Relativně nedávno ve zcela vyprodaném Stavovském divadle aplaudovali diváci ve stoje velkému tanečnímu i baletnímu entrée u příležitosti pětaosmdesátých narozenin taneční, choreografické a pedagogické legendy Pavla Šmoka. Bylo to 20. října 2012. Letos na podzim, přesně v den Šmokových narozenin, 22. října 2016, jsme si připomněli devětaosmdesáté výročí narození této ikony českého tance. Bohužel již bez Pavla Šmoka, který 4. dubna 2016 zemřel.
Dítě pochovalo otce
Slavnostní galavečer, který se tentokrát uskutečnil v Divadle na Vinohradech, se nesl v duchu názvu Pocta Pavlu Šmokovi. Večer iniciovalo Šmokovo „taneční dítě“ Pražský komorní balet, baletní soubor specifického tanečního projevu i dramaturgie, který Pavel Šmok nejen založil, ale také vedl a vytvářel pro něj choreografie. Existence Pražského komorního baletu umožnila Šmokovi soustavnější choreografickou a divadelní práci s vlastním souborem, s generačně blízkými interprety a spolupracovníky. Mohl díky němu objevovat nové divadelní postupy, ověřovat správnost své cesty, soubor se stal jeho choreografickou laboratoří. Později strážil existenci souboru a v době největší krize jej sám podržel „nad vodou“. Proto bylo důležité, že půl roku po Šmokově skonu a po občanském rozloučení v Ústí nad Orlicí, měla divadelní a taneční veřejnost, blízcí spolupracovníci, kolegové, tanečníci i obdivovatelé, možnost rozloučit se s Pavlem Šmokem v Divadle na Vinohradech prostřednictvím večera, který se tak stal připomínkou choreografické a divadelní práce, poděkováním za několik generací, které Šmokova práce ovlivnila či inspirovala nebo „jen“ provázela na cestě tanečním životem.
Koncept večera předpokládal kombinaci a prolnutí Šmokových choreografií, ukázky z připravovaného filmového dokumentu o Pavlu Šmokovi a také „hostování“ jiných choreografických děl, jejichž autory Šmok ovlivnil a oni mu chtěli poděkovat a vzdát čest.
Největší pomachovský choreograf (aneb Za vším hledej Emila Františka Buriana)
Hned první choreografií večera byl Holoubek, choreografie z roku 1993 (i když její kořeny a inspirace sahají mnohem dále). Pražský komorní balet tuto choreografii nastudoval v obnovené premiéře, 23. října 2016 v Praze.
„Holoubek je známou baladou Karla Jaromíra Erbena, na jejíž motivy napsal Antonín Dvořák v roce 1866 ve Žďáře tuto stejnojmennou symfonickou báseň. Mladá žena, která otráví svého manžela, se rychle vdá za mladého nápadníka a posléze prožívá kruté výčitky svědomí, které ji nakonec doženou k sebevraždě.
Pavel Šmok k premiéře Holoubka v roce 1993 uvedl: ‚Dvořák ve svém Holoubkovi nesleduje Erbenovu baladu nijak doslovně. Proto ani moje taneční ztvárnění nevypráví děj přímočaře. Zvolil jsem tu formu ‚divadla na divadle‘ a zasadil příběh do podivného masopustu. Příběh se proměňuje jakoby ve vdovin zlý sen, noční můru a něžný holoubek ve smrtihlava‘.“ (z programu k inscenaci)
Na začátku Šmokovy divadelní umělecké kariéry byl rok strávený na herecké konzervatoři (v ročníku s ním byla například Marie Tomášová), poté začal hostovat u Emila Františka Buriana (na začátku roku 1950). I když Burianovo divadlo v poválečném období bylo poznamenané Burianovou zkušeností s válkou a zejména utrpením v koncentračních táborech a následným věčným strachem z možného znovuzatčení, přesto byla Burianova osobnost tak pronikavá, že ovlivnila i v těchto dobách řadu divadelních osobností, které v jeho divadle v té době začínaly umělecky působit. Burian pochopil Šmokovu lidskou i uměleckou výjimečnost a obsadil jej hned do několika inscenací. Na každého, kdo prošel divadlem Emila Františka Buriana, mělo angažmá i osobnost režiséra zásadní a trvalý vliv.
Myslím, že nejvíce se Burianův přístup k práci s jevištní metaforou zobrazuje právě ve Šmokově choreografii Holoubek. Je to taneční divadlo založené na poetice, metafoře, typické práci s divadelním znakem. Šmok vytvořil básnicko-taneční drama, ve kterém střídá reálné obrazy života vesnice i muže a ženy se světem divadelní fantazie v podobě masopustního reje – tradičního lidového obřadu, v jehož rámci se přechodně obracejí zajeté stereotypy. Smrtka stává se nevěstou, Umrlec ženichem a obráceně. I jeho práce s jevištním znakem vystačí s posunem, kdy stůl je stolem a pak se stává metaforou pro máry či svatební lože. Ubrus se proměňuje ve svatební šátek, ložní prostěradlo či vlny na vodní hladině. (Nelze nevnímat jistou skorogenerační spřízněnost a potřebnost vyjádřit podobnou tématiku, když se neodbytně latentně asociuje tato taneční jevištní výpověď s Topolovou hrou Konec masopustu v režii Otomara Krejči, Národní divadlo, 1964). Pojivem, stmelujícím celý děj Holoubka, jsou masopustní maškary, které posouvají děj i vytvářejí prostředí, a hlavní postavou se kromě ženicha a nevěstky stává Smrtka. Interpreti tančili koncentrovaně, pohybově souzněli s hudbou, svými muzikálními tanečními výkony ještě zdůraznili a podtrhli Šmokův hudební cit v choreografii a porozumění Dvořákově partituře. Výraznými interprety byli Patrik Čermákv dvojroli Smrťák/Mladý ženich a Lenka Bílková v roli Nevěsty.
Nejdůstojnější z choreografických poct: Lyrická Petra Zusky
Prvním profesionálním tanečním angažmá Petra Zusky byl Pražský komorní balet Pavla Šmoka, díky čemuž lze vysledovat jisté paralely i určité dědictví, které do sebe a své tvorby Petr Zuska vědomě a přiznaně či nevědomě vtisknul. Petr Zuska si je vědom toho, co pro něho spolupráce s Pavlem Šmokem znamenala a znamená, nakolik jej Šmok ovlivnil v uvažování o choreografii, umělecké tvorbě, přístupu k práci. Ale jako každý žák se i on proti učiteli vymezuje, hlásí své objevy a razí vlastní cesty. Petr Zuska už našel své místo i poetiku, má svá témata a umělecké výzvy, které jsou svébytné. Přesto by se dalo říci, že linií, která propojuje oba choreografy, Zusku i Šmoka, je půdorys lidové písně. Příklon k lidové písni, k folklórní tradici, k inspiraci v dílech českých hudebních skladatelů devatenáctého a dvacátého století lze vysledovat u obou choreografů.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook