V představení Zabiják život, které poprvé uvidíte už v pátek na internetové televizi Mall.tv, tančí jako host Ondřej Vinklát, čerstvý držitel (již třetí) Ceny Thálie v oboru Balet, tanec a pohybové divadlo. Bývalý sólista baletu Národního divadla patří v tanečním oboru k absolutní špičce. Ústřední pár v nové choreografii Petra Zusky Epitaf ztvárňuje s Ondřejem sólistka Pražského komorního baletu Tereza Hloušková, talentovaná tanečnice, která se letos probojovala do širších nominací na Thálie.
Terezo, jak se vám s Petrem Zuskou pracovalo?
T.H.: Byla to již třetí choreografie od Petra Zusky, ve které v Pražském komorním baletu tančím, a naše spolupráce byla opět báječná. Petr měl vše do detailu připraveno, takže práce na sále šla hezky od ruky. Ale bez předpremiérového stresu se to samozřejmě neobešlo.
A co vy, Ondro? Vy jste s Petrem Zuskou spolupracoval už mnohokrát, že?
O.V.: S Petrem jsem poprvé spolupracoval ještě jako student v sedmém ročníku konzervatoře, kde pro Bohemia Balet tvořil jednu z choreografií, které jsem si od něj nejvíc oblíbil – Růži. Tehdy to pro mě byla velká škola. Nasával jsem jako houba každý Petrův pohyb. Obdivoval jsem jeho přesnost a dynamiku pohybu, kterou si mimochodem, klobouk dolů, drží dodnes! Po absolutoriu jsem byl pět let jeho tanečníkem v baletu ND, kde pro mě hodně choreografoval, a tak vzniklo pevné napojení, díky kterému si některé věci nemusíme vůbec říkat. Jsou v těle pevně zakořeněny. Byla radost se po čase znovu pustit do spolupráce, vzájemně se inspirovat, a bavit se tvorbou.
Terezo, prozradíte, co z repertoáru Pražského komorního baletu je v tuto chvíli vaší nejoblíbenější rolí?
T.H.: Mám je ráda všechny, každá je jiná, takže nedokážu říct, která je má nejoblíbenější. Hodně mě teď baví hrát/tančit Brendu, vyhaslou „tanečnici“ z Las Vegas v choreografii Když nevíte coby, kupte si dva hroby od Marka Svobodníka. Je to role z úplně jiného soudku a vlastně moje první zkušenost s hořkosladkou groteskou.
Ondro, byl pro vás hodně zvláštní pocit stát před několika dny před prázdným hledištěm Divadla na Vinohradech, když původně nemělo proběhnout „jen“ natáčení, ale živá premiéra? Nebo se člověk zkrátka soustředí na tady a teď a na nic jiného nemyslí?
O.V.: Divadlo bez diváků v hledišti nestojí za nic! Pocit, který jako tanečník na jevišti mívám, když je hlediště narvané k prasknutí, je k nezaplacení, a žene mě vpřed, motivuje. Pohled do prázdného hlediště je smutný… Ovšem smutnější by bylo, kdyby do divadla nepřišel nikdo i za normálních okolností.
Jaký máte recept pro udržení dobré nálady v době koronavirové?
T.H.: Vycházky, čtení, kontakt s rodinou a přáteli. A těším se na znovuotevření saun, to je lék na všechno.
A po čem ze „života před koronou“ se vám během posledních týdnů nejvíc stýská?
O.V.: Po živé i neživé kultuře, po jevišti, po stabilním hraní a stabilním příjmu, po tvářích bez roušky a po řečech, které o Covidu neměly ani šajnu.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook