Maďarský tanečník Viktor Svidró je absolventem taneční konzervatoře v Győru. Byl sólistou v Ballet Debrecen a Hungarian Ballet Theatre, od roku 2009 působil jako sólista v baletním souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Od sezony 2015/2016 se připojil jako sólista k Pražskému komornímu baletu v Praze. Má rovněž pedagogické zkušenosti, především z tanečních workshopů a jako pedagog klasického tance v Tanečním centru Praha a konzervatoře v Győru. Byl uměleckým asistentem studentského souboru Balet Praha Junior při TCP a vytvořil pro něj i několik choreografií.
Jako interpret ztvárnil role v nepřeberném množství choreografií a inscenací Attily Egerháziho, ale zatančil si i v dílech Jiřího Kyliána, Petra Zusky ad. Za roli Kafky v inscenaci Kauza Kafka byl nominován na Cenu Thálie a získal Cenu za nejlepší sólistický výkon v rámci Inscenační přehlídky Balet 2014.
Odkud pocházíte a jak jste se dostal k tanci?
Narodil jsem se a vyrostl v Maďarsku. S tancem jsem začal coby dítě, když mi bylo sedm let. Vystudoval jsem Taneční konzervatoř v Györu, větším městě na severozápadu země. Celé mé dětství a dospívání až do osmnácti let, kdy jsem školu se specializací v klasickém tanci absolvoval, jsem tak strávil studiem tance. První angažmá jsem po dokončení školy našel v nově formovaném souboru v Debrecínu.
Jste z umělecké rodiny?
Pocházím sice ne z umělecké, ale zato z velmi sportovní rodiny. Oba mí rodiče byli kajakáři a tomuto sportu se věnovali na vysoké úrovni, vyhrávali mezinárodní soutěže a různá mistrovství. Pro oba dva byl pohyb velmi důležitý a zákonitě chtěli, abych se hýbal také. Maminku napadlo zkusit něco uměleckého, a proto pro mě vybrali tanec, který jsem si brzy zamiloval.
Když se řekne Maďarsko, člověku se vybaví tokajské víno, léčivé termální prameny či maďarský guláš, tedy trochu jiné věci než zrovna tanec. Na jaké úrovni je v zemi dle vašeho pohledu taneční sféra?
Taneční umění je v Maďarsku velmi populární, byť možná nemá až tak velkou propagaci směrem do zahraničí. V České republice se reprezentuje málo, a proto tu nevešlo do povědomí. Maďarská státní taneční konzervatoř má dlouhou tradici, byla založena kdysi dávno za Rakousko-uherské monarchie, tuším že před sto dvaceti lety. Maďarské národní divadlo v Budapešti se věnuje klasickým baletům. V zemi jsou kvalitní soubory, které se věnují modernímu tanci, například v Budapešti, Pécsi či Györu. Z moderních tanečních skupin zmíním například soubor Ivana Marka, který má bohatý repertoár a cestuje po celém světě, stejně tak Szeged Contemporary Dance Company Tamase Juronicse.
Co vás osobně přivedlo v roce 2009 do Čech? A od nové sezóny do Prahy?
Byl to nejen choreograf Attila Egerházi, se kterým jsem pracoval mnoho let, ale i má nynější žena, česká tanečnice Linda. Poznali jsme se díky tanci, tančili jsme spolu čtyři nebo pět let v Debrecínu a pak v Maďarském tanečním divadle. Když dostal Attila Egerházi nabídku z České republiky, pokračovali jsme s ním a přestěhovali jsme se do Českých Budějovic. Do Prahy nás pak přivedl život sám. Deset nebo jedenáct let, tedy dlouhou část taneční kariéry jsem pracoval pod jedním vedením, v Jihočeském divadle jsem dosáhl maxima, byl čas poděkovat za všechno dobré a udělat nějakou změnu. Přestěhovat se do Prahy byla výzva, která mi pomohla začít s novými věcmi, osvěžit tělo a mysl.
A co vás přimělo zamířit do Pražského komorního baletu? Podle čeho jste vybíral, s kým budete v Praze spolupracovat?
Pražský komorní balet má v českém tanečním životě dlouhou tradici, existuje už padesát let, čeká ho nové umělecké vedení, zajímavá dramaturgie do budoucna, zároveň respektuje i svou historii. Navíc je to jediný nezávislý soubor v Praze, který nabízí tanečníkům každodenní práci, což je ojedinělé. Všechny další skupiny fungují pouze na projektové bázi. Zatím účinkuji v jedné premiérové choreografii v představení Metafory tance, velmi jsem si užíval tvůrčí proces se Žigou Jerebem, je to skvělý, mladý a talentovaný slovinský choreograf. Byla to pro mě úplně nová zkušenost, pracuje totiž v mnoha věcech zcela odlišně od Attily Egerháziho, což se mi moc líbilo.
Jaký taneční styl je váš nejoblíbenější?
Současný a moderní styl tance, něco mezi těmito dvěma. Samozřejmě jsem studoval i klasický balet, ale to není směr, kterým bych se chtěl ubírat. Je to sice styl, který je nezbytný pro každodenní práci a rutinu každého tanečníka, ale když mám upřímně zodpovědět vaši otázku, tak je to jedině současný tanec či moderna.
A kdo je tedy váš nejoblíbenější choreograf? Máte nějaké oblíbené role?
Mám několik oblíbených choreografů, mezi ně určitě patří Jiří Kylián. Měl jsem to štěstí, že jsem si zatančil hned ve dvou jeho choreografiích: Un Ballo a Šest tanců. Co se rolí týče, nikdy jsem nesnil o nějakém specifickém partu, spíš mě vždycky zajímal tvůrčí proces a na prvním místě bylo uspokojení z toho, co dělám. Vážím si toho, že jsem během kariéry dostal mnoho hezkých příležitostí. Má oblíbená role byl Kafka v jednoaktovém baletu Kauza Kafka od Attily Egerháziho. Ta se mě hluboce dotkla, změnila mě nejen jako tanečníka, ale i jako osobnost. Od té doby se na mnoho věcí dívám jinak.
Sbíráte také pedagogické zkušenosti, vidíte možné směrování vaší další kariéry takto? Vím, že je ve vašem věku docela brzy na to o něčem takovém přemýšlet, ale přece jen…
Ne, souhlasím s vámi, na přemýšlení o podobných věcech není nikdy brzy. Kariéra tanečníka je v porovnání s herci či zpěváky velmi krátká a navíc může skončit ze dne na den. Není jen na vás, jak dlouho budete tančit, záleží především na vaší fyzické kondici a možnostech. Každý tanečník by měl mít na paměti, že má k dispozici pouze omezený čas. Vyučovat tanec a předávat zkušenosti je samozřejmě úplně něco jiného než tančit, a já si myslím, že je dobré to praktikovat i během aktivní kariéry. Sám tak víc rozumíte tanečním mistrům, pedagogům, jejich připomínkám a opravám, lépe je vstřebáte a pochopíte. V Praze jsem dostal nejen příležitost učit, ale také umělecky vést patnáctičlenný soubor Balet Praha Junior, těleso složené z těch nejlepších studentů konzervatoře Taneční centrum Praha. Je to pro mě velká výzva. Jsem uměleckým ředitelem tělesa, je to zodpovědnost a práce, kterou si moc užívám.
Tak ať se vám v ní daří! Děkujeme za rozhovor.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook