Pražský komorní balet se pod současným uměleckým vedením Lindy Svidró v dramaturgickém výběru výrazně ubírá dvěma směry – do portfolia zahrnuje české choreografy, kteří pracují převážně s hudbou českých skladatelů, a stálé místo vyhrazuje tomu nejlepšímu z tvorby Pavla Šmoka, svého zakladatele. Oslovuje tvůrce v širším věkovém rozpětí, kteří dostávají možnost vytvářet nová díla, jež se do repertoáru navrací. Tak je tomu i v případě inscenace Mraky důvěrné v letošní divadelní sezóně reprízované v Divadle na Vinohradech.
Představení se skládá ze dvou částí – první patří Jiřímu Pokornému a druhá Petru Zuskovi. V jednom večeru se tak představují dva tvůrci dvou generací, kteří do svých choreografií vkládají osobitý pohled na pohybovou modelaci, vycházejí ze svých zkušeností a talentu převést myšlenky a emoce do metafor definovaných tancem.
Jiří Pokorný (nar. 1981) se ubírá v díle Černý mraky nepláčou cestou abstrakce a dle svých slov se chce dostat pod povrch tvrdého krunýře lidských schránek (premiéra se odehrála v roce 2013 v souboru DEKKADANCERS). Těkavost mysli a rozháranost pocitů Pokorný vtěluje do počátečně rozdrobené taneční textury zvýrazněné stroboskopickými efekty. Elektronická kompozice skladatelky Yukari Sawaki podkresluje skrumáže tanečníků celých v černém, se zakrytou tváří, s bílou maskou v týlu. Neklidné hemžení se odehrává zády k divákům, proto tělesný projev působí bizarně až nelidsky, jako by před námi stály podivné bytosti existující mimo náš prostor a čas, kdesi ve vesmíru či v našem nevědomí. Ignorují melodické party na pozadí výrazných beatů, jež pohybové variace bezpodmínečně nestrukturují. Posléze masku všichni odkládají a choreografie se více nechává vést hudbou rozvíjející melodické souzvuky, které ovlivňují měkkost a plynulost duetů a sól s měnící se dynamikou. Její nestálost posiluje dojem neklidu a napětí, které taneční textura jako celek vyvolává.
V Pokorného práci se projevuje jeho profesní zkušenost z angažmá v souboru kanadské choreografky Crystal Pite, jež ve svých dílech bravurně rozvíjí taneční aranžmá, v němž nenápadné fyzické vzdechy pomalu nabírají grády až po prudké, náhlé výpady – ať už ve skupině, kdy energii a impulsy přebírá jeden tanečník od druhého, nebo v duetech či sólových výstupech. Pokorný tyto vzorce doslovně necituje, ale stejně jako Pite překvapuje tím, jak propojuje zdánlivě nesourodé prvky a vystihuje bohatou škálu transformace od volného plynutí k zadržovanému.
Poetičnost výjevů by nevyzněla tak působivě nebýt vizuálně poutavého scénografického řešení Jana Nečase, který na zadní plán jeviště nainstaloval důmyslně nasvícené, rozevřené deštníky, jež vyvolávají iluzi bouřkového mraku, ale i atomového hřibu. Možná se nacházíme v krajině stínů po apokalypse. Snad proto jsou zprvu tanečníci bez tváře, jako duchové zemřelých, kteří se navrací do vzpomínek, kdy byli mezi živými, aby se nakonec opět všichni semknuli do jednoho šiku s bílými maskami v týlu.
V druhé polovině večera zněla v živém provedení Zemlinského kvarteta kompozice Leoše Janáčka Listy důvěrné. Choreograf Petr Zuska (nar. 1968) se nechává unášet zpěvností smyčců, jejich naléhavostí i lyričností. Taneční nápady se obrazně vlévají do klidných i zpěněných melodických vln. Zuskovi neuniká jediná nota, je plně múzický. S jemným dozvukem v choreografii rezonuje téma lásky, nenaplněné, matoucí, mysl zatemňující, někdy něžné, jindy bouřlivé, jež skladatele při psaní inspirovala.
Světlá barva a lehký materiál šatů tanečnic, kalhot a košil tanečníků podtrhují subtilnost prožitků i jemné odstíny choreografie, v níž Zuska tíhne k neoklasickému tvarování, při repetici hudebních akcentů sahá po grands jetés, aby vzápětí splynul s tklivou melodií houslí, viol a violoncella. Atmosféru výjevů dotváří sametová luminiscence a projekce, kdy vynikají detaily gest, výrazu a siluety interpretů. V tomto ohledu dopadla hůře Pokorného choreografie, kdy se výkony tanečníků v černých kostýmech ztrácely v přítmí a reprodukovaná hudba nezněla zvukově jasně. Domnívám se, že charakteru uvedených děl by více seděl sevřenější, intimnější prostor, kde by šlo lépe registrovat jejich intelektuální zabarvení. Bez technické jistoty a výrazu účinkujících by však oba opusy nebyly tím, čím jsou – výpovědí s duchovním nábojem a choreografickým umem. Je potěšitelné, že vedle nedávných absolventů Tanečního centra Praha dostávají příležitost i vyzrálejší členové souboru, například Linda a Viktor Svidró či Aleš Krátký.
Mraky důvěrné obsahují dvě kratší díla (po dvaceti a pětadvaceti minutách), proto by si zasloužily jakožto celovečerní představení ještě dovětek, který by mohl přinést odlehčení a humor. Tak možná příště…
Psáno z představení 26. února 2023, Divadlo na Vinohradech.
Mraky důvěrné
Černý mraky nepláčou
Choreografie: Jiří Pokorný
Hudba: Yukari Sawaki
Scéna a kostýmy: Jan Nečas
Světelný design: Loes Schakenbos
Premiéra 14. května 2013, soubor DEKKADANCERS
Listy důvěrné
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: Leoš Janáček, Smyčcový kvartet č. 2 – Listy důvěrné
Scénografie: Petr Zuska
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Petr Zuska
Hudební nastudování: Zemlinského kvarteto
Premiéra 22. května 2022, PKB
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook