Internetový kanál Mall.tv ponechal téměř celý prosinec ve své programové nabídce záznam premiéry Pražského komorního baletu. Představení složené ze dvou titulů s hudbou českých skladatelů přineslo veselý i vážný pohled na život, o jehož nepředvídatelnostech vyprávějí ve svých choreografiích Marek Svobodník a Petr Zuska.
S nadsázkou a humorem
První polovina komponované inscenace náleží černé grotesce s detektivní zápletkou Když nevíte coby, kupte si dva hroby, jejíž předlohou je blíže nespecifikovaný příběh Agathy Christie. Opona se zvedá, u stolu se nachází sešlost oslavující jubileum movitého kmeta, dědečka Leonidase (Viktor Svidró). Slyšíme provolání: „Hodně štěstí, zdraví…“ Leč jen krátce, neb oslavencova hlava padá náhle na žlutočerný dort (nezničitelný, snad plyšový, a proto si s ním mohou protagonisté nadále pohrávat).
Propletenec rodinných vztahů se začíná pomalu rozmotávat a při troše snahy se vám snad podaří všechny postavy identifikovat. Pokud ne, nic strašného se vlastně neděje – během spletitého pátrání, v němž není vůbec lehké se orientovat, je nakonec nabíledni, kdo je vrah odhalený amatérským detektivem Charlesem (Albert Kaše).
Máme před sebou povedenou famílii. Její členové, byť se snaží budit dojem sounáležitosti, si jdou po krku. Leonidasův syn Philip (Aleš Krátký) se svou věčně ovíněnou manželkou Magdou (Linda Svidró) nemůže vystát dědečkovu opovážlivě mladou choť Brendu (Tereza Hloušková) provokující přítomné svým chováním a oděvem. Její sexy set – ocásek, ouška, černé body, černobíle pruhované punčocháče – mluví sám za sebe a svůdnému zjevení nakonec neodolá ani Philip, jak vychází postupně najevo při horlivém Charlesově čtení deníčku. Ten zapomněla na stole Josefína, vnučka Leonidase (Lenka Hrabovská Šustová), jež se v něm vypsala, s jakou lehkostí a rozkoší nasypala jed na krysy na narozeninovou dobrotu.
Svobodník nachází pro jednotlivé figury karikaturní, nepřepálený tón, který zvýrazňuje či tlumí dle dané situace. Oč méně jsou srozumitelné některé momenty příběhu, o to rafinovaněji jsou výstupy rozvrženy do prostoru – roztančené dvojici na forbíně sekunduje výjev rodinné tahanice ve zpomaleném tempu, duety a sborové party zaujmou invencí a vitalitou. Lyricky znějící Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur Josefa Suka kontrastuje svou povahou s taneční materií, kterou tanečníci Pražského komorního baletu s přehledem vstřebávají včetně výrazu a mimiky. Nečekaná zastavení pohybového proudu, svižný tep, akcelerace a zklidnění dávají spád choreografické dynamice ovlivněné hudbou a příběhem, v němž nadhled a humor vítězí nad vražednou rodinnou konstelací.
Oranžové, fialové, hnědé, černé, žluté, růžové kostýmy a módní doplňky (paruky, klobouk, šle, motýlek) vynikají na pozadí jednoduchého a barevně účinného scénografického návrhu, jenž oživuje pojízdný stůl se žlutou deskou, tvarem připomínající klavírní křídlo. Při jeho prvním příjezdu na scénu zní nepříjemný skřípot, který v jistých okamžicích doprovází i pohyby tanečníků, jejichž údy se svíjí nebo zasekávají jako součástky porouchané mechanické loutky. Marek Svobodník nadto rád a povětšinou zdařile implantuje do svých děl humor (PKB má na repertoáru jeho Chvilku poezie), kterého si v této nové produkci tanečníci naplno užívají.
S hlubokým ponorem
Druhou choreografii nového programu vytvořil Petr Zuska. Po svém odchodu z vedení Baletu Národního divadla začal intenzivněji pracovat s menšími soubory a zpracovávat stále niternější témata. Po úspěšné Kytici uvedl nyní Pražský komorní balet jeho další titul Epitaf. Název odkazuje ke zvolenému tématu, proto je choreografie příběhem, památníkem ve zkratce shrnující část životní cesty dvou hudebních géniů a jejich osudových lásek.
Zuska se nespokojil s jednoznačným sdělením, naopak nachází další podobnosti a metafory prosvítající životními peripetiemi vybraných osobností. V popředí jeho zájmu stojí slavná violoncellistka Jacqueline du Pré a její manžel, dirigent a klavírista Daniel Barenboim (jim je věnován také balet The Cellist – recenze zde). Vztah této dvojice tvoří paralelu lásky Antonína Dvořáka k Josefíně Kounicové.
Subtilnost komorního díla podtrhuje černobílá kombinace výtvarného řešení, zahaleného do černého sametu kontrastujícího s bílou židlí, bílým violoncellem a světlými, jednoduše střiženými šaty hlavní představitelky v podání Terezy Hlouškové. Ona je šťastnou i nemocí trpící Jackie tisknoucí se k nástroji, který je jejím životabudičem, nadějí a vášní spolu s jejím mužem. Toho představuje Ondřej Vinklát, v šedém obleku a bílé košili, který vede ruku své partnerky se smyčcem po instrumentu. Je utěšitelem, pevným bodem i unikající iluzí.
Zuskova kompozice takřka dokonale splývá s Dvořákovým violoncellovým koncertem, vizualizuje jemná zabarvení hlavního hudebního tématu, velmi naléhavého a přitom tak dojemného. Ústřední dvojici doprovází tři páry, jejichž přítomnost přináší vzruch i klid a dotváří atmosféru.
Na počátku první věty Allegro… quasi improvisando sedí Jackie na židli, za ní stojí muž, nastavuje její paže do polohy, jako by držela své violoncello; jejich vztah je hluboký, něžný i výbušný. Tělo tanečnice občas zachvátí mírný třes jako předzvěst blížící se nemoci, roztroušené sklerózy, jejímž následkům du Pré ve dvaačtyřiceti letech podlehla.
Druhá část koncertu Adagio ma non troppo je ještě intimnější, sóla mileneckého páru střídají krátké vstupy trií, v závěru si Ondřej Vinklát vysvléká košili a zakrývá s ní tvář své partnerky. Zuskova taneční kompozice obsahuje neuvěřitelné množství subtilních detailů a nápadů. Za každým pohnutím, gestem, pohybovým neklidem či netečností jsou emoce, pocity a myšlenky přenesené do přiléhavého fyzického výrazu.
Tanečnice si přejíždí smyčcem po těle, které vydává tóny podmanivé jako cello Jacqueline du Pré, jejíž nahrávku Dvořákovy skladby Zuska záměrně použil. Je to velmi silný moment. Stejně naléhavý jako duet, kdy se na zemi ležící dvojice dotýká hlavami a jako jedna bytost stoupá vzhůru, aby se z těsného objetí vymanila a rozlétla se svobodně prostorem. Tanečníci krouží po scéně, ze země se rychle vymršťují nahoru, od velkoryse vedeného pohybu se dostávají k detailům – k záchvěvům prstů, letmým dotykům i stylizovaným folklórním prvkům v humorně pojatém sborovém obrazu za doprovodu třetí věty Finale, Allegro moderato, kdy rozverná hra s bílou plachtou není zcela obsahově srozumitelná.
To nic nemění na skutečnosti, že Epitaf je dílo s hlubokým ponorem, pečlivě vypracovaným, promyšleným a promlouvajícím. Tanečníci Pražského komorního baletu v něm dávají vědět, že mají dobře našlápnuto do nového roku.
Psáno z online streamu 29. prosince 2020 dostupném na Mall.tv. Autor: Lucie Derscényiová
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook