Česká verze / English version
Život Pavla Šmoka byl oslavován 20. října ve Stavovském divadle. Slavnostní večer „Fenomén Šmok“ představí úryvky ze šesti jeho baletů v podání Pražského komorního baletu.
Vyprodané divadlo přivítalo 20. října Pavla Šmoka během provedení výběru z jeho choreografií v podání jeho „výtvoru“ – Pražského komorního baletu. Tato událost proběhla na počest jeho 85. narozenin, které slaví 22. října.
Hvězdy ze světa tance, televize a dalších médií přišly, aby ocenily celoživotní kariéru světoznámého choreografa, tanečníka, herce a pedagoga, uznávaného jak u nás, tak v zahraničí. Já však profesora Šmoka znám především jako přítele.
Když jsem poprvé přijela do Prahy pracovat jako učitelka angličtiny, přítel z Ameriky nám sehnal vstupenky na jedno představení nám neznámého jazzového flétnisty Jiřího Stivína. Naše sedadla byla před varhanami nad jevištěm. Pořádně jsme tedy neviděli, když na pódium uprostřed flétnového koncertu vylezl šedovlasý děda v brýlích, oblečený jako selka, dokonce i se šátkem na hlavě, a začal okolo tancovat.
Neviděli jsme z naší vyhlídky všechny jeho šaškoviny, ale slyšeli jsme publikum tleskat a téměř řvát smíchem. Ať už byl ten člověk kdokoliv, měl přímočarý, ale zároveň delikátní smysl pro humor, který publikum zbožňovalo.
V davu hrnoucím se po představení z divadla jsem zahlédla jednu z mála Pražaček, kterou jsem v té době znala – Marii. Elegantní, stříbrovlasou nestorku jedné třídy angličtiny, kterou jsem učila. „Marie!“ zavolala jsem. „Copak ty tu děláš?“ mrkla na mě, usmála se, otočila se a odešla.
Až později jsem zjistila, že její příjmení je Šmoková a ten tajemný, vtipný narušitel na pódiu je její manžel – známý choreograf Pavel Šmok.
Šmok byl, krom dalších úspěchů, také šéfem Basilejského baletu ve Švýcarsku (1970-73), a tak si myslím, že Šmokovi velmi dobře chápou, jaké to je být cizincem v neznámé zemi během svátků. Marie (“Hata”) mě dobrosrdečně pozvala na její chatu na moje první Vánoce v Praze.
Během jednoho z těch tichých momentů, kdy jsou všichni ostatní zaměstnáni činnostmi v domácnosti, jsem stála sama, tedy alespoň jsem si to myslela, před vánočním stromkem v jejich obývacím pokoji. S nohama v něčem podobném baletní třetí pozici jsem zvedla ruce nad hlavu do širokého oblouku. Najednou se zpoza mě ozval Pavel: „Výš, výš! Ruce musí jít výš!“ A už moje ruce nad hlavou zvedal do přesnější svislice.
Najednou se do místnosti přihnala Marie. „Ne, ne!“ volala. „Ona přece netančí – dělá tai-chi!“ (Marie i já jsme se tomuto umění věnovaly.) „Ó, promiňte, promiňte,“ řekl Pavel a vycouval z místnosti. Takto tedy získala americká učitelka angličtiny svoji první a zároveň poslední baletní lekci od mistra choreografa, tvůrce více než 100 baletů a zakladatele Pražského komorního baletu.
Zeptala jsem se Pavla, jaké to je pro malého vesnického chlapce vyrůst v baletního tanečníka. Jen se na mě podíval a srdečně se zasmál. Nikdy mi ale neodpověděl.
Další den byly Vánoce a já si najednou uvědomila, že jsem ve spěchu při balení na cestu na chatu Šmoků nezabalila nic na svátky – žádné vánoční jídlo, žádné dárky a žádný balicí papír. A samozřejmě, že v té malé vesničce neměli žádné nákupní středisko nebo supermarket, ale pouze maličké potraviny, které byly otevřeny jen, jak se to hodilo majiteli.
Vběhla jsem tedy do tohoto obchůdku a snažila jsem se zoufale najít něco vánočního, aniž bych věděla, co mají Šmokovi rádi nebo jestli nedrží nějakou dietu. Když jsem se vrátila, musela jsem ještě vyřešit otázku, jak zabalit ty nepříliš drahé pamlsky, které jsem koupila.
Pavla jsem potkala v jeho řezbářské dílně, kde zrovna pracoval na stolní pile jako zkušený tesař. (Za mlada studoval strojní inženýrství a později vyrobil důmyslné kuchyňské šuplíky a skříňky, saunu a další příslušenství pro jejich roztomilou chatku.) Když pilu vypnul, řekla jsem si o tři krátké dřevěné plaňky zhruba o velikosti poštovní obálky. Byl trochu zmatený, ale neochotně mi je půjčil.
S pomocí pastelek a novinového papíru, který jsem si přinesla na malování zasněžené české krajiny, jsem narychlo vyrobila balicí papír a zabalila do něj do trojúhelníku ty tři plaňky, uvnitř s Pavlovým dárkem. Nadšený jako malý kluk, začal otevírat svůj dárek. Bylo vidět, jak si představuje, co je uvnitř. Švýcarské hodinky? Nebo možná nějaké drahé Toblerone?
Otevřel svůj dárek a vypadl malý balíček peprmintových žvýkaček Orbit. Naštěstí, jak mi poradila Marie, to byly jeho oblíbené. Vlídně se nad jednoduchým dárkem zasmál a mám pocit, že také nad tím, jak se mu líbilo být ošálen tím obalem.
Nebo si jen oddechl, že má zpět svoje dřevěné plaňky.
I přesto, že Pavel Šmok vedl taneční představení v Německu, v Nizozemsku, Rusku, USA a jinde, nebylo pochyb o tom, že toto budou pravé české Vánoce. To mi bylo zcela jasné, když jsem zjistila, že mají Šmokovi ve vaně kapra.
Jakmile byl čas, aby Marie začala vařit vánočního kapra, byl také čas na bitvu Pavla a ryby, která si celý den v klidu plavala ve studené vodě ve vaně. Pavel si vybral palici, řeznický nůž, zástěru a další rytířskou výzbroj na vykonání své osudné povinnosti.
Vrátil se do kuchyně o slušnou chvíli později se svými zbraněmi a zlověstným balíčkem mokrých novin. „Jak to šlo?“ zeptala jsem se ho.
Bez mrknutí oka o té rybě prohlásil: „No, byla zklamaná, když zjistila, jak to má všechno skončit. Měla o svojí budoucnosti jiné představy. Ale dlouze jsme o tom diskutovali a nakonec přijala svůj osud.“
Tvrdilo se, že nikdo nedokáže vytvořit choreografii ke Dvořákově Stabat Mater. Je to nemožné.
O pár let později jsem seděla v potemnělém divadle, zvědavá, co se děje tak kontroverzního. Po pár vteřinách Pavlovy Stabat mi spadla čelist. Chtělo se mi vykřiknout: „Počkat! Počkat! Ukažte to znovu!“ Byl to ten nejkrásnější, nejdojemnější, nejpamětihodnější balet, který jsem kdy viděla.
A v tom momentě mi Pavel Šmok změnil představu o tom, čím může balet být. Napořád.
– Mary Matz; přeložil Adam Příhoda
Pavel Šmok was feted Oct 20 at the Theatre of the Estates. “The Šmok Phenomenon” presented excerpts from six of his ballets by the Prague Chamber Ballet.
A packed theatre greeted Pavel Šmok Oct 20 when his “creation,” the Prague Chamber Ballet, presented excerpts from six of his choreographies. The occasion marked his 85th birthday on Oct 22.
Stars from all over the dance universe, television, and other media were there to applaud his lifelong work as an internationally known choreographer and dancer, actor and pedagogue, revered at home as well as abroad. But I know Prof Šmok first as a friend.
When I was a new English teacher in Prague, an American friend got us tickets to some kind of performance with one — to us unknown — jazz flutist, Jiří Stivín. Our seats were in front of the organ, overlooking the stage. So we couldn’t see very well when, in the middle of the flute concert, some stocky, gray-haired grandpa in glasses – dressed as a peasant woman right down to the head scarf – crashed the performance and began dancing around the stage.
We couldn’t see all his antics from our vantage point; we could only hear the audience nearly shout with laughter and applause. Whoever this guy was, he had an overt and at the same time subtle sense of humor that the audience truly loved.
Caught in the rush out of the theatre afterwards, I spotted one of the few Praguers I knew at that time – Marie, the elegant, silver-haired doyenne of one of the English classes I taught. “Marie!” I exclaimed. “What are you doing here?” She blinked and smiled and turned away.
Only later I found out that her last name was Šmoková, and that puzzling, funny interloper on the stage was her famous choreographer-husband, Pavel Šmok.
Among many other accomplishments, Mr Šmok was the chief of the Basel, Switzerland ballet (1970-73), and I imagine the Šmoks have a special understanding of what it’s like to be a stranger in a strange land during holidays. Marie (“Hata”) kindly invited me to their cottage around my first Christmas in Prague.
During one of those quiet moments when everybody else was involved in household activities, I was standing alone, I thought, in front of the Christmas tree in their living room. I raised my arms up in a wide circle, my feet in a kind of third position. Suddenly behind me I heard Pavel exclaim, “Up! Up! Your arms must be higher!” as he raised my hands overhead into a tighter vertical.
Suddenly Marie rushed into the room. “No, no!” she exclaimed. “She’s not dancing — she’s doing tai-chi!” (Marie and I were both devoted to the art.) “Oh, pardon, pardon,” Pavel said, backing out of the room. Thus the American English teacher received her first and last ballet lesson from this master choreographer, the creator of more than 100 ballets and founder of the Prague Chamber Ballet.
I asked Pavel what it was like for a small village boy to grow up to be a ballet dancer. He just looked at me and laughed. Heartily. He never did answer my question.
The next day was Christmas. And I suddenly realized that in the rush to travel to the Šmok cottage, I hadn’t packed anything for the holiday – no Christmas food, no presents, no wrapping paper. And of course the tiny village had no shopping center or even a grocery store, only a tiny potravinny with operating hours set to only the owner’s convenience.
I dashed out to the little food store and desperately tried to find something Christmassy, not even sure of the Šmoks’ dietary preferences or restrictions. When I returned, I was faced with the dilemma of how to wrap the few inexpensive tidbits I’d bought.
I caught up with Pavel in his wood shop; he was expertly running his table saw like a master carpenter. (His early training was in mechanical engineering, and later he created the clever wood kitchen drawers and cabinets, the sauna, and other accessories for the Šmoks’ charming cottage.) When he shut off the power saw I begged three short slats of wood about the size of a business envelope. He was puzzled, but he reluctantly let me borrow them.
With the crayons and newsprint I’d brought along for drawing the snowy Czech countryside, I hastily made some handmade wrapping paper to enclose the three slats, formed into a prism for Pavel’s gift. He began to open his present, as excited as a little boy. I could see he was imagining what was inside: a Swiss watch? Or maybe some rich Toblerone?
He opened the prism and out popped the blue package of Orbit peppermint gum – fortunately, Marie had told me it was his favorite. He graciously laughed in delight at the simple gift and, I think, at how he had enjoyed being fooled by its wrapping.
Or maybe he was just relieved to get his wood slats back.
Although Pavel Šmok has headed dance productions in Germany, the Netherlands, Russia, the USA, and elsewhere, there was no question that this would be a true Czech Christmas; that was clear once I found out the Šmoks had a carp in their bathtub.
When it was time for Marie to begin cooking the Christmas carp, it was time for Pavel to do battle with the fish which had been lazily chilling out in the cool waters of their bathtub all day. Pavel selected a club, a butcher knife, an apron, and other knightly armaments to fulfill his fatal duty.
Quite a while later he returned to the kitchen with his weapons and an ominous bundle of wet newspaper. “How did it go?” I asked him.
Without batting an eye Pavel said of the lazy fish, “Oh, he was disappointed to find out this was how it was all going to end. He had a different idea of his future. But we had a long conversation about it, and in the end he accepted his fate.”
It once was said that no one could create a choreography to Dvořák’s Stabat Mater; it would be impossible.
A few years later I was sitting in the darkened theatre, waiting to see what the controversy was about.
Within the first few seconds of Pavel’s Stabat my jaw dropped. I wanted to cry out, “Wait! Wait! Show me that again!” It was the most moving, gorgeous, memorable ballet I had ever seen.
And in that instant Pavel Šmok changed my view of what dance can be, forever.
– Mary Matz
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook