V neděli 18. 2. 2018 uvedl v Divadle na Vinohradech Pražský komorní balet první reprízu svého komponovaného večera s názvem Rekviem za nekonečno. Tři zajímavé kompozice tří autorů vedou od lyrična a hlubokého prožitku přes humornou grotesku po niternou taneční výpověď v ústředním, závěrečném titulu večera, Rekviem za nekonečno.
Večer zahajuje choreografie Tomáše Rychetského, Nevyřčené ticho, která byla inspirována klavírní sonátou Leoše Janáčka Z ulice, na motivy studentské tragédie z roku 1905. Sugestivní Janáčkova kompozice vedla k vytvoření „intimní niterné miniatury“.
Prvotní inspirací a mottem choreografie se staly texty písní z alba Playing the Angel anglické hudební skupiny Depeche Mode (autor textů Martin L. Gore): “Andělé se stříbrnými křídly by neměli poznat bolest, kdybych jen mohl trpět za Tebe. Jestli Bůh určil, že pouze On může porozumět, doufám, že to jsou Tvé oči, kterými hledí.”
Choreografii vytvořil Tomáš Rychetský v roce 2007 v rámci premiéry baletu Národního divadla Česká baletní symfonie. Autorem scény, jíž dominuje houpací vlna, kvádr a vynikající světelný design (Daniel Tesař), je Milan Cais, kostýmy navrhl Roman Šolc.
Důmyslná černobíle laděná scéna využívající projekcí na stěny i na podlahu a kontrastního červeného světla, dává vyniknout zdařilým tanečním výkonům tří žen, byť se v úvodu baletu může zdát, že půjde o kompozici s mužem v titulní roli.
Lyrická choreografie vyjadřující hloubku prožitku rozervanosti v touze získat vnitřní svobodu a vyrovnanost se opírá o synchronní snoubení s apelující klavírní sonátou. Prolínají se zde témata smrti a samoty se zoufalstvím a dobrovolným odchodem ze života. Tiché utrpení je umocněno kontrastující jemností klavírní skladby, která dotváří intimní atmosféru choreografie.
Druhou částí večera se stala taneční groteska Marka Svobodníka na motivy proslulé básně Edgara Allana Poea Havran s důvtipným názvem Chvilka POEzie. Jak u tohoto choreografa bývá zvykem, vsadil i tentokrát na humor – černý humor.
Dvacetiminutový balet je více méně groteskním škádlením spisovatele Poea (kterého reprezentuje význačný český tanečník a choreograf Igor Vejsada) se třemi havrany, kteří pronikají do ticha a pustoty spisovatele pokoje (kde bdí básník sám, se svým červeným jojem na ukazováčku, s nímž si pohrává jako s připomínkou regresivity dění v našich životech, kdy se stále vracíme do stejného okamžiku, vždy jen na jiné spirále existence, než se nám podaří vyřešit si nevyřešené), aby obrátili jeho pasivitu rubem v líc a přivedli mu ze záhrobí Lenoru k rozloučení, jehož mu nebylo původně dopřáno. Havrani ve Svobodníkově pojetí tak potažmo uzavírají to, co Poe nechal ve své proslulé trýznivě, neodbytně strašidelné básni neuzavřené.
Taneční koncept Svobodníkův si klade za úkol jak pobavit, tak zamrazit – možná trochu nesnadná kombinace v případě aluze na literární dílo tak notoricky vštípené a husí kůži nahánějící… Groteskní momenty, kupříkladu symbolická preparace spisovatelových vnitřností prováděná jedním z havranů či přivedení mrtvé Lenory na jeviště a její vlasy i šaty vlající v proudu vzduchu, který rozhání velký ventilátor, jaký se používá při natáčení hudebních videí amerických populárních pěveckých hvězdiček typu Britney Spears, se v tomto baletu prolínají s prvky hororovými, jež odkazují k Hitchcockovým Ptákům či Burtonově Mrtvé nevěstě. Jako zkouška intertextových znalostí diváků je toto představení zajímavým počinem, ale v rámci celkového vyznění se nelze vyhnout zamyšlení, zda nešlo některé momenty pojmout přece jen hloubavěji a důkladněji.
Marek Svobodník do své choreografie vložil i jistou dávkou poezie, kterou podpořil volbou hudby, jež padla na Jaroslava Ježka a Bedřicha Nikodéma. Ježkova skladba Svítá (v pěvecké interpretaci Voskovce a Wericha) podkresluje úspěšně vyznění závěru vystoupení a dodává silný sugestivní nádech.
