Hlediště Nové scény bylo večer 7. listopadu zaplněné známými osobnostmi z tanečního světa, přáteli a pamětníky, mladšími i staršími příznivci Pražského komorního baletu a jeho taneční estetiky. Jen jakoby se potvrzovaly jeho složité existenční peripetie, neprojevila o večer zájem žádná z institucí, které by se o takovýto dlouholetý zdroj moderních trendů v baletu a promotora českého umění v zahraničí zajímat měly – např. magistrát nebo ministerstvo kultury.
Na programu večera byla premiéra „PÁR KRÁTKÝCH SEKVENCÍ“ Jacka Przybylowicze a „MÁTOVÝ ČAJ“ Lucie Holánkové, uvedený už v květnu tohoto roku na II. ročníku Baletní a hudební přehlídky Klosterlin v Klášterci nad Ohří.
Po delší hudební předehře, kdy diváci začínají mít podezření, zda nenastal nějaký problém, odkrývá kužel světla před černou oponou dvojici tanečníků – muže nesoucího v náručí ženu. S doznívající první částí skladby se rozevírá opona, dvojice se dává do tance. Ve velmi sofistikovaných estetických figurách jakoby rozvíjeli tanečníci základní pozice barokního tance do extrému, na jedné straně dosahující největší prostorové extenze, přesto jaksi nedokončené, jakoby pažím už nezbývala síla a ty se bortí, zachvívají. Pohyby často vycházející ze sníženého těžiště ve velkých pózách, ve vzájemných dotycích přecházejí do miniaturních gest.
Vztah muže a ženy je velmi citový, je v něm velká něha i lehká erotika. Ani nejněžnější vztah nemá věčné trvání – objevuje se nová žena, první je zapomenuta. Hra se střídáním partnerek se může stále opakovat. Nejen vztah muže a ženy ale i neméně něžný vztah mezi ženami jsou kostrou tohoto příběhu bez děje.
Z příjemného rozpoložení vytrhává diváky nečekaná cesura. Doslova a do písmene padá k zemi opona a na plátně tančí kráska v dobovém kostýmu s obrýleným mužem v košili a ve slipech barokní tanec. Jsme mírně vyvedeni z míry nesourodou dvojicí – i když – odhalené nohy muže dovolují sledovat precizní provedení jednotlivých kroků. Nikdo zde už teď nemůže pochybovat o zdrojích inspirace (nejen baroko ale i Šmokových nebo Kyliánových Šest tanců?). Další trhlinou v plynulém běhu krásy je běhoun pokrytý peřím, který rozvinují dvě ženy po celé délce scény. Přestože je opět sbalen, po celém jevišti se již vznášejí peříčka až do konce – smířlivého finále muže a pěti žen.
Spojení baroka v hudbě, pohybu, ve stylizovaných kostýmech (černé kalhotové sukně – zkrácené krinolíny?) se jménem Jacka Przybylowicze není zdejším milovníkům baletu neznámé. Jacek Przybylowicz, polský tanečník a choreograf s bohatými zahraničními zkušenostmi (působil např. ve světoznámých izraelských souborech Kibbutz Contemporary Dance Company a Batsheva Dance Company) a dnes šéf baletu divadla Teatr Wielki v Poznani vytvořil se souborem baletu Národního divadla v Brně choreografii Barocco na hudbu J.S. Bacha, která měla premiéru v rámci představení Balet 21. století v únoru 2009 v Brně. Pražští diváci ji viděli při hostování brněnského souboru v Národním divadle v Praze o měsíc později.
„Pár krátkých sekvencí“ nastudoval Jacek Przybylowicz pro balet Velkého divadla Národní opery ve Varšavě v roce 2005 a je zajímavostí, že s Pražským komorním baletem pracoval nejintenzivněji na uvedení své choreografie nikoliv těsně před českou premiérou ale již v létě.
V intermezzu diváci nadšeně přivítali i samotného mistra – Pavla Šmoka a popřáli mu dodatečně k neuvěřitelným 83. narozeninám, které slavil 22. října. Video s ukázkami pak připomnělo Pražský komorní balet v jeho již legendárních choreografiích.
V druhé části programu představila Lucie Holánková, choreografka a od roku 2007 i umělecká vedoucí souboru, netradičně jeho jednotlivé členy v „Mátovém čaji“. V okamžiku než se uvaří voda na mátový čaj kdy, jak komentuje autorka, proběhne člověku hlavou spousta myšlenek. Hudební i pohybová koláž různých stylů a žánrů charakterizuje i různé typy tanečníků a jejich záliby. Od „vojenské agitky“, přes angažovanou tvorbu proti alkoholismu podle Hany Hegerové, různé způsoby utvrzování osobnosti ženy, na závěr opět „agitka“. Spojovacím elementem vtipné hříčky jsou šaty šéfky ve stylu art deco, předávané z ruky do ruky, šálky s „mátovým čajem“ a bílý ušák, v němž vše začíná a končí.
Uvedená díla naznačují, že soubor opírající se o tak důkladné základy, je velmi životaschopný. Nejen z představení ale i z celého průběhu oslav tak mohli mít všichni zúčastnění opravdu radost. Nezbývá tedy než popřát Pražskémi komornímu baletu do budoucnosti mnoho úspěchů.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook