V dětství žil na Starém Městě pražském, nebo jezdil po Evropě s cirkusem. Mezi dvacítkou a čtyřicítkou se (stejně jako jeho dvojče, bratr Otto) stal světoznámým baletním tanečníkem a zabydlel v Německu. Nyní je ovšem Jiří Bubeníček (1974) opět často v Praze. Stal se vyhledávaným choreografem a připravuje tu baletní představení z cirkusového prostředí, které mu kdysi bylo tak blízké. Rozhovor si můžete poslechnout také v podcastu Host Reportéra.
Nač jste myslel cestou do redakce Reportéra v historickém centru Prahy?
Na to, že tohle kdysi býval můj rajón. Když jsem byl dítě, bydleli jsme nedaleko, vlastně mezi synagogami, v ulici Elišky Krásnohorské.
Dnes to už váš rajón není?
Potíž je v tom, že jsme s bráchou v osmnácti odešli tančit do Německa a od té doby už tu nežili. Naše Praha z osmdesátých let byla úplně jiná, po ulicích chodilo míň lidí, působila ošuntěleji, zároveň ale romanticky… Byla taková kafkovská. Když se do ní dnes vracím, tak s láskou, pořád je mým městem, ale cítím se tu trochu jako turista.
Zmínil jste Kafku. Vím, že ho máte rád, jako choreograf jste baletně zpracoval jeho Proces. Zároveň jste ale vyrůstal mezi cirkusáky – v tom prostředí se četla náročnější literatura?
Ale jo, náš táta četl hodně, a oba s mámou kladli důraz na to, abychom s bráchou získali dobré vzdělání – proto jsme taky nastoupili na Pražskou taneční konzervatoř. Táta si srdcem určitě přál, abychom zůstali u cirkusu, ale přednost dal mozku a řekl: „Jestli chcete něco dokázat, být lepší a úspěšnější než já, musíte mít dobrou školu.” Na konzervatoři tehdy byli skvělí profesoři, a to nám brzy otevřelo celý svět.
Jak silná byla v rodině Bubeníčků cirkusově-artistická tradice?
Hodně. Babička mého táty jménem Berta, krásná a elegantní dáma, měla jedenáct dětí, a to byli vesměs artisté. Polovina z nich se sice přestěhovala do Ameriky, ale vlastně tam dělali podobná čísla jako jejich sourozenci, kteří zůstali v Československu, mezi nimiž byla i tátova maminka Marie.
Na jaká čísla se specializovali?
Například táta uměl fantasticky balancovat se skleničkami, které měl různě poskládané na ostří dýky, kterou svíral pusou. Tahle jeho mistrovská ekvilibristika mimochodem neměla daleko k tanci, a možná i proto ho potěšilo, když si nás s bráchou jako jedenáctiletých kluků všimla profesorka z taneční konzervatoře a prohlásila, že máme talent. Zpětně si vybavuju, že zpočátku byl táta do našeho baletu zažranější než my.
Měla vaše rodina ještě nějaké vyhlášené číslo?
Všichni skvěle jezdili na jednokolkách. Nezapomenu, jak táta se strejdou vozili mámu s tetou na svých ramenou, ony u toho dělaly různá salta, to bylo skutečné mistrovství. Proto se hodně dostávali do zahraničí a my s bráchou v dětství jezdili taky. U nás vládl komunismus, ale my měli štěstí a poznali život třeba v Německu nebo ve Skandinávii, což pro nás s bráchou skončilo v době, kdy jsme nastoupili na tu konzervatoř. Několik dalších let bylo občas trochu smutných.
Proč?
My s Ottou museli trénovat a naši zase vydělávat peníze, takže odjížděli na štace i bez nás, dejme tomu do Japonska nebo Malajsie. I s babičkami to tady bylo bezvadné, ale to víte – ve dvanácti se vám po mamince s tátou stýská.
Umíte jezdit na jednokolce?
Umím, ale rozhodně ne tak elegantně jak táta, a už vůbec si nedovedu představit, že bych měl za jízdy někoho na ramenou. Nicméně do těch dvanácti let nám táta veškeré základy artistiky předal. Měli jsme od něj například výborně vytahané nohy, nebáli se zranění při těžších kouscích, a to pro nás byla v počátcích s baletem výhoda oproti ostatním.
Vystupovali jste jako děti občas v manéži?
Jasně, ale spíš jen tak ze srandy. Převlékli jsme se za klauny, žonglovali, sem tam udělali salto, ale v našem případě se o cirkusovém mistrovství mluvit nedalo.
Jaký máte k cirkusům vztah dnes, ve svých skoro padesáti letech?
Pořád silný, a proto taky začínám v Praze připravovat balet o tomto prostředí. Když někde vidím zajímavý cirkus, zastavím se tam, a zajímavé je, že většinou nemusím platit vstupné. Někdo mě pozná: „Hele, vždyť to je mladej Bubeníček!” No a taky mám dvě malé děti, kterým občas dělám klauna. Ony se smějí, mě to baví, i tím se vracím do dětství.
Jak teď cirkusové téma pojmete coby baletní choreograf?
Vždycky se mi velmi líbil Felliniho film La Strada z roku 1954, který je u nás známý pod jménem Silnice. Nakonec jsem se rozhodl, že pro Pražský komorní balet udělám představení na motivy právě tohoto filmu.
Čím na vás Fellini tak silně zapůsobil?
On tehdy ukázal, že cirkus není jenom smích, klauni a úžasná exotika, ale že je realita o dost drsnější.
To jste vnímal i svýma dětskýma očima?
Občas jo.
Třeba kdy?
My už nejezdili v maringotce, měli jsme docela velký kemping, ale vzpomínám, jak venku kolikrát pršelo, všude strašně bláta, táta s mámou se převlékli do svých kostýmů, nazuli dřeváky a brodili se tím blátem do šapitó… Prostě nebyl to lehkej život, a proto táta chtěl, abychom s bráchou získali vzdělání.
Bláto se dá přežít. Nemáte i jiné vzpomínky na tu odvrácenou tvář cirkusu?
Spoustu. Kůň třeba nakopl akrobatku a zlomil jí čelist.
Nebo?
Utekl nám slon. No a jak se říká, že se v cirkusech zvířata občas bila, tak já to nechci rozmazávat, protože u nás se k nim lidé většinou chovali dobře, ale ano – když zvíře neposlouchalo, občas dostalo, a my to jako děti vnímali. Cirkusáci neměli moc peněz, pořád se někam přemisťovali, občas hádali, někdy i poprali, a to se mi právě líbí na Felliniho filmu. Nešel po povrchu, ukázal skutečnost.
Mimochodem, jak jste si rozuměl se slony?
Jako dítě jsem na nich občas jezdil, ale stejně jsem se slonů bál, stejně jako například lva. Připomněl jste mi čtyřicet let starou historku: cirkus zastaví v nějaké vesnici a my s bráchou skočíme přes plot na cizí zahradu, abychom ukradli zeleninu. Nevím proč, ale vzali jsme tenkrát těžkou dýni a trmáceli se s ní přes pole zpátky do cirkusu. Vůbec si nepamatuju, jak jsme ji chtěli jíst, ale když jsme dýni konečně položili na zem, objevil se z ničeho nic chobot a slon nám ji sežral.
Před sedmi lety jste ukončil baletní kariéru a stal se choreografem na plný úvazek. Stýská se vám občas po jevišti?
Takhle vůbec nepřemýšlím. My s bráchou jsme měli štěstí a zatancovali si snad ve všech důležitých divadlech světa. Bůh nám dal nějaká těla, a ta jsme oba využili na maximum. Byli jsme dlouho dopředu smíření s tím, že kolem čtyřicítky musí přijít konec.
Pořád jste ale štíhlý a silný, řekl bych, že ve formě. Zvládl byste ještě větší baletní představení?
Jako choreograf se naštěstí pořád hýbu. Vždycky jsem měl rád partneřinu, například zvedačky, tak je mladším při zkouškách předvádím. Třeba teď jsem v Praze týden zvedal holky do vzduchu, a jde mi to, na nic z techniky jsem zatím nezapomněl. Potíž je v tom, že když dnes vyskočím, riskuju, že mě píchne například v lýtku a čtyři dny nebudu chodit. Jak zvedám ty holky, občas se mi pak zablokují záda, a bude to jen horší. Tělo je opotřebované.
Jaké město je dnes vaším domovem?
Zatím pořád Drážďany. Jako vrcholový tanečník jsem třináct let žil v Hamburku, a potom deset let tancoval právě v Drážďanech. Když jsem roku 2015 skončil, okamžitě přicházely nabídky z celého světa, abych dělal choreografie a nebyl čas na nějaké stěhování. Navíc jsem našel životní partnerku, narodily se nám děti, strašně rychle to utíká, a já zjišťuju, že jsme pořád v těch Drážďanech.
Jaké to má výhody?
Například blízkost Prahy, kam můžu jezdit za mámou, táta už umřel… Jinak já bývám každý rok nejmíň několik týdnů například v Tokiu, v Paříži a tak dále, metropole si dodnes užiju, ale nakonec se rád vracím do mnohem klidnějšího města, ve kterém se kamkoliv dostanu autem za patnáct minut.
Může se stát, že se vrátíte do rodné Prahy?
Vůbec to nevylučuju. Teď sem navíc budu až do jara jezdit často, náš balet má premiéru až v březnu ve Vinohradském divadle. Ale stálá adresa pro mě asi není tolik důležitá jako pro většinu ostatních, takže ji moc neřeším. Od dob kočovného dětství mám pocit, že je můj domov tak nějak všude.
Poznávají vás ještě občas na ulici milovníci baletu?
V Drážďanech skoro vůbec, protože tam se na nás do divadla sjížděly autobusy ze široka daleka a přímo ve městě tvrdé jádro fanoušků nevzniklo. Poznávají mě občas v Hamburku, a překvapivě ještě víc tady v Praze.
Pochybuju, že by ve vás poznávali Jiřího Bubeníčka. Lidé si vás vesměs pletou s Ottou…
To je jedno. Odmalička slýchám jednu a tutéž otázku: Jsi Otto, nebo Jirka? V mládí mi to lezlo na nervy, potřeboval jsem se nějak vymezit, jednou jsem kvůli tomu s bráchou dokonce skoro rok nemluvil. Nakonec mi ale došlo, že když jsme se narodili jako dvojčata, tak to nezměním… Vídáme se často a rádi, jenom to v posledních letech bývá divočejší, protože nás bývá hodně – Otto má stejně jako já dvě malé děti.
Jiří Bubeníček (7. října 1974)
Stejně jako jeho dvojče Otto se narodil v polském Lubinu, když tam rodiče vystupovali s cirkusem. Během tréninku na cirkusovém učilišti si obou bratrů všimla profesorka z konzervatoře a nasměrovala je k baletu. Bratři roku 1993 dostudovali a odešli do Hamburské státní opery, kde se stali sólisty. Jiří roku 2006 odešel do Semperoper v Drážďanech, kde se rozloučil s vrcholovou kariérou roku 2015, v následujících letech se stal mezinárodně uznávaným choreografem. Dodnes žije převážně v Drážďanech, je ženatý, má šestiletého syna a pětiletou dceru.
Autor: Tomáš Poláček
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook