Na motivy indické pohádky Kdo je na světě nejmocnější? vytvořil komický balet (včetně libreta) už ve dvacátých letech minulého století Bohuslav Martinů. Nyní tento balet nově inscenovala Hana Polanská – Turečková. Z původního útvaru vymezeného libretem, hudbou, počtem tanečníků a cílovou skupinou – dětské obecenstvo – zůstala až na libreto většina zachována. V původním baletu Martinů se hledá ten nejmocnější ženich krásné myší dcerušky a mezi různými králi živlů – Sluncem, Mraky a Hromem, Větrem – se ukáže jako mocnější zeď, která se větru postaví. Zeď ale podhlodají myši a jako nejmocnější je nakonec uznán myší princ. Dramaturgie nové verze vyhnala razantně myši z divadla a přijela na scénu s cirkusem – cirkusové prostředí skýtá určitě barvitější inspiraci než myší díra. Zde jsou to principálka a principál, kteří hledají nejmocnějšího nápadníka pro svou dceru Princeznu, jak se dozvídáme z úvodního slova předneseného Bárou Hrzánovou.
Také cirkusová Princezna (Nikol Šneiderová) nečeká dlouho a již se objevuje první kandidát ženitby. Je to Princ (Tomáš Červinka), který se jí sice zalíbí, ale v nějakém utajeném rodičovském testu není uznán jako nejmocnější. Podobně se daří i vládcům živlů, až nastane takřka neřešitelná situace, kdy se Princezna ukryje za zeď a tudíž by se jejím manželem měla stát zeď. Její zájem o Princeznu je však méně než nicotný, a tak byl uplatněn „originální“ závěr hodný čítankových školních příběhů z padesátých let. Přichází Princ s kladivem (dojem socialistického realismu ještě umocňuje jeho kostým – stereotypní oděvní uniforma spojovaná s ukrajinskými dělníky – je otázka, zda takový humor děti ocení), aby zeď rozbořil. Pak už nezbývá nic jiného než patřičně oslavit svatbu. Zatímco logika „story“ trochu pokulhává, výtvarná stránka ji značně převyšuje. Cirkusová pestrost a rozevlátost jsou jen částí celkově pečlivě propracované a pro dětského diváka jistě velmi podnětné scénografie (Vladimír Houdek, laureát Ceny J. Chalupeckého 2012). Základem scénického uspořádání jsou tři bílé panely – projekční plátna, na něž jsou promítány Houdkovy abstraktní obrazy, prostřední je „ozářen“ stylizovaným sluncem. Panely jsou také podle dění různobarevně nasvicovány, jeden z nich je i průchozí. Rekvizitami jsou černobílé objekty – sedačky ve stylu předválečné avantgardy. Choreografie je živá, využívá cirkusových prvků – akrobatiky, gymnastiky, žonglování, tance se stuhami, cvičení s obručemi. Je hravá a vtipná (principál a principálka), Princ a Princezna jsou přirozeně rozverní i zamilovaní a něžní. V tanci živlů (i když s některými poněkud zdlouhavými pasážemi) jsou např. efektní figury „slunečních parsků“ tvořených pohyby paží. Hudba, tanec a výtvarná podoba se v představení propojuje do soudržného celku tak, jak bylo záměrem tvůrců – který ale zadrhává na děravé dějová linii vyznívající do ztracena. Na rozdíl od „myšího příběhu“ s poselstvím o „moci (zdánlivě) bezmocných“, která byla prokázána (případně varianta s „černým humorem“, kde kocour myší veselku rozežene). Možná by v tomto ohledu myši dětem ani tolik nevadily.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook