Novinkou na repertoáru Pražského komorního baletu je pohádka pro nejmenší diváky, ale i pro dospělé Kdo je na světě nejmocnější?. V choreografii a režii Hany Polanské Turečkové ožijí postavy této orientální pohádky, a to ve spolupráci s populární českou herečkou Bárou Hrzánovou, která se ujme mluveného slova.
K návrhu scény a kostýmů byli přizváni Vladimír Houdek (laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2012) a Monika Žáková, které světelným designem podpoří Pavel Kotlík. Premiéra se uskuteční už příští pondělí, tedy 18.února v Divadle Ponec.
Hana Polanská Turečková působí v současné době jako choreografka a pedagožka v Pražském komorním baletu, věnuje se též doktorskému studiu choreografie na HAMU a k tomu ještě zvládá mateřské povinnosti.
Co vás k dalšímu studiu přivedlo?
Jsem zvídavá, studium mne baví, ale neznamená to, že sedím celé dny v knihách:-). Můj obor se zabývá choreografií a teorií choreografie, takže padesát procent je o vytváření uměleckého díla zaměřeného na tanec. Také to bylo logické vyústění mého dalšího profesního života po odchodu z Národního divadla.
Jak jsme zmiňovali zkraje, nejbližší premiérou Pražského komorního baletu je baletní pohádka Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější?, jejíž libreto – které si Martinů napsal sám – je založeno na indické pohádce o myších. Ve vašem pojetí je ovšem děj přesazen do potrhlé cirkusové rodiny, která pro dceru hledá nejmocnějšího ženicha na světě. Nezasáhla jste tím příliš do libreta?
Tato premiéra je v mém choreografickém životě tou nejvíce nesvobodnou :-). Je totiž dána hudba, libreto, počet tanečníků i na jakou skupinu diváků je představení zacíleno. S tím jsem se docela potýkala a dlouho jsem nevěděla, jak téma uchopit, aby mi sedlo. Pak jsem si přečetla, že Martinů balet zamýšlel spíše jako grotesku než pohádku, jenže já měla vytvořit pohádku pro děti základních škol. Děj se mi líbil, ale nějak jsem se nemohla srovnat s tím, že tanečníky nechám cupitat s ocásky a oušky, když to pro děj není až tak podstatné. Když jsem pak viděla obrazyVladimíra Houdka, jeho posedlost kruhem a geometrickými tvary, vyvstal mně nápad zaměřit se na prvky z cirkusu – akrobacii, žonglování a prvky s gymnastickým nářadím. Ale samozřejmě, že jde o stylizaci, nečekejte cirkusové výkony!
Malíř Vladimír Houdek se inspiroval – alespoň podle toho, co se ví – meziválečnou avantgardou, dominantou jeho obrazů je abstrakce. Do jaké míry vás jeho tvorba oslovuje? Proč jste si vybrala zrovna jeho?
To už jsem vlastně naznačila, ale konkrétně: byl to Houdkův obraz Tělo dada. Chtěla jsem propojit hudbu, tanec i výtvarnou stránku pohádky, tak, aby byla celistvá. Houdkovy odkazy k moderně – speciálně ke stylu dada – mi to perfektně umožnily. Dada je hravé a absurdní, stejně tak děj pohádky a hudba Martinů, která vznikla v roce 1920. Moje choreografie také pracuje s prvky hravosti vtipu v pohybu. Houdkova tvorba má tu skvělou přednost, že nezůstává pouze vynikajícím samostatným uměleckým dílem, ale inspiruje k další tvorbě i jiné umělce, je naléhavá a je v ní silné sdělení. Na scéně i kostýmech Houdek pracuje se svojí partnerkou malířkou Monikou Žákovou, plakát nafotil Jirka Thýn. Jsem ráda, že na estetice této produkce je vidět vysoká umělecká kvalita.
Myslíte, že bude malý divák na abstraktní pojetí pohádky připravený?
Předtím, než pohádka začne, uslyší diváci děj namluvený Bárou Hrzánovou, takže všichni budou vědět, o co jde. Choreograficky i hudebně je pohádka pojatá popisně a každá role má svůj jasný charakter. Scéna sice využívá geometrických motivů, ale je přímočará a čistá, takže nemůže malého diváka mást. A konečně vše podpoří ještě vynikající kostýmy a light design Pavla Kotlíka. Celý inscenační tým malého diváka nechce podceňovat a vtírat se mu nějakou pseudo dětskou estetikou, naopak přál by si ho vzdělat, podnítit v něm radost z vnímání hudby, tance a umění…
Jaký je váš vztah k současnému výtvarnému umění?
Můj vztah k současnému umění a tím i změnu mé tvorby nastartoval můj muž Filip Polanský, který vlastní galerii a zastupuje současné umělce, například právě Vladimíra Houdka. Jeho obrovské zkušenosti a rozhled mně otevřely cestu k chápání problematiky současného umění, ale také k chápání jeho krásy a poselství. Umění vždy nejcitlivěji odráží dobu svého vzniku nebo ji i předchází. Myslím, že naši dobu vystihl perfektně sociolog Zygmund Baumann, když nazval svoji knihu Tekuté časy, život ve věku nejistoty. Takové je i dnešní umění: přelévá se, mění, je mezioborové, cituje a odkazuje, obsahuje spoustu narážek. Člověk, který se o umění nikdy nezajímal, proto v galerii většinou zažívá pocit nejistoty, co to vlastně vidí :-).
Pražský komorní balet disponuje po loňském konkurzu novými kmenovými tanečníky. Kolik z nich se v nové premiéře objeví?
V nové premiéře se objeví devět tanečníků.
Měla jste na začátku jasnou představu o nové choreografii? Do jaké míry se tanečníci spolupodíleli na vašem díle?
Měla jsem představu o struktuře, ta byla dána více méně libretem. Pak jsem postupně odhalovala charaktery rodičů, živlů a hlavního páru. Mám ráda, když je tanečník kreativní, tedy když spoluvytváří dílo společně s choreografem. Ne každý je ale toho schopen nebo se představy tanečníka a choreografa mohou míjet. Největší volnost jsem dala Tomáši Červinkovi, který svůj charakter Prince vytvořil ze svého pohybového materiálu. Také mi pomohla Lenka Kolářová, která umí pracovat s gymnastickým nářadím a musím také vyzdvihnout práci Nikol Šneiderové, která tančí hlavní roli Princezny, protože její přístup k práci je pro mne velice inspirativní.
Vaše choreografie Mono No Aware, vytvořená pro Pražský komorní balet, byla loni nominována mezi nejlepší šestnáctku choreografií světa na mezinárodní soutěži v Ludwigshafenu. Jak tenhle úspěch vnímáte?
Opravdu to bylo krásné ocenění mojí práce. Byla jsem ráda, že si tohoto díla v zahraničí všimli a že jsme do Ludwigshafenu mohli odjet a prezentovat se na takto prestižní soutěži. Bylo také skvělé vidět ostatní tvorbu, která ve světě vzniká, a taky mluvit s ikonou německého Tanztheatru Reinhildou Hoffmann, která zasedala v porotě.
Jaká další témata či směry byste chtěla ve své choreografické tvorbě rozvíjet?
Moje další tvorba bude rozhodně více experimentální :-). Dostávám se pomalu do stádia, kdy mne už tak nezajímá estetika tance a pohybu, jako spíše jeho analýza a hledání nových zdrojů, díky kterým bych se mohla zbavit zavedených forem a různých klišé. Tím ale nemyslím, že se vzdám exprese, která mi je blízká. Mám rozmyšlené dva projekty, ale nechci je prozrazovat dopředu… Uvidíme, zda se mi povede je uskutečnit. Samozřejmě budou opět v interakci s jinými umělci.
A vaše další profesní plány do budoucna? A osobní plány?
Co se týká profesních plánů – budu dále pokračovat ve spolupráci s Pražským komorním baletem, zřejmě se také vrátím učit na Taneční konzervatoř, kde jsem práci kvůli těhotenství přerušila. A hlavně potřebuji napsat a obhájit disertační práci. Osobní plány jsou jednoduché: odpočinout si a mít více času a prostoru pro rodinu.
***
Autor scény Vladimír Houdek, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2012, pochází z Nového Města na Moravě, studuje AVU v Praze v ateliéru Vladimíra Skrepla, v roce 2010 získal Cenu kritiky za mladou malbu.
Autorka kostýmů Monika Žáková vystudovala AVU v Praze v ateliéru Jiřího Sopka. Kromě malby se věnuje tvorbě koláží a kreseb, kterými například doplnila knižní vydání lyrické povídky Bílé šaty v roce 2011.
Novinkou ve vašem profesním životě je spolupráce s Pražským komorním baletem a choreografkou Hanou Polanskou Turečkovou. Je to vaše první spolupráce s profesionálním divadelním souborem?
Vladimír Houdek: Ano je. Když nás Hanka oslovila, přišlo mně to jako velmi zajímavá zkušenost a nové ohledání výtvarných možností…
Monika Žáková: Ano, v takovém rozsahu je to moje první spolupráce. Dva měsíce před premiérou jsem ještě chystala dvě samostatné výstaváy, takže pracovat 14 až 16 hodin denně se stalo standardem. Jako malířka jsem zvyklá pracovat naprosto samostatně, divadlo je více o kompromisech. Doufám, že divák ocení výtvarné řešení i těch nejmenších detailů.
Inspirujete se vzájemně s choreografkou Hanou Polanskou Turečkovou?
Monika Žáková: Spolupráce s Hankou je perfektní. Už na počátku měla jasnou představu, v jakém prostředí se příběh bude odehrávat, rámcově jsme se dohodli na barevnosti scény a kostýmů. Podobný vkus nám práci hodně zjednodušil. A zřejmě i znalost naší volné tvorby – Vladimír řeší kruh, já hodně pracuji s papírem a koláží, které jsem se snažila co nejvíce uplatnit i při řešení scény a různých doplňků.
Vladimír Houdek: Hanka, aniž by to tušila, mne znovu přivedla oživit nápad s videem, které bych rád natočil jako protipól k malbě. Toto médium mě láká již delší dobu a Hančin entuziazmus a energie mě inspirují ke scénáři, který je zatím v mlžném podvědomí, ale věřím, že nabude jasnějších obrysů. Bylo pro mne také dobré, když jsme mezi sebou diskutovali, že se mi znovu připomínali dřívější umělci, kteří tvořili pro tanec, balet či divadlo scénografii, a to ať už z moderny či z poválečných let v New Yorku. Jsem za tyto impulsy rád.
Leitmotivem vašich geometrizujících obrazů je motiv kruhu. Použil jste tento motiv i v rámci scénografického řešení pohádky Kdo je na světě nejmocnější?
Vladimír Houdek: Je tomu tak, ale použil jsem ho až po vzájemné diskuzi s Monikou, kdy jsme zkoušeli různé skicy a z toho poté vzešel nápad použít onen kruh. Nechtěl jsem a priori pracovat s kruhem jako s motivem ze svých obrazů, ale ve výsledku se z něho stal středový bod scény, pod kterým se budou ještě promítat naše koláže. Chtěli jsme, aby naše scénografie nebyla „scénografií“, ale aby víc vycházela z naší malířské zkušenosti.
Jakou zkušenost máte s mladou generací návštěvníků výstav? Dokážou správně pochopit význam vašich abstraktních obrazů?
Vladimír Houdek: Nechci být příliš popisný a tím vzniká i různorodost výkladů, jež mě někdy dokážou obohatit. Samozřejmě moje východiska a inspirace, o kterých mluvím, jsou dějištěm k určité cestě, jak číst mé obrazy. Ale vždy se snažím spíš něco nakousnout, nežli doslovně doříct. Samozřejmě je také diskutabilní generalizace diváka. Myslím si, že podobně jako mladí lidé i ti starší mohou mít podobné asociace. Záleží na divákově zkušenosti a znalostech.
Můžete prozradit vaše další profesní plány do budoucna?
Monika Žáková: V současné době se připravuji na dvě výstavy, v Brně a Jihlavě. Obrazy se postupnou prací dostávají až k pop-artové estetice, ale stále se věnuji papíru a lineárnosti, které v poslední době stále řeším a rozvíjím.
Vladimír Houdek: U mě se to vždy odvíjí od pracovního nasazení. Nyní je pro mne pořád nejpřednější malba. Mám to dané tak, že již delší dobu bych chtěl zkusit i jiná média, jako je například zmiňované video či instalace. Ale ona ta nutnost namalovat další a další obraz, abych aspoň trochu pochopil proč danou sérii maluji, mne neustále od těchto plánu vzdaluje. Ale věřím, že postupem času se k tomu dopracuji.
A jací jsou Vladimír Houdek a Monika Žáková v civilu?
Monika Žáková: V civilu jsem vlastně neustále. Práce mě velmi naplňuje. S Novým rokem jsem si ale dala předsevzetí začít opět více cestovat. Když začnu plánovat, kam bych se chtěla podívat, dávám si pro sebe podmínku – metropole s významnou galerií. Kultura a umění mi vyplňují nejen pracovní, ale i veškerý volný čas.
Vladimír Houdek: Introvert, v něčem i extrovert, což jsme opět u jakýchsi paradoxů.
Hodně dalších úspěchů, nejen při nové premiéře Pražského komorního baletu.
***
Bohuslav Martinů:
Kdo je na světě nejmocnější
Režie a choreografie: Hana Polanská Turečková
Scénář: Eva Kolková
Scéna a kostýmy: Vladimír Houdek a Monika Žáková
Mluvené slovo: Bára Hrzánová
Světelný design: Pavel Kotlík
Premiéra 18. února 2013 Divadlo Ponec Praha
www.prazskykomornibalet.cz
Foto A. Holý a J. Thýn
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook