Pražský komorní balet ani v horkých letních dnech nezahálí. Aktuálně probíhají zkoušky nové choreografie, kterou pro soubor připravuje Tomáš Rychetský. Autor, který má na svém kontě mnoho úspěšných děl, se mnoha divákům jistě vybaví především jako zakladatel a umělecký šéf tanečního uskupení Dekkadancers. Nejnovější choreografie Tomáše Rychetského Requiem za nekonečno bude mít premiéru na podzim letošního roku – 22. října 2017 v pražském Divadle na Vinohradech.

• Tomáši, jak ses dostal k tanci? Vím, že jsi na konzervatoři začal studovat později, než je zvykem…?
  Moje cesta k tanci nebyla úplně obvyklá. Od mých pěti do šestnácti let jsem hrál lední hokej. Když jsem s ním skončil, začal mi chybět pohyb. Pak jsem viděl americký film Breakdance, který mě tenkrát uchvátil. Cítil jsem velkou touhu naučit se tancovat. Začal jsem tedy v Jihlavě chodit do tanečního kroužku. Prvním velkým impulzem byl tanečník Daniel Záboj, který nám dával pravidelné tréninky a ukázal mi, co tanec může být, poznal jsem různé formy tance a začalo mě to neuvěřitelně bavit. V Jihlavě tehdy tancoval i David Stránský (bývalý judista), a tak jsme po střední škole zkusili přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř. Tenkrát nás ředitel Taneční konzervatoře Praha pan Jaroslav Slavický vzal na milost a dal nám šanci.
• Asi nebylo úplně jednoduché začít s tancem profesionálně až tak pozdě, že?
  Jednoduché to nebylo vůbec, naskočili jsme do půlky druhého ročníku. Měli jsme ale obrovskou chuť, zápal a disciplínu, tak to nakonec vyšlo.
• Choreografie posléze z aktivního tance sama vyplynula?
  Ano, už na konzervatoři jsem si uvědomil, že mohu tancovat i něco jiného, než co bylo „povinné”. Tak jsme to s Davidem zkusili a vznikla naše prvotina. Bavilo nás to, měli jsme celkem úspěch, a proto jsme v tom pokračovali i nadále. Kdosi mi kdysi řekl, že už stejně vše bylo vymyšleno. Pro mě je tahle myšlenka velkou výzvou. Vzrušuje a láká mě proces pokoušet se přeci jen vymyslet něco nového. V pohybu jako takovém je to téměř nemožné, ale stále se dá jinak pracovat s postupem nebo emoční linkou choreografie.
• V posledních letech o tobě bylo o něco méně slyšet (v porovnání například s obdobím, kdy vznikli Dekkadancers). Čemu ses věnoval?
  Když jsem skončil v Národním divadle, zejména ze zdravotních důvodů, přidaly se k tomu problémy v osobním životě a já dostal pocit, že toho najednou je na mě trochu moc. Odstěhoval jsem se zpátky do rodné Jihlavy a chtěl na divadlo jako takové zapomenout. Asi po roce jsem dostal příležitost udělat malou choreografii pro činoherní představení v Horáckém divadle Jihlava. Zjistil jsem, že divadlo je můj život a strašně jsem si to tam zamiloval. Dostal jsem nabídku od skvělého ředitele Ondreje Remiáše na post stage managera. To je teď má hlavní náplň. Do Horáckého divadla ve stejnou dobu přišel také nový umělecký šéf a režisér Pavel Šimák, s kterým jsme si umělecky i přátelsky padli do noty. Spolupracuji tak na pohybové složce v divadle, připravujeme spolu nové projekty – od představení až po edukativní divadelní činnost pro veřejnost. Plánů a projektů je hodně. Díky vedení divadla mám i možnost pokračovat ve své osobní choreografické činnosti.
• A jak vznikla spolupráce s Pražským komorním baletem na nové premiéře?
  V Horáckém divadle se snažíme divákům v rámci pestrosti nabídnout během sezóny také jiná než činoherní představení. Funguji zde tedy jako takový poradce při výběru hostujících tanečních souborů či představení. Jeden z mých tipů tak logicky samozřejmě padl na Pražský komorní balet. Při jeho hostování jsem se sešel s vedením PKB a dostal jsem nabídku, zda bych nechtěl udělat pro Pražský komorní balet novou choreografii. Nepřemýšlel jsem ani chvilku, odpověď byla jasná.
• V Pražském komorním baletu jsi několik let sám i tančil. Kdy to bylo a na co z toho období po profesní stránce nejraději vzpomínáš?
  Do PKB jsem nastoupil hned po absolvování konzervatoře v roce 2000 a působil jsem zde tři sezóny. Těch vzpomínek je spousta. Velká dřina, skvělá parta lidí, dpovědnost, zájezdy, mejdany a radost z tance. Když to vezmu ve zkratkách…Jiří Opěla, Pavel Šmok, Libor Vaculík, Petr Zuska, Jiří Kylián, Robert North, Christopher Bruce, Pavel Plšek a další a další…
• Musela to být krásná léta a je dobře, že tě to po letech oklikou vlastně nyní přivedlo zpět tam, kde jsi začínal. Prozradíš mi něco víc k choreografii, kterou pro Pražský komorní balet připravuješ? Odkud pramení tvá inspirace, jak vznikl námět, hudba, kostýmy, scéna, obsazení…?
  Prvotním impulzem a v podstatě i inspiračním motorem je samotná hudba a její obsah. Jedná se o Dvořákovo Requiem. Z něho jsem se snažil citlivě odebrat zhudebněné liturgické texty. Requiem jako takové je veliké a složité téma. Proto jsem na námětu, celkovém pojetí a částečně i režijně přizval ku spolupráci režiséra Pavla Šimáka. Asistentkou choreografie je Linda Svidró Schneider. Na scénografické a kostýmní stránce věci se mnou spolupracuje Petra Lebdušková. Co se týče obsazení, pracuji s celým souborem skvělých tanečníků PKB.
  Requiem je samozřejmě mše za zemřelé. V našem ztvárnění se však snažíme o vyjádření víry, že životní energie nemůže jednoduše zmizet, jen se proměňuje a je předávána dál a stejně jako třeba tanec, má nekonečně mnoho podob. Choreografie se bude jmenovat „Requiem za nekonečno“ a měla by být příběhem o hledání odpovědí na otázky, které leží na tenké hranici mezi koncem a začátkem života a možná i dál. V duchovním prostoru Dvořákova Requiem se snažíme vyprávět děj konkrétního lidského osudu.
• … a ty sám věříš, že smrtí život nekončí?
  Na rozdíl od režiséra Pavla Šimáka, který v reinkarnaci věří, to já osobně nemám tak jednoznačné. Věřím v to, že se energie nemůže jen tak vypařit nebo zmizet. Requiem za nekonečno se dá také přeložit jako žádost o nekonečno, což v podstatě vyjadřuje můj současný stav.
• V jaké fázi jsou teď přípravy díla?
  V současné době mám „nahozených“ asi 70% choreografie. Nyní však přicházejí režijní zásahy a změny. Ještě nás zkrátka čeká hodně práce!

Zpracovala Johana Mravcová.