Pražský komorní balet má od loňského prosince na repertoáru komponovaný večer složený z původního díla Pavla Šmoka Holoubek a nové choreografie bývalé šéfky libereckého baletu Aleny Peškové Kříž u potoka, jež dala večeru i název. Pavel Šmok je ikonou a Pražský komorní balet se minimálně ještě po nějakou dobu bude muset s jeho odkazem vypořádávat, ať už v pozitivním, či negativním smyslu slova. Představit tedy aktuální soubor ve večeru, který propojí jeho ustavující historii se současností, je koncept funkční a pro diváka dobře srozumitelný.
Baladu Karla Jaromíra Erbena Holoubek zpracoval Pavel Šmok v roce 1993 na Dvořákovu symfonickou báseň téhož názvu i zdroje inspirace. Aktuální uvedení je původní verzi věrné včetně kostýmů a kulis. Holoubek je odbornou veřejností považován za jeden z dramaturgických vrcholů Šmokovi tvorby a své nepopiratelné kvality má. Skrze ně se ale stejně neochvějně dere otázka, jak dvacetiminutové zpracování balady o lásce a smrti na scéně funguje po téměř třiceti letech a zda má lehká rozpačitost, která do publika sálá, původ v choreografii samé či v jejím provedení.
Holoubek je opravdovým výletem do minulosti. Divák rychle získá dojem, že se přenesl do dnes tolik vzpomínaných devadesátek a porozhlédne-li se jen trošičku kolem, i v šeru hlediště rozpozná přehlídku pestrobarevných košil a načesaných trvalých. Uvádění původních děl k živému umění nejen že neodmyslitelně patří, ale je na něm založena jeho hluboká tradice. Tak zvaná klasika, ke které bychom Pavla Šmoka mohli bez rozpaků řadit, má své místo v repertoárech souborů všech žánrů neotřesitelné. Jenže. I když je řeč o věrné adaptaci původního zpracování, zpravidla se dočkáme aktualizace interpretační, a ta se zde, v Holoubkovi roku 2022, nikterak neprojevuje.
Šmokův Holoubek má v sobě tu očekávanou slovanskou poetiku, jednoduchost malých příběhů hovořících o velkých tématech i dramaturgickou prozaičnost, která dílo rámuje tak akorát, aby ho nepřehlušila. Ale dnes už to asi nestačí. Současný divák je zvyklý na dokonalé, často až artistické výkony nepostrádající umělecký prožitek. A možná se bez technické dokonalosti už ani dojmout nedokáže. Soubor Pražského komorního baletu provádí Holoubka na slušné úrovni, ale je škoda, že práce s rekvizitami není zvládnutá dokonale, že postava Smrti, jejíž jistota by měla být příznačně omračující, nakládá s kosou místy neohrabaně, že česká zvedačka působí zatěžkaně a celkový dojem má jednoduše trochu problém naplnit hutnost a komplikovanost Dvořákovy hudební poezie.
V druhé části večera uvádí soubor titulní Kříž u potoka. Jednoaktovou choreografii etablované tvůrkyně Aleny Peškové. Stejně jako Holoubek i Kříž u potoka pracuje s českou literární předlohou a s hudbou Antonína Dvořáka (komponovaný večer vznikl u příležitosti 180. výročí Dvořákova narození). Pešková děj stejnojmenného románu Karoliny Světlé, mísící romantické tradice s literárním realismem, přenáší do jakéhosi bezčasí a zjednodušuje jeho děj tak, aby byl tancem vyjádřitelný, ale zachoval si podstatu a dramatickou linku.
Alena Pešková v Kříži u potoka opět pracuje minimalisticky, už po několikáté ukazuje, že se jí silné emoce vejdou do pohybů, kterým často stačí i čtvereční metr. Peškové charakteristický rukopis se zde projevuje v plné kráse a nechává promlouvat taneční osobnosti tak, jak je jim přirozené. Nebo je dokáže choreograficky a režijně tak dobře vést, že naprosto přirozeně působí. Všichni tanečníci podávají dobrý výkon po technické i výrazové stránce, jsou precizní a naprosto uvěřitelní. Za speciální zmínku stojí hned tři hlavní protagonisté, a to Bára Müllerová v roli Evy, hostující Ondřej Vinklát v roli Štěpána a Oldřiška Neumannová v roli Maričky. Všichni tři jsou ve svých úlohách přesní, jako by se v nich narodili, jak typově, tak uměleckým ztvárněním. Choreografka si pro svůj záměr vybrala představitele zkušeně. Zbytek souboru pak nezůstává pozadu a dobře jim sekunduje po herecké i taneční stránce.
Nadbytečnosti nejsou k nalezení ani ve zpracování scény a kostýmů. Na jevišti se nachází jen to, co má dějový či symbolický význam. Kostýmy, obzvláště u dam zcela okleštěné na prostou košili a pouzdrovou sukni, jako by měly vlastní sdělení. Vyvolávají pocit odměřenosti, svázanosti a nepohybu prostě tak, jak ho formální oděv z podstaty vzbuzuje, ale přitom v nich interpreti tančí úplně svobodně.
Pešková si jako hudební doprovod zvolila Dvořákův Smyčcový kvartet d moll v reprodukovaném podání Zemlinského kvarteta, předního českého tělesa, které nabízí špičkovou interpretaci. Choreografie ani její provedení tentokrát za hudební složkou nikterak nezaostává, naopak, tvoří s ní symbiotické dílo, které není narušováno ani občasnou diskrepancí mezi poslechem a podívanou. Z jeviště k divákovi energie, pro kterou si přišel, doputuje bez zbytečných odboček a očištěná od nánosu klišé.
Kříž u potoka je celistvé umělecké dílo, které do repertoáru Pražského komorního baletu zapadá a může být jedním z kusů, skrze které si soubor hledá novou tvář. Byť je Pražský komorní balet nezávislý soubor, neznamená to, že musí nutně uvádět kusy experimentální či šokující. Měl vždy svou charakteristickou poetiku, danou samozřejmě zejména tvorbou Pavla Šmoka a dalších osobností jeho doby, ale své legitimní místo může mít i dnes. Diváky, kteří stojí o dobře odvedené řemeslo, neburcující obsah i formu a jednoduše zážitek postavený zejména na estetice, si soubor bez obtíží najde.
Komponovaný večer Kříž u potoka je chytře poskládaný, je jen škoda, že nebyla dostatečná pozornost věnována přípravě obou jeho částí. Na druhou stranu je potřeba opakovaně připomínat, že umělci se stále potýkají s nejrůznějšími překážkami, které jim pandemie chystá už dva roky, a že uvedení jakéhokoliv představení je v dnešní situaci v podstatě hrdinstvím.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook