V neděli 16. listopadu mohli baletní nadšenci zavzpomínat na vznik Studia Balet Praha, od jehož založení uplynulo letos padesát let a na jehož tradici navazuje dnes Pražský komorní balet.
Baletní galavečer ve Stavovském divadle gradoval na intenzitě až k úplnému grande finale. V programu nechybělo mluvené slovo, drobné pásmo s dobovými fotografiemi, které připomněly působení Studia Balet Praha doma v zahraničí a diváci si tak mohli připomenout tvorbu Luboše Ogouna, Pavla Šmoka a tanečně-pedagogickou činnost Vladimíra Vašuta v letech šedesátých.
Večer otevřela choreografie Pavla Šmoka, Z mého života. Půlhodinový kvartet Bedřicha Smetany spadá mezi vrcholná díla světové komorní tvorby. Jedná se o jímavou zpověď skladatele, jeho zamyšlení se nad dosavadním životem se všemi radostmi i strastmi, nadějemi i zklamáními, mezi nimiž dominuje láska a milostné vztahy. Pavel Šmok postavil svou choreografii taktéž v tomto duchu, přičemž neopomněl základní linii vztahu stárnoucího skladatele k jeho chorobě, s níž marně bojuje, až se jí poddá – kvartet vznikl dva roky po Smetanově ohluchnutí.
Hluboké vyznání víry, touha nenechat se podlomit a pokračovat ve vznešeném životním poslání přechází v rezignaci a hořký patos. Tragédie nerovného boje je na jevišti ztvárněna skrze tanec šesti sólistů, tří žen a tří mužů. Sólisté Pražského komorního baletu ze sebe vydali maximum, aby choreografii umělecky věrohodně uchopili, nicméně bylo znát, že vzhledem ke svému nízkému věku těžko mohou předat tak hlubokou zkušenost dostatečně sugestivně. Veškerá dynamika pohybu na jevišti postrádala emocionálního sytost závažnosti tématu.
Jako druhá ukázka z tvorby Pavla Šmoka byla uvedena II. věta z opusu Listy důvěrné. Choreografie byla vytvořena na hudbu stejnojmenného II. smyčcového kvartetu Leoše Janáčka. Listy důvěrné byly ohodnoceny jako nejlepší kompozice československého baletu šedesátých let. Šmokovi se podařilo vytvořit ryzí pohybovou poetiku dovršující „obrodné tendence“ Studia Balet Praha, které posunuly vývoj českého baletu. V choreografii, která je úzce spjatá s hudbou, rezonuje v neotřelých prvcích čtveřice duetů, které oscilují na škále: Matka – Láska – Hudba – Smrt. Klasický i moderní tanec, akrobatika a inovativní figury se snoubí v organický celek, který získává zvláštní zabarvení díky inspiraci z folklórní oblasti.
II. věta byla v rámci galavečera uvedena v nastudování Kateřiny Dedkové-Frankové, v interpretaci Tamary Kšírové a Vojtěcha Raka. Oba sólisté působili ve svých partech dětsky něžně a naivně, ale scházela jim místy ona kontrastující sžíravá vášeň a sugestivní zanícení.
Fascinujícím momentem večera se stala kratičká ukázka z baletu Luboše Ogouna, Hirošima. V průběhu sedmi-minutového duetu Lenky Maříkové (Bohemia Balet) a Patrika Čermáka se divákům doslova tajil dech. Balet vytvořený v roce 1964 je svým zpracováním bezpochyby nadčasový a doufejme upřímně, že bude českému diváku v dohledné době nabídnut k zhlédnutí v kompletní verzi. Kompozice progresivního experimentátora Ogouna vskutku boří konvence, dle programového prohlášení Studia Balet Praha, a odkrývá i dnes zcela unikátní perspektivu baletu, v němž se snoubí moderní rysy s klasickou, agresivně působící tanec na špičkách s figurami moderního tance, tradiční prvky s inovací a originalitou.
Historická událost, která se v roce 1945 odehrála v japonském městě, je v Ogounově pojetí nahlížena ze zajímavého úhlu vnímání Letce-pachatele v konfrontaci s Výčitkou-svědomím. Svědomí, oděné do útočně působícího rudého přilnavého kostýmu (kostýmy: Josef Jelínek) nekompromisně ubíjí Letce svou silou a pádností důkazů, až lidská silueta Vojáka-muže-člověka zcela mizí a zůstává jen němá Výčitka jako ostrý vykřičník, který v percepci historicky archetypálního vědomí nelze smazat a přehlédnout.
Vynikající taneční práce Lenky Maříkové, jejíž pohyb je technicky dokonalý a precizní, pádný a dynamický, přesně tak jak je pro kompozici třeba, je umělecky přesvědčivá a emočně sugestivní. Bohemia Balet, jak velmi často prokazuje, stále plodí zajímavé talenty, kterým, doufejme, bude dán v budoucnu širší prostor působení.
Od premiéry další části galavečera, opusu V mlhách Petra Zusky (hudba: Leoš Janáček), uplynulo již téměř dvacet let. Jedná se původně o dívčí duet v trvání více než dvaceti minut. V rámci galavečera byla uvedena pouze I. věta.
Ústředním tématem baletu se stal vnitřní boj uvnitř každého z nás, spor mezi rozumem a citem, mezi tím, kým bychom chtěli být, a tím, kým skutečně jsme. Lenka Bílková i Jitka Tůmová se svých rolí zhostily úspěšně, byť jim byl dán pouze tříminutový prostor.
Večer uzavřela vynikající, důvtipná i vtipná choreografie Petra Zusky. Komická, respektive parodizující forma baletu Mariin sen je vlastně mystifikací údajného erotického snu Marie Taglioni, slavné italské baleríny a jedné z nejvýznamnějších osobností romantické éry. Byla zbožňována pro svou snovou melancholii, elegantní křehkost a téměř éterický půvab. Vystupovala po celé Evropě, od Londýna po Petěsburg. Její přecitlivělost ovšem vedla k psychickým problémům; trpěla pocity úzkosti, nevysvětlitelné vnitřní nervozity, apatií a depresemi.
Petr Zuska v Mariině snu zprostředkovává lehkou, hravou, zábavnou formou argumentaci k romantickému baletu. Čtyři mužští sólisté v sukních baletek parodizují uctívanou (nejen) taneční ženskost, zatímco jediný ženský element v sestavě, pravděpodobně ztělesňující samotnou Marii, disputuje svou taneční expresivitou s mužstvím. V závěru kompozice vysvléká sólistka za paravánem (Zuska využil svůj oblíbený motiv „multifunkčního předmětu na jevišti“, kterým je tentokrát lavička) mužský oblek, aby se před diváky objevila v černém spodním prádle a v podvazkách, zatímco pánové strhnou své sukénky, aby odhalili svá nahá hýždě!
Diváci byli oslněni skvěle zvolenými nejen tanečními, ale i vizuálními typy (mezi sólisty PKB vystoupil i Viktor Konvalinka), aktuální genderovou polemikou a zařazením prvků (jako je briskní homosexuální polibek či kratičká cat walk), které zdánlivě nemají s tancem mnoho společného. Strhující závěr večera vyvolal salvu ovací a nadšeného potlesku.
Příjemnou tečku za krásným večerem uničila vernisáž retrospektivní výstavy ke vzniku a působení Studia Balet Praha, které se zúčastnily též osobnosti se Studiem úzce spojené.
« back to Reviews
Share: Twitter • Facebook