V sobotu 22. října 2016 by se Pavel Šmok, choreograf, který významně ovlivnil český tanec v druhé polovině 20. století, dožil 89. narozenin. Na jeho počest uspořádal o den později Pražský komorní balet (dále PKB) v Divadle na Vinohradech galakoncert Pocta Pavlu Šmokovi, jako vzpomínku na jeho letošní dubnové úmrtí. Těleso, v jehož čele dříve Šmok stál, našlo pod novým uměleckým vedením Igora Vejsady zázemí právě na Vinohradech, kde bude v sezoně 2016/2017 pohostinsky vystupovat.
Během večera, jehož průvodcem byl Ondřej Kepka, došlo jak na Šmokova díla, tak na choreografie jiných tvůrců. Program doplňovaly filmové ukázky z dokumentu o Šmokovi pořízené na jeho chalupě na Nekoři, které při pohledu na vitálního umělce vykouzlily úsměv nejednomu z přítomných.
Úvodní číslo odválo diváky proti proudu času a pamětníci si mohli zavzpomínat na rok 1992. Tehdy se odehrála premiéra Šmokovy choreografie Holoubek, kterou PKB slavnostní galakoncert zahájilo. Se souborem ho nastudovala Kateřina Dedková-Franková. Na symfonickou báseň Antonína Dvořáka se na pozadí bujarého masopustního veselí odehrál vnitřní boj ženy s vlastním svědomím. Realita střetávající se s fantazií ale nakonec mladou ženu dohnala a ta raději dobrovolně ukončila svůj život.
Šmokovi přijeli vzdát hold také hosté z Národního divadla Praha, Národního divadla Brno nebo Slovenského národního divadla, kteří program doplnili kratšími díly. Lyrickou Petra Zusky z roku 2008 zatančili Zuzana Šimáková a Ondřej Vinklát z ND Praha, přičemž především Vinklát dokázal strhnout svým tanečním projevem a pohybovou dynamičností.
Následovaly dvě diskutabilní choreografie z Brna a Bratislavy. Mário Radačovský připravil speciálně pro tento večer duet Beethoven ztvárněný Eriko Wakizonovou a Ivanem Popovem. Je s podivem, že v rámci uctění památky tanečního inovátora, jakým Šmok nepochybně byl, se objevilo dílko vracející taneční umění o několik desítek let zpět. Wakizonová jako múza (inspirace, femme fatale) a Popov jako trpící génius. Celé ztvárněno mdlým a nevýrazným pohybovým slovníkem bez nápadu, nulovým napětím mezi aktéry a klavírem umístěným v pozadí, který nejspíš sloužil jako kulisa pro ty, kteří nepochopili, že přišel Beethoven hledající inspiraci pro svou tvorbu. A aby tam nástroj nebyl úplně zbytečně, svou múzu na něj Popov posadil. Bohužel ani útrpné výrazy zmučeného hudebníka mne nepřesvědčily o smyslu spojit toto dílo s odkazem Šmoka a věřím, že by se na repertoáru NdB nalezly i povedenější choreografie, než jakou pro tuto událost vytvořil Radačovský.
Část opusu Slovenské tance – Životy svetiel nazvanou Obraz duší přivezla z Bratislavy choreografka Natália Horečná. Ta v pomalém duetu na hudbu Petera Breinera v podání Rominy Kołodziejové a Damiána Šimka pracovala s geometrickou strohostí, přímými liniemi a maximálním rozsahem pohybu. Duet vytržený z celku ale jako samostatný jevištní kus příliš nepřesvědčil.
Předposlední bod programu patřil choreografii Route 50 Petra Zusky, kterou vytvořil pro sebe a Terezu Podařilovou. Věčné téma rozporu mezi minulostí a budoucností, nechutí opustit známé a vydat se vstříc novému odráží skutečnost, ve které se oba tanečníci, právě končící aktivní kariéru, ocitají. Nic to ale nemění na faktu, že „baletní dědeček a babička“ (jak sebe a Podařilovou Zuska označil) sklidili jeden z největších potlesků.
Stejně jako úvod, patřil i závěr Šmokovi. Dílo Z mého života poprvé uvedené v roce 1983 nastudovala s PKB Kateřina Dedková-Franková. Příjemným zpestřením byl živý hudební doprovod, o který se přímo na jevišti postaralo Wihanovo kvarteto. Skladbu napsal Bedřich Smetana v době své hluchoty a silně do něj promítl utrpení a bezmoc, s nimiž se musel vypořádat. Šmok naléhavost obsaženou v hudbě vtiskl i tanci, stejně i její melancholičnost a radost ze života. Nejvíce na sebe upozornil ústřední pár (Patrik Čermák, Alena Krivilevová), přičemž především Krivilevová upoutala svou přirozenou ladností.
Závěrem nezbývá než doufat, že se i mezi mladou generací najdou podobně silné choreografické osobnosti Šmokova formátu – otevřené všemu novému, s chutí sejít z vyšlapané cesty a neutuchající touhou hledat nové výrazové prostředky.
Psáno z představení 23. října 2016, Divadlo na Vinohradech.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook