Bez ohledu na mou vůli je má lidská důstojnost zabita ostatními.
Má pravá identita může být nebo nemusí být odhalena okolím.
Můj vznik nebo zánik je závislý na ostatních, nikoliv na mně.
Kdo rozhoduje o identitě jedince? Jedinec sám nebo jeho okolí? Jak ovlivňuje naši společnost pasivita a lhostejnost? Jak se s nátlakem ostatních vyrovnat a je to vůbec možné? Odpovědi na tyto otázky hledá korejská choreografka Ji-Eun Lee ve spolupráci s Pražským komorním baletem ve své nejnovější choreografii The Condition of Disappearance (Podmínka zániku), kterou představila v pondělí 24. června na Nové Scéně Národního divadla. Největší nezávislé taneční těleso u nás se ten večer představilo hned dvakrát. Před premiérovým uvedením Podmínky zániku uvedl Pražský komorní balet reprízu choreografie Hany Polanské Turečkové Mono No Aware (Na hranici krásy), která měla premiéru v loňském roce a na mezinárodní choreografické soutěži v Ludwigshafenu byla nominována mezi šestnáct nejlepších choreografií světa.
Vybočení z řady se nepovoluje (Lenka Bílková, Jaroslava Janečková, Nikol Šneiderová, Tomáš Červinka, Šimon Kubáň, Alex Sadirov).
Nejnebezpečnější predátor je člověk
Podmínka zániku představuje mladého muže, který se snaží dostat ze zaběhnutých kolejí svého stereotypního života a přitom je ostatními vracen zpět do „normálu“. Společnost (pětice tanečníků) potlačuje projevy jeho osobnosti a nedovoluje mu vybočovat z řady. Muž je znásilňován do různých rolí a stává se loutkou v rukou ostatních. Nebezpečí tohoto stádního chování choreografka podtrhuje zvířecími podobenstvími. Mezi ladnými a lehce působícími choreografiemi se objevují pasáže, v nichž se tanečníci podobají dravcům s roztaženými křídly nebo predátorům s otevřenou tlamou čekající na kořist. Proti těmto „vážným“ metaforám stojí chování mladého muže, který ze svých společností vnucených rolí uniká do bláznovství. Z řady vybočuje klaunsky hravými sóly připomínajícími koupelnový tanec „seriózního“ manžela (Ivan Trojan) z filmu Samotáři nebo napodobováním slona (tak jak si na slona hrají děti – s jednou rukou na nose a druhou jako chobotem), tedy naprosto iracionálními projevy, které se do „vážné“ společnosti nehodí. Tyto ventilace mužova dlouhodobě potlačovaného já působí komicky i smutně zároveň. Jeho plazící se slon-samotář přibližující se k ostatním členům stáda nebo klaunský tanec jsou neradostnými podívanými na jeho utrpení.
Ti, kteří mladému muži vnutili cizí role, lhostejně přihlížejí jeho zápasu.
Nesnesitelná těžkost bytí
O tomto vážném tématu vypráví choreografie s lehkostí. Tanec je postaven na ladných pohybech a přesnosti skupinových choreografií. Z těch vybočují rebelující úniky (taneční sekvence) mladého muže i dalších členů „společnosti“. Tato vybočení znázorňují jejich zoufalost a hlubokou nespokojenost. Po krátkých tanečních smyčkách se vybočující vracejí zpět do svých zaběhnutých sociálních rolí (zpět do skupinové choreografie) sami, nebo jsou do nich vráceni ostatními násilím. Mladý muž tedy není jediný, kdo tíhu svých rolí, jež od společnosti „dostal“, nezvládá, a snaží se z nich uniknout.
Významnou složkou Podmínky zániku je hudba. Dodává tančenému sdělení na naléhavosti, doplňuje ho a zdůrazňuje. Hudba Filipa Míška, rytmy perského kytaristy a skladatele Loga Ramin Torkiana, polské skupiny Kroke, řecké zpěvačky Saviny Yannatou a německého instrumentalisty Stephana Micuse mají více společného, než by se na první poslech mohlo zdát. Zmínění hudebníci se neomezují pouze na své původní umělecké kořeny, ale jsou otevřeni různým kulturním vlivům. Řekyně Yannatou se zabývá mnoha styly, mimo jiné izraelskou a tradiční židovskou hudbou, Němec Stephan Micus se věnuje tradičním japonským, indickým a jihoamerickým nástrojům… Kde tedy v dnešní době začíná a kde končí identita jedince?
Tmavé obleky, temná scéna a žhavé středozemní rytmy.
Míškovo hudební aranžmá má silný duchovní podtext. Síla a náboženský rozměr vybraných skladeb se linou nad skupinkou tanečníků udupávajících zbytky individuality v zoufalém a apatickém mladém muži. Oblečení do tmavých obleků a tančící na strohé černé scéně jsou protikladem k bohatosti a hloubce hudby i zpívaných textů. Vnímání choreografie Ji-Eun Lee vyžaduje od diváka velkou koncentraci, zvlášť v prostoru jakým je Nová scéna, který diváka jevišti nepřiblíží. Na jemné i agresivnější taneční sekvence doplněné silnou hudbou a výrazným světelným designem stojí za to se zaměřit. To je podmínka vzniku silného zážitku.
Nová scéna ND – The Condition of Diseppearance (Podmínka zániku). Choreografie: Ji-Eun Lee, hudba a hudební aranžmá: Filip Míšek, Stephan Micus, Loga Ramin Torkian, Kroke, John Potter, Savina Yannatou, Primavera en Salonico, asistent choreografie: Nikol Šneiderová, kostýmy: LaFormela, Ji-Eun Lee, scéna: LaFormela, Ji-Eun Lee, světelný design: Jakub Sloup. Psáno z premiéry 24. 6. 2013.
« back to Reviews
Share: Twitter • Facebook