Igor Vejsada se své role jako tradičně ujal s úctou a nasazením sobě vlastním; škoda snad, že mu nebyl dopřán větší prostor taneční; všechno to pobíhání a hopsání šlo jistě choreograficky pojmout i jinak. Každopádně, více než o balet jde opravdu o taneční divadlo.
Kostýmy (Pavel Knolle) i scéna (Petr Siedlaczek) využívající koncipování prostoru skrze trojí dveře, jež lze jedním pohybem rozhrnout, si zaslouží uznání stejně vysoké jako světelný design (Karel „Karlos“ Šimek).
Závěr večera patřil nejnovější choreografii Tomáše Rychetského Rekviem za nekonečno. Dle Rychetského je jakékoli rekviem, mše za zemřelé, vždy veliké a složité téma. Proto ke spolupráci na námětu a částečně i režii a celkovém pojetí přizval režiséra Pavla Šimáka.
Prvotním impulzem a v podstatě i inspiračním motorem pro Rychetského byla samotná doprovodná hudba – Rekviem Antonína Dvořáka – a její obsah, z nějž citlivě odebral zhudebněné liturgické texty. Antonín Dvořák zkomponoval Rekviem na začátku vrcholného období své tvorby, v roce 1890. Skladba se neváže ke konkrétní osobě či události, ale je reflexí obecně znepokojivých otázek lidského bytí, žalu a útěchy ve smrti, smyslu žití a umírání, stejně jako naděje. Dvořák byl hluboce věřícím člověkem, proto i toto geniální dílo je prodchnuto obdivuhodnou čistotou víry, duchovností, pokorou a nevšední autenticitou myšlenek. Všechny pocity, které v nás vyvolává, tak vyvěrají z osobní Dvořákovy filozofie a jejich umělecká realizace je formálně i obsahově dokonalá.
V Rychetského pojetí pět tanečnic a tři tanečníci skrze moderní taneční jazyk vyjadřují různá pojetí víry a plynutí životní energie, která dle tvůrce nemůže jednoduše zmizet, jen se proměňuje a je předávána dál a stejně jako třeba tanec má nekonečně mnoho podob. Rychetský se tedy v rámci filozofického poselství své choreografie opírá o východní nauky a teze o pomíjivosti a transformaci, které mají připomínat diváku nelpění v duchu Pataňdžaliho stezky.
Choreografie reflektuje hledání odpovědí na otázky, které leží na tenké hranici mezi koncem a začátkem života. Výstup začíná efektivním, zlověstným zvukem, který vydává švihadlo pleskající o podlahu. Teprve posléze se jeviště ponořené do tmy prosvětlí proudem světla, které odhalí, že poněkud děsivý zvuk a rytmus vycházejí od dívky, která přes švihadlo skáče. Pak, jakoby cosi shůry dívku osvítilo, sundá si boty a stává se bdělým pozorovatelem dění, které se začíná odvíjet na jevišti příchodem tří smíšených párů, jejichž pohyby jsou mnohdy ostré a upomínají na jistý stupeň násilí a podmaňování. Energie na jevišti graduje a postupně pohlcuje i děvčátko, které vytváří jistý protipól a zároveň spříznění k jiné tanečnici, jakoby představovaly dichotomii ego versus duše či tělo versus duše nebo starší a mladší, zkušenější a naivnější.
V hřímající části Confutatis Rychetský skvěle funguje s pulzující energií hudby a náležitě i působivě ji převádí do řeči tance – pohyb tanečníků je expanzivní, prostorově výrazný, energický, nespoutaný. V Agnus Dei se naopak tempo hudby i tance zpomaluje a na jevišti se odvíjí něžný, procítěný, hluboký duet
Scénografickému ztvárnění (scéna a kostýmy: Petra Lebdušková) dominuje pojízdný vozík upomínající jak na nemocniční lůžko (jež dává prostor fascinující, ilustrativní choreografii), tak operační stůl či smrtelné lože a posléze interakce tanečníků s fólií, která vytváří hranice, zábrany, i vnitřní, dobrovolně na sebe uvržené bloky, kterými lze jen těžko proniknout do plnosti života. Ústřední tanečnice Iveta Krmelová j.h. a Jitka Tůmová podávají nadstandardní taneční výkon.
Pražský komorní balet v nejnovějším komponovaném večeru Rekviem za nekonečno prokazuje, že si oprávněně zasluhuje přední místo na české taneční scéně a v návaznosti na své kořeny a odkaz Pavla Šmoka stále nabízí divákům jak kompaktní, promyšlenou dramaturgii, tak komplexní novátorské ztvárnění zajímavých témat, k němuž umí přizvat šikovné české tvůrce a umělce.
Napsala: Martina Doležalová