Na konzervatoř nastoupil jen proto, aby se zlepšil v piruetách. Celé dětství a dospívání se totiž věnoval latinskoamerickým tancům a věřil tomu, že to tak zůstane. Nakonec však zběhl k divadlu a loni na podzim dosáhl jedné z nejvyšších met – Ceny Thálie v kategorii Taneční a pohybové divadlo. A jen tak mimoděk se stal králem parketu v populární show StarDance po boku herečky Veroniky Khek Kubařové. S teprve 23letým Dominikem Vodičkou jsme se sešli v šatně Divadla na Vinohradech mezi dvěma Louskáčky „Konečně poslední Louskáček, nic tam nedělám“, poznamenal (tančil vojáky – pozn. redakce). Povídali jsme si o jeho začátcích s baletem, o tom, proč si lidé myslí, že je tanec pro holky a o souboru Pražského komorního baletu.

Jak jde dohromady technika klasického tance a společenských tanců?

Ze začátku pro mě bylo dost náročný je odlišit, ale časem jsem si našel nějaký svůj vnitřní styl, který mi vyhovuje a kterým obohacuju latinu i balet. Když jsem nastoupil na konzervatoř, měl jsem samozřejmě manýry z latinskoamerických tanců. Takže mě furt odnaučovali, abych neměl křečovitý paže, a tady to, a tady to…Postupem času jsem se naučil, že když přijdu na jeviště, tak dělám jinou techniku než na parketu.

Které svalové skupiny nepoužíváte při latině, ale při klasice ano?

V latině jsme většinou nahoře, ale v baletu i v contemporary namáháme stehna a při zvedačkách zase zádové svaly. Ve společenských tancích mám teď už naopak problém s podpatky. Když učím, tak mám boty bez nich, ale ve StarDance vyžadovali, abych měl originální boty s 3,5 centimetrovým podpatkem. Takže jsem cítil slabší kotníky, cítil jsem, že noha není zvyklá.

Jak jste se cítil, když jste se po letech vrátil s latinou na parket?

Bylo fajn se k latině vrátit. Nebral jsem StarDance úplně jako soutěž, byla to spíš radost a taky nová zkušenost. Takže ze začátku jsem nic neočekával a hrozně jsem si to užíval.

Když necháme stranou společenský tanec, je vám blíž klasika, neoklasika nebo současný tanec?

Já jsem se našel v choreografiích Petra Zusky, on je nazývá „tanečním divadlem“. Je to propojení nonverbálního pohybu, tance, a jeho vyjádření skrze srdce, což je pro mě momentálně nejbližší.

A jiný choreograf, který vás hodně ovlivnil?

Když jsem studoval, tak jsem se dočetl o Pražském komorním baletu, kde teď působím. Hrozně se mi líbila idea Pavla Šmoka, jeho choreografie byly o symbolech na svou dobu nadčasových. Dostat se do tohoto souboru byl můj sen, který se nakonec uskutečnil. Jsem hrozně rád, že Šmokovy choreografie mají i po letech přesah.

Po základní škole jste šel na konzervatoř. Proč právě Taneční centrum Praha?

Protože mi nabídli individuální plán, takže jsem se mohl ještě naplno věnovat kariéře v latinskoamerických tancích. Původně jsem nastoupil jenom kvůli tomu, abych se zlepšil v točkách. Chtěl jsem dát tělu jinou formu, aby se vyvíjelo trochu jiným směrem, abych se v něčem odlišoval. Nikdy mě nenapadlo, že se dostanu do tanečního souboru, natož že něco vyhraju.

Jak se dívali pedagogové na to, že jste studoval konzervatoř a zároveň stále závodil?

Byli hodně kritičtí. Za začátku, když jsem nastoupil, tak si asi říkali: „Jo, ten přestane, za chvilku ho to nebude bavit“. Ale já jsem vydržel, chtěl jsem tančit oboje. V ten moment to šlo, ale pak jsem se musel rozhodnout – jedno nebo druhý.

Co nakonec rozhodlo?

Rozhodlo mistrovství světa. Celou dobu jsem v latinskoamerických a standardních tancích cítil, že je tam něco, co mi hrozně vadí, a pořád jsem nedokázal říct, co. V momentě, kdy jsem začal vystupovat se školním souborem konzervatoře, tak jsem zjistil, že je to pro mě příjemnější, že se cítím líp a že si na nic nehraju. Na mistrovství světa jsme tehdy nedopadli moc dobře a uvědomil jsem si, že je to hodně o penězích a o tom, s kým člověk trénuje. Řekl jsem si, že chci tančit v divadle, kde divák buď zatleská, nebo odejde.

V několika rozhovorech jste zmínil, že když jste se připravoval na mistrovství světa, trénoval jste v Rusku a zažil dost drsný přístup. Když vám tam radili skončit s kariérou, zvažoval jste to?

Asi úplně ne, protože jsem věděl, že mě chtěli jen vyburcovat. Veškerý urážky a nadávky k tomu směřovaly. Lidi v Rusku potřebují dril. Bylo normální, že se tanečníci navzájem ztrapňovali a útočili na sebe. Samozřejmě, když vás uráží každý den, tak to člověka trošku poznamená. Ale úplně jsem se nezhroutil, posunulo mě to dál.

Pochopila jsem, že toto není motivace pro vás. Co vás nejvíc motivuje právě teď?

Já jsem hrozně zmatený z toho, co se za poslední půl rok všechno stalo a snažím se to vstřebat. Neměl jsem ani možnost vstřebat Thálii, protože začalo StarDance. A teď zase úspěch ve StarDance. Takže se pořád nějak vnitřně hledám, abych to zpracoval a uvědomil si, co se všechno stalo. Stále mě ale motivuje pohyb a to, že tanec může být furt a furt lepší. Je to nekonečná cesta, na které se člověk může dostávat dál a dál.

Pořád mi předhazovali, že jsem holka

Které ze dvou ocenění je pro vás významnější?

Samozřejmě Thálie. To pro mě byl nedosažitelný cíl, který se uskutečnil. Tím nechci snižovat StarDance, to je taky neskutečný úspěch. Vnímám ho ale spíš jako úspěch Verči.

Jak se vybírají účastníci do StarDance?

Jsou osloveni někteří tanečníci z celé republiky a probíhá casting. Musíte zatančit choreografii, projít pohovory, zkouškami na kameru, a poté jste přizváni na další kolo nebo rovnou vybráni.

Jak na vás přišli, když latinu už nějakou dobu netančíte?

Už nějakých sedm let učím amatéry v tzv. „proam“, kde tančí profesionál s amatérem. A jsem docela úspěšný. Tak si myslím, že mě našli tady.

Prý jste začal tancovat v 6 letech a myslel jste si, že je tanec zženštilý. Jak dlouho to období trvalo?

Na základní škole mi to pořád předhazovali. Že jsem holka, homosexuál, když tancuju. Ale já jsem to přestal řešit v okamžiku, kdy jsem zjistil, že je to pro mě něco „srdcovýho“. Uvědomil jsem si, že společenský tanec by měl být o vztahu muže a ženy. To samý v divadle. Pořád představujeme element muže a ženy, takže je nesmysl, aby něco bylo zženštilý.

Jak vám bylo, když měl PKB končit?

Bylo to šílený. Nedokázal jsem pochopit, že je v dnešní době možný, aby soubor s touto tradicí mohl skončit. Že ministerstvo kultury je tak bezohledný a nechá ho zaniknout. Kdyby těch souborů v Praze nebo po celý republice byly tisíce, tak neřeknu ani slovo, ale jediný, kdo tady dává místa, je Národní divadlo a Pražský komorní balet. Když tanečníci dostudujou, tak kam mají jít?

Měl jste záložní plán, když vypadalo, že bude konec?

Záložní plán byl, že začnu učit na plný úvazek a že si založím třeba nějakou svoji taneční školu, a v tu chvíli právě vyšlo i StarDance.

Máte pocit, že na vás po vítězství ve StarDance chodí víc lidí?

Myslím, že jo. Fanoušci i píšou, posílají mi, že mají lístky. Je to nejsledovanější televizní show a ve finále se koukaly 2 miliony lidí. Kytice byla vyprodaná během týdne…

Je Kytice vaší nejoblíbenější inscenací?

Určitě. Byla to má první spolupráce s Petrem Zuskou. Naučil mě strašně moc. I přesto, že jsem ještě nebyl tanečně vyzrálý, a úplně nejsem dodneška, tak si mě vybral a měl trpělivost se mnou všechno pilovat. Za to jsem mu hrozně vděčný.

Jak byste tu inscenaci charakterizoval?

Cesta peklem, na jejímž konci je vykoupení. Na konci cítím naprosté odevzdání. Už samotná hudba má strašnou sílu.

Nerozumět tanci je nesmysl

Proč myslíte, že tanec je z pohledu mainstreamu spíše okrajový?

To je docela zajímavá otázka. Lidi mají nějak uložený, a vůbec nevím, jak to vzniklo, že tanci nerozumějí. Když jdou do divadla, myslí si: „Tanci nebudu rozumět“. Což je úplný nesmysl. Tanec je jediný, čemu můžete rozumět. Nepotřebujete jazyk, nepotřebujete nic, jen přijdete do divadla, vidíte pohyb, a každý si v něm může najít něco svého. Člověk tomu pokaždé musí rozumět, protože to v něm vyvolává emoce. Když půjdu na činohru a neumím jazyk, mám smůlu. V tomhle je tanec výjimečný a je smutný, že lidi to dodnes nevědí. Chápu, že klasický balet je třeba pro někoho moc umělý, samý pózy a samá technika. Ale Kytice nebo Carmina Vetera mají jasný příběh, symboly, divák se jenom posadí a kouká.

Snažíte se vy sám o popularizaci tance?

Nejsem ten, který by se někam hrnul. Ani StarDance jsem si nevyhledával, čekal jsem, až mě osloví. Ale tanec bych samozřejmě rád podporoval, protože cítím absenci podpory, a rád bych za něj bojoval. Proto se teď snažím pomáhat mediálně i mé konzervatoři. Protože o kultuře nikdo pořádně neslyší a nikoho to nezajímá.

Máte nějaký taneční sen?

Vzhledem k tomu, co se stalo za půl roku, si nedokážu představit, co bude za rok. Říkám si, že člověk je jenom figurka, kterou osud někam posílá. Nechám to běžet, co mi osud napsal, to prožiju. Ale můj velký sen, který se ještě neuskutečnil, je choreografie od Jirky Kyliána. Doufám, že se na repertoáru Pražského komorního baletu objeví.

A co po ukončení kariéry?

Vždycky byl můj sen, už jako malého kluka, že si založím taneční školu a že po mně zbude nějaký odkaz. Že se budu chodit jako starej pán na ni dívat, jak funguje. Je těžký takovou věc rozjet, ale člověk se nesmí ničeho bát.

 

Dominik Vodička (nar. 1996)

Vystudoval konzervatoř Taneční centrum Praha, kterou dokončil v roce 2017. V témže roce se stal řádným členem souboru PKB, kde tančí například v choreografiích Kytice, Ej lásko, Růže, Rekviem, Po zarostlém chodníčku nebo Holoubek. Inscenace Kytice choreografa Petra Zusky mu vynesla v roce 2019 Cenu Thálie v kategorii Taneční a pohybové divadlo. V tomtéž roce se stal také vítězem televizní show StarDance. Dominik Vodička je čtyřnásobným vicemistrem republiky v latinskoamerických a standardních tancích.