Pražský komorní balet uvedl v říjnu první premiéru této sezony, kterou byl komponovaný večer s prostým titulem Tři české kvartety. Touto repertoárovou novinkou se po předchozích projektech zaměřených na současný tanec znovu vrací do linie inscenací přístupných širšímu publiku. Zároveň vzdává hold české hudbě, neboť vznikl v rámci Roku české hudby. Dvě premiérové choreografie doprovodilo znovunastudování jednoho ze slavných kusů původního repertoáru Pavla Šmoka a večer získal lesk zásluhou živého provedení skladeb v interpretaci Zemlinského kvarteta.
Mário Radačovský vytvořil pro PKB choreografii na Slovanský kvartet Antonína Dvořáka. Ústředním námětem je žena, žena v rozličných životních situacích a vztazích. Vzniká postupně portrét ženy, která se rozhoduje mezi partnery, ženy svádějící, ženy žárlivé, ženy šťastně zamilované, v radosti, v hádce i v melancholii. Ne, že by se před námi rozvíjela analýza ženské duše, tak hluboko autor přeci jen nedosáhl, divák spíš může s úsměvem sledovat některé důvěrně známé životní peripetie a v čitelné choreografii hledat paralely s vlastním partnerským životem. Čtyři páry tanečníků na jevišti rozehrávají toto téma, které je po formální stránce vyjádřeno pohybovým slovníkem na pomezí neoklasické a moderní techniky. Mário Radačovský tíhne ke stylu, v němž nezapírá inspiraci osvědčenými technikami, není experimentátorem, ale tvoří se smyslem pro hudbu a náladu díla. Vznikl taneční kus, jenž je plynulý, neodchyluje se od hudby, sleduje repetice a dynamické změny a jen tak jemně klouže po jejích melodických linkách.
Po nenáročném začátku přišla na řadu nová choreografie Hany Polanské Turečkové Černé zrcadlo, jež se inspirovala současnou hudbou a výtvarným uměním. K několika scénickým výjevům si jako předobraz vybrala obrazy Vladimíra Houdka, jeho koláže kombinované s malbou. Program hovoří o tomto vztahu poněkud krkolomně jako o „jevištní či filmové koláži tance a malby hledající definici vztahu mezi jazykem těla a obrazovým ztvárněním“. Můžeme zůstat u jednoduššího konstatování, že choreografie se snaží rozvinout základní kompozici výtvarného díla do pohybových struktur, dát dvourozměrnému třetí rozměr. Spojitost je pro diváky zřetelná, protože tři části, na něž je choreografie rozdělena, jsou přímo doprovázeny projekcí. Jde o koláže složené z fotografií lidských těl a geometrických tvarů, jejichž počtem a tvarem se choreografie nechává vést. Ne vždy je ale výsledkem zcela původní struktura. Choreografka však sama přiznává inspiraci modernismem, tedy i zřejmě taneční modernou. Hned první část s podtitulem Cesta zákona ji připomíná především užitím kostýmu. Tanečnice stojící zády k divákům má na sobě černou sukni, jež se rozprostírá dál po celé délce jeviště a občas se stáčí do spirály, nahé torzo z ní vyčnívá jako útes a interpretka „tančí“ pouze svaly na zádech. Jenže oba motivy jsou nám důvěrně známé z choreografií jiných autorů. Další dvě části jsou více dynamické, na těla tanečníků je dále nahlíženo jako na výtvarné objekty, pohyby mají úsečné frázování, choreografie zůstává abstraktní. Těžko říci, proč mají jednotlivé její části ještě podtituly, protože spojitost s obsahem není jasná.
Kvartet Z mého života Bedřicha Smetany v choreografii Pavla Šmoka je legendárním dílem, které nyní obnovuje nejmladší generace Pražského komorního baletu. Tři páry tanečníků v lyrických duetech mají být ztělesněním hudby, jež se nese od melancholických melodií po veselé allegrové pasáže tak jako se v lidském životě objevují hořké a šťastné chvíle. Nejpůsobivější jsou ve Šmokově choreografii okamžiky, kdy tanečníci nastupují do určitých pohybových sekvencí v kánonu nebo kdy ustrnou na okamžik ve společných pózách. Jednou věcí je choreografie samotná, druhou pak její interpretace. Pavel Šmok byl sice průkopníkem, který sbližoval svět klasického tance s moderními vlivy, v jeho choreografiích se tančí bez špiček a jsou tvarované s invencí, která překvapuje dodnes, nicméně jejich interpreti byli především klasicky zaměření tanečníci. U těch, kteří dnes stojí mimo repertoárová divadla a věnují se především modernímu a současnému tanci, je pak znát určitý deficit, když se mají přiblížit baletní estetice v dotažení gest a pohybů, v napětí, které má procházet celým tělem a vytvářet pevné kontury. Snad je to jen otázka přivyknutí stylu a jeho většího zažití.
Premiéra Pražského komorního baletu byla jako dramaturgický celek rozhodně úspěšná. Vždyť není nutné věčně experimentovat a bořit hranice, divák směřuje do divadla často i pro zklidnění. PKB mu je dopřeje.
Psáno z premiéry 5. října 2014, Stavovské divadlo.
Slovanský kvartet
Hudba: Antonín Dvořák (Smyčcový kvartet „Slovanský“)
Choreografie: Mário Radačovský
Návrh kostýmů: Monika Kletečková a Mário Radačovský
Světelný design a projekce: Jakub Sloup
Premiéra: 5. 10. 2014
Černé zrcadlo
Hudba: Vladimír Sommer (Smyčcový kvartet d-moll)
Choreografie: Hana Polanská Turečková
Scéna a kostýmy: Vladimír Houdek
Světelný design: Jakub Sloup
Premiéra: 5. 10. 2014
Z mého života
Hudba: Bedřich Smetana (Smyčcový kvartet „Z mého života“)
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková – Franková
Návrh kostýmů: Jan Dušek
Světelný design: Jakub Sloup
Premiéra: 16. 11. 1983
Obnovená premiéra: 5. 10. 2014
Hrají: Zemlinského kvarteto
« back to Reviews
Share: Twitter • Facebook