob, kdy se věnoval vrcholovému sportu. Jako krasobruslař se dokonce stal juniorským mistrem republiky. Šmokovi-tanečníkovi seděly především role, kde mohl uplatnit svůj fyzický fond, herecký talent a výraz – jinými slovy: jeho doménou byly demicharakterní role. Šmokova taneční kariéra nebyla dlouhá: po krátkém působení v Armádní opeře a plzeňském baletu se v jednatřiceti letech přihlásil do konkurzu na choreografa a uměleckého šéfa v Ústí nad Labem. Uspěl, zanechal tancování a začal pouze choreografovat. Už jeho první práce napověděly velký talent, smělost, s níž přistupoval ke zpracování předloh, ale i velkou pohybovou vynalézavost. Následovalo choreografické angažmá v Ostravě a spolupráce s Lubošem Ogounem v Brně. Ti dva si svým přístupem k baletu dobře rozuměli a společně s tanečním kritikem, dramaturgem a libretistou Vladimírem Vašutem se stali zakladateli experimentálního tělesa Balet Praha.
Balet Praha (1964–1970) byl v tehdejším „východním bloku“ unikátem. Tato baletní skupina byla ve zřetelné opozici k tvorbě velkých kamenných divadel. Už svou poetikou a choreografickou odvahou. Když v roce 1968 vstoupila do Československa vojska Varšavské smlouvy, byla to pro soubor předzvěst zániku. S částí souboru přijal Šmok angažmá v Basileji (1970–1973). Po návratu do Československa těžce hledal uplatnění a až v roce 1975 mu byla z pražského Divadla Rokoko nabídnuta spolupráce – začal se rodit Pražský komorní balet, kterému se později říkalo též familiérně „Šmokovci“. Soubor byl nositelem toho nejpokrokovějšího v československém a poté i českém baletu a přes mnohé peripetie přežil do dnešních dnů.
Během své kariéry vytvořil Šmok více jak sto choreografií, a to nejen pro balet, ale i pro operu, operetu; spolupracoval s televizí a filmem, vytvářel choreografie pro československé krasobruslaře a gymnasty. Jeho Pražský komorní balet byl hlavním propagátorem československého baletu v zahraničí. Začínalo v něm i několik dalších významných českých choreografů, například Petr Zuska, dnes umělecký šéf baletu Národního divadla v Praze.
« back to Reviews
Share: Twitter • Facebook