Fragment 24
Hudba: Bedřich Smetana
Choreografie: Petr Zuska
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle a Petr Zuska
Světelný design: Petr Zuska a Tomáš Průcha
Projekce: Viktor Svidró
Tančí: 10 sólistů Pražského komorního baletu a Baletu Praha Junior
Délka: 30 minut
Premiéra: 20. 10. 2024, Divadlo na Vinohradech
Smetanův cyklus šesti symfonických básní Má Vlast vychází ze skladatelovy lásky k rodné zemi. Je oslavou krásy její přírody, významných národních pověstí a zčásti i reálných historických událostí.
Jak však samotný název inscenace předesílá, nejde zde o zpracování kompletního díla. V rámci mé dramaturgie se jedná konkrétně pouze o Vyšehrad, Vltavu a malou kombinaci částí Tábor a Blaník. Tedy 2 věty kompletní, 2 další ve velké zkratce, tedy 4. Tedy opět 24, zároveň i však jako odkaz na letopočet narození skladatele – 1824 – přesně před dvěma stoletími.
Smetanovo dílo vzniklo v době dozvuků národního obrození, tedy krom jiného i snah o národnostní uvědomění a sebeurčení. To skladatel cítil velmi niterně.
V současné době postupujícího a vše prostupujícího globalismu, kdy jsou mnohé z takovýchto hodnot opomíjeny a relativizovány, kdy je jasně patrná snaha o zásadní omezení národních identit a státních suverenit ve prospěch jakéhosi bezpohlavního šedivého „superstátu“ za účelem vymazání historické paměti jednotlivých kultur, je třeba se k těmto kořenům vracet o to více.
A to nejen připomínáním si oficiálních výročí a klaněním se kamenným bustám. Jde především o jakousi návaznost, principy a vnitřní motivace Smetany a dalších velikánů oné doby, které bychom měli současným uměleckým jazykem konfrontovat a tím je zachovat při životě…
Téměř celá Má vlast byla komponována už v době Smetanovy naprosté hluchoty. Během několika let předchozích, jako vůdčí osobnost opery Prozatimního divadla, čelil ostrým společenským kritikám a často i výpadům osobního rázu. Na pokraji fyzických a psychických sil jej opustily poslední zbytky sluchu. Skladatel odešel z veřejného života a stáhl se do svého vnitřního, tichého, ale kreativního světa. Tam se začaly rodit noty a tóny jednoho z nejvýznamnějších opusů české hudební historie…
Smetanovi dali lidé „jeho vlasti“ vypít nejeden hořký kalich. Za důstojnou pompézností Vyšehradu s moudrou věštkyní kněžnou Libuší, za jejím posvátným sňatkem s oráčem Přemyslem, za všemi s tím spojenými pohanskými rituály, za hravostí pramenů slévajících se v mohutný tok řeky Vltavy…, za chorálem, nesoucím se husitským Táborem a za vojskem, které v čele se svatým Václavem vyjíždí z hory Blaník na pomoc národu…, za těmito všemi, z dnešního pohledu už možná těžko uchopitelnými, či uvěřitelnými příběhy, však stojí jednak silný archetyp národního povědomí, jenž je naší symbolickou DNA, ale zároveň i „nepatrný“ a naprosto autentický osobní příběh umělce – člověka z masa a kostí.
To vše je symbolikou, která nám vzkazuje, že je třeba vnímat naše kořeny, svou kulturu a svébytnost, a to bez ohledu na vnitřní sváry, nevraživosti a nejrůznější dobové společenské „konsenzy“ a hrůzy, které z toho často vzešly. A že v historii čas od času přijde moment, kdy to musíme říci dostatečně nahlas a pokud to bude nutné, za to i bojovat…
Příkladů máme v dějinných osobnostech mnoho. Dlužíme to jak jim zpětně, tak zejména do budoucna našim potomkům a dalším generacím.