Pražský komorní balet si s mírným odstupem připomněl nedožité devadesátiny choreografa Pavla Šmoka (22. října 1927 – 4. dubna 2016), který spolu s Vladimírem Vašutem a Lubošem Ogounem stál u zrodu toho, co je vlastně taneční obdobou divadla malých forem. Pražský komorní balet, který známe dnes, se k jeho odkazu hlásí a rozvíjí podvojnou dramaturgii napůl repertoárového a napůl projektového souboru. Jednou linkou je uchovávání některých z nezapomenutelných choreografií Pavla Šmoka jakožto zakladatele, druhou hledání nových autorů, kde se postupně profiluje jako platforma podporující tvorbu domácích choreografů rozmanitého rukopisu.
Slavnostní večer byl ale zcela věnován odkazu Pavla Šmoka. Pražský komorní balet zvolil pro tentokrát sál černého divadla Image na Národní třídě, které ten večer zažilo asi největší koncentraci tanečníků, jaká kdy v těchto prostorách nastala. Večer byl koncipován také – a možná že především – jako setkání umělců a pamětníků, některých bývalých členů Baletu Praha či Pražského komorního baletu, a tak šlo především o společenskou událost, i když umělecký dojem nemůžeme pominout. Nechybělo promítání a výstava fotografií ve foyer a po představení nad skleničkou vína bylo řečeno mnoho podnětného, co ještě musí uzrát…
V rámci možností, které tento prostor bývalého kina skýtá (poměrně úzké i mělké jeviště, limitovaná možnost práce se světly) zatančili současní členové souboru dvě Šmokovy choreografie z devadesátých let a program přinesl také osvěžení v podobě filmového medailonu, který o Pavlu Šmokovi natočil režisér Ondřej Kepka. Ten vytvořil medailon, takový filmový feature, který není životopisnou freskou, jež by zmapovala uměleckou cestu Pavla Šmoka a mohla sloužit jako edukativní materiál, spíš jde o laskavý obraz umělce, který se s nadhledem dokáže ohlédnout za svým životem, ale přitom svá poslední léta žije zaujat tím co, jej obklopuje, přírodou, rodným krajem, voňavou prací se dřevem v zešeřelé dílně, daleko od Prahy a velkého světa umění. Takového Pavla Šmoka během posledních let jeho života zachytil.
Snímek v určitých obrysech příběh Baletu Praha a Pražského komorního balet zachycuje, ale ne soustavně – ani to není cílem. Objevují se fotografie a úryvky záznamů z choreografií v premiérách dávno minulých, záběry ze současnosti a uctivé až obdivné výpovědi Šmokových tanečníků napříč generacemi. Z vyprávění čiší úcta a svědomitost, až vážnost okamžiku. Jejich snahu však hatí střih, protože mnohdy bezprostředně následuje některý ze vstupů Pavla Šmoka, který téma patřičným způsobem „shodí“ a bagatelizuje. V tom smyslu je dokument velmi hravý, a právě tato práce s kontrasty je na něm nejpoutavější, pomineme-li, že má samozřejmě sám o sobě hodnotu a že je skvělá náhoda, že se režisér Ondřej Kepka dostal do kontaktu s Pavlem Šmokem a mohl několik let sbírat střípky jeho postřehů, aniž věděl, že vzniká materiál pro ucelený snímek. Teď ještě zbývá doufat, že se výsledek někdy objeví v programu České televize, ačkoli i tam je málo pravděpodobné, že ho nasadí na některý z hlavních vysílacích kanálů, když i dokumenty o umělcích široké veřejnosti mnohonásobně známějších cudně zařazuje na ČT art, který bohužel nepřekypuje sledovaností…
Pokud jde o choreografie, které byly večer uvedeny, rozumím tomu, že rekonstrukce již dávno vytvořených děl neskýtají tanečníkům potěšení z tvůrčího zapojení, protože se od nich očekává co největší podřízení formě a přiblížení výkonům interpretů jiné generace, s níž jsou konfrontováni z videozáznamů i přímo na jevišti. Na druhou stranu jsou tyto choreografie natolik propracované a diváka dodnes dokáží hluboce zasáhnout, že intenci uchovávání odkazu Pavla Šmoka vidím jako zcela legitimní – jen kdyby si na představení nacházeli cestu i současní choreografové, kteří někdy skrze samé zkoumání nových možností a hraní s jednotlivostmi úplně zapomínají na to, že tvoří pro diváka a že ten má nárok být zaujat a uchvácen promyšleným sdělením, které mu autor předkládá.
Choreografie Po zarostlém chodníčku byla uvedena v obnovené premiéře. Je volně inspirovaná Janáčkovou operou Jenůfa, příběh ženy, mladé dívky a věrolomného mladíka gradující v tragédii vystihuje přesně melancholickou náladu hudby Leoše Janáčka, čerpající z melodiky moravských lidových písní. Tak, jak je zpodobnil Pavel Šmok, působí však postavy přece jen jinak. Pouto mezi mladou dívkou (zde Dušana Heráková) a ženou (skvělá Linda Svidró) vykreslil jako především zpočátku něžně hravý vztah matky a dcery, jen lehkomyslný chasník (Dominik Vodička), který přivede dívku do neštěstí, zůstává tím, kým je. Bez povědomí o předloze skýtá choreografie úplně nový smysl a možná i jaksi čistší potěšení.
Tanečníci ji prožívají s velkým zaujetím, především laskavá a v pohybu precizní a razantní Linda s velmi vyzrálým hereckým prožitkem. Pro unikajícího mladíka se stává až symbolem viny a pronásledující myšlenky. Dušana Heráková se z rozverné dívky, téměř dítěte, proměňuje v okouzlenou snoubenku, která s obavami i důvěrou odevzdává svůj osud muži.
Gradující děj vyžaduje především herecké schopnosti. Choreografie je sice devatenáct let stará, ale není nikterak zastaralá a v mnohém je poučná. Ukazuje, jak lehce propojoval Pavel Šmok moderní tanec s prvky folklorními, jak drobnými nuancemi pohybu měnil atmosféru výjevu, jak vystavěl dramaturgii příběhu bez prostojů a bez pantomimy, a přece způsobem, který pohltí, jak vyprávěl bez popisnosti, jak promyšleně pracoval s rekvizitou. Zde se bílý šátek stává darem, symbolem společného lože, pouty, svazujícími unikajícího, a nakonec i dítětem. Jediné obyčejné, prosté gesto utažení uzlu hrůzně zamrazí v zádech. Největší fantazie se neskrývá v zahrnutí scény bezpočtem výtvarných artefaktů, ale v mnohostranném využití prostého předmětu, který se v rukou umělce stává živou a proměnlivou formou. A tak je nutno pracovat i s tanečníkem a jeho tělem.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook