Nebo spíš s vodní skluzavkou. Ale nepředbíhejme. Nejprve snad zodpovíme šest základních novinářských otázek:
Kdo: Lucie Holánková a Pražský komorní balet Pavla Šmoka
Co: taneční představení věnované Pavlu Šmokovi
Kdy: 28. října o půl osmé večer
Kde: na Vinohradech v bývalém kinu Illusion, dnes Divadle Talent – Illusion
Jak: úspěšně a podivuhodné kulturní politice dnešních časů navzdory
Proč: k narozeninám Pavla Šmoka a k příležitosti „předávání štafety“ jeho díla
Komorní prostředí Illusionu hostilo toho večera jednu z významných osobností české choreografie, posloužilo také jako premiérové jeviště staronového seskupení tanečníků, kteří ponesou dál jméno Pražského komorního baletu pod vedením mladé choreografky a tanečnice Lucie Holánkové. Večer pojatý jako malá oslava mohl přilákat nejen pozvané hosty, ale i náhodné zájemce. Vstup bez vstupenky a vstupné dobrovolné. Vstupovali ale přece jen spíš ti pozvaní.
Program na malém pódiu zahájili však jiní tanečníci, mládež z Taneční konzervatoře hl.m.Prahy s úvodní ukázkou ze Sinfonietty v choreografii Pavla Šmoka. Než, byli záhy přerušeni hlasitým „Stop!“ a Mistr vkráčel na jeviště. Ne snad aby přijímal blahopřání, těch už si k narozeninám užil, ale aby oficiálně předal svou značku „Pražský komorní balet Pavla Šmoka“ své následovnici. Na jevišti (nebo spíš jevišťátku) byli přítomni také dva z tanečníků, kteří s Pavlem Šmokem stáli u zrodu PKB: šarmantní Kateřina Franková-Dedková a Vladimír Kloubek, a taktéž jeden ze současných členů, Petr Kolář. „Nový Pražský komorní balet začíná za podobných podmínek jako jsme začínali my v Rokoku,“ poznamenal mimo jiné profesor Šmok vzpomínaje na léta, kdy se všechno dělalo „na koleně“ a kdy bylo hlavní chtít a něco pro to obětovat. Ale představení bylo přeci jenom taneční, takže již opusťme hovořící tanečníky, s poslední větou Vladimíra Kloubka adresovanou Pavlu Šmokovi: „Díky vám chápu, jak je těžké být mistrem.“
V sále se zhaslo a na pořadu byla choreografie Lucie Holánkové Jablůňka, inspirovaná lidovou hudbou, také tak trochu odkaz šmokovského ducha. S úryvky lidových písní (nazpívaných a zahraných Ivou Bittovou a Škampovým kvartetem) a tancem ilustrujícím jejich drobné epizody jsme plynule nakročili do programu, který následoval po přestávce. Výmluvný název 4 listy ze života nese směs čtyř choreografií (či úryvků z choreografií) Pavla Šmoka. Musica Slovaca, Trio g moll, jedna věta z Listů důvěrných a Divertimento aneb Nit nezůstane suchá. Nejhezčí na celém večeru bylo to, že bylo na první pohled vidět, že tanečníci tančí s chutí. Malé jeviště, které není primárně určené k tancování a jehož podlaha netlumí sebelehčí dopad, nikoho nerozházelo, a ani divákům nevadilo, že hlediště biografu (ostatně sloužící kdysi k tomu, aby se člověk díval spíš nahoru než před sebe) je rovné a o dobrém výhledu se nedá moc mluvit. Šmokovy choreografie byly ztvárněny pečlivě s citem i prožitkem (zvlášť ukázka z Listů, kde vynikala potměšilost a kruté vnitřní uspokojení ženské postavy v podání L. Holánkové). Největší úspěch mělo – pochopitelně – humorné Divertimento, ve kterém se tanečníci zvesela polívají kýbly vody (snad vlažné) a pár kapek dopadne i do publika (ačkoli, podobně jako v cimrmanovském Lijavci, prší jen do první řady). Děkovačka spojená s klouzáním po zlitém jevišti správně naznačila, že do budoucnosti souboru je potřeba hledět s humorem.
Uvolněná atmosféra dělala z představení něco jako klubové setkání, skutečně komorní a oddechovou záležitost. Jen se člověk neubránil dojmu, že je cosi nahnilého v kultuře naší, když následovnický soubor jednoho z našich nejreprezentativnějších souborů hraje v bývalém biografu a jeho členové se mu věnují takříkajíc ve svém volném čase. Doufejme, že jim to nadále zůstane.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook