Sledujte nás na Facebooku!
CZ EN

Opera Plus: Alena Pešková: V inscenaci Kříž u potoka vystupuji ze své komfortní zóny

Choreografka Alena Pešková, která deset let šéfovala baletnímu souboru libereckého Divadla F. X. Šaldy, aktuálně připravuje nový projekt s Pražským komorním baletem. Pro taneční drama Kříž u potoka ji inspiroval stejnojmenný román Karoliny Světlé a Dvořákův Smyčcový kvartet d moll, který živě přednese Zemlinského kvarteto na blížící se premiéře ve středu 1. prosince v Městské knihovně v Praze.

Aleno, ačkoliv celá vaše profesní kariéra je nesmírně zajímavá – spolupracujete s různými divadly v Čechách i v zahraničí, tvoříte celovečerní balety na vlastní libreta, režírujete opery. Dovolím si přejít rovnou k vašemu nejnovějšímu projektu, jímž je taneční zpracování románu Karoliny Světlé Kříž u potoka. Co vás vedlo právě k tomuto výběru?
No, ono si to celé spíše vybralo mě. Myslím, že náhody neexistují. Ve chvíli, kdy mě oslovila umělecká vedoucí Pražského komorního baletu Linda Svidró, zda bych se neujala choreografie jednoho z Dvořákových kvartetů v interpretaci Zemlinského kvarteta, jsem se již delší dobu zabývala možností tanečního zpracování tohoto románu. Když jsem si pak pustila jeden z nabízených kvartetů, konkrétní obrazy a někdy i choreografie přede mnou vyvstávaly, jako kdyby vše bylo dávno hotové.

A o čem Kříž u potoka je? Jaká témata jste z románu vybrala?
Karolina Světlá pracuje ve svém slavném románu s několika nadčasovými tématy, ze kterých jsem si pro naše představení vybrala pouze ta, která – jak se domnívám – zrcadlí i geniální Dvořákova hudba. Jedním z těch témat, které je dnes – myslím – velmi aktuální, je hledání smyslu života. Hlavní postava Eva převzala po svých pěstounech lásku ke knihám a vzdělání, ale čím víc toho ví, tím větší pociťuje prázdnotu. Když se tedy dozvídá o jakémsi prokletí rodu Potockých, rozhoduje se, že právě ona rozptýlí všechny pověry a kletbu zlomí. Dalšími tématy jsou nedorozumění a oběť. Vystupují hned, jakmile Evin ženich Štěpán zjišťuje, že ho snad Eva nemiluje tou láskou, která mu jediná dává smysl. Eva své city stále reviduje v knihách, chce se obětovat a o to Štěpán rozhodně nestojí. Štěpánův bratr Ambrož, na první pohled zapšklý člověk, pak bere na sebe oběť největší: Vzdává se dlouho skrývané lásky ke své švagrové Evě a nakonec je to on, kdo zaplatí životem za zrušení prokletí jejich rodu. Jako červená nit se celým příběhem vine postava Maričky, kterou asi nejlépe hudebně vystihuje druhá věta kvartetu. Pro Maričku je slovo věrnost snad jen synonymem k pokrytectví. Každý chce přeci užít, co se dá, ale jen ona se tu nepřetvařuje.

Předloha inscenace vznikla někdy v polovině devatenáctého století. Zasadila jste děj do současnosti?
Děj jsem zasadila možná do současnosti – do vesnice, kde se zastavil čas asi někdy v padesátých letech minulého století. A nebo je to možná vše už zase in a retro.

Jakým způsobem příběh vyprávíte?
Způsob, jakým jsem se rozhodla příběh „odvyprávět“ a jakým pracuji s tanečníky, není asi úplně neobvyklý. Pokud je však pracováno tímto způsobem do důsledku, dost možná neobvyklý efekt přinese. Chybí tu ornament, tolik typický pro tanec. Všechny pohyby tu jsou „významotvorné“ a hlavně „emocetvorné“. Vše by mělo působit velmi nepřipraveně, a tedy přirozeně – což je na jevišti vždy to nejtěžší. Jako když hudba a pohyb na poslední chvíli vytrysknou z právě prožívaného. Vlastně velmi riskuji a vystupuji – jak se dnes tak často říká – ze své komfortní zóny. Pokud interpreti nebudou dostatečně herecky přesvědčiví, ani já, ani oni se tu neschovají za „Mnoho pohybu pro nic“. (úsměv)

Do hlavních rolí jste obsadila sólistku Pražského komorního baletu Báru Müllerovou a hostujícího Ondřeje Vinkláta, který je mimo jiné držitelem tří cen Thálie. Jak se vám s nimi pracuje?
Ondru Vinkláta jsem chtěla obsadit od samého začátku, bohužel mi umělecká vedoucí Pražského komorního baletu Linda Svidró oznámila, že to z mnoha důvodů není možné. Jeho samého jsem tenkrát tedy ani neoslovovala. Roli pak zkoušel sólista Nikita Korotkov, který ale bohužel onemocněl a Ondrovi se „udělalo“ volno. Celé se to doučil snad na tři zkoušky! Pro Ondru tam není nic technicky náročného, o to větší má prostor ukázat, jaký je herec. Spolupracuje se s ním skvěle a jsem moc ráda, že ho v tomto kuse máme. S Bárou Müllerovou jim to spolu moc sluší. Ona je zase úplně jiný případ. Rozkvétá každou zkouškou. Na jejím případu jsem si znovu uvědomila jednu věc. Jako choreograf dnes na nic nemáte čas: je málo zkoušek, času na světla, kostýmy. Prostě se nemůžete ničím zdržovat. Takže na sále chcete pracovat jen s hotovým tanečníkem. Ale v pozadí se pohybuje někdo, kdo sotva vyšel ze školy, která mu nemůže dát veškeré herecké a partnerské zkušenosti. Možná je trochu plachý, možná dokonce introvert. A já ke své hanbě musím přiznat, že jsem se Báře Müllerové začala více věnovat, až když se zranila její kolegyně Tereza Hloušková, která měla být v původním obsazení a je přeci jen trochu zkušenější. Teď mám ale z Báry obrovskou radost. A vlastně mě dost dojímá.

Dáváte svým tanečníkům obvykle hodně prostoru pro jejich individuální interpretaci? Mají při vaší vzájemné spolupráci volnější ruku i oni sami? Jakým způsobem vaše choreografie vznikají?
Tanečníkům nechávám uměleckou svobodu do té míry, do které jsou absolutně pravdiví a přesvědčiví. Jenže někdy je potřeba je takzvaně očistit. Dost často poznám, který choreograf pracoval s daným souborem předchozí sezónu. Každý choreograf má svůj „krokoslovník“. I já. A je to tak správně, pokud se z něho pro tanečníky nestane určité klišé. Není to lehké. Znám to ze své zkušenosti. Také jsem tančila „Šmoka“, „Vaculíka“ a podobně. Bohužel i takových mistrů se musí vaše tělo zbavit, když přichází něco nového. A to i po výrazové stránce. Na každé zkoušce tanečníkům připomínám, že mi jde hlavně o civilní herectví. Víte, mám hrozně ráda nadsázku, ironii, parodii až cynismus. Ale zároveň mi moc schází – a to nejen na divadle – něco opravdového, upřímného. Vezměte si, jak je hrozně těžké – nejen pro herce – upřímně a bez toho, abychom si připadali směšní a patetičtí, říci: „Miluji tě“ a jak hrozně lehké je říci to samé ironicky. Někdy mám pocit, že se vlastně bojíme silných citů, a tak je pro nás jednodušší je prostě zesměšnit. Taková je doba, takoví jsme my. Mě samotnou nevyjímaje. (úsměv)

Doba je velmi turbulentní, jak vnímáte současné dění? Co dobrého vám přinesla současná covidová krize? Úmyslně se neptám na to, co vám vzala. Negací kolem jsme všichni zahlceni až dost.
Nu, máme, co si zasloužíme. A to nemusí být nutně vnímáno negativně. Každému tato situace přináší lekci. A to zaprvé: individuálně a zadruhé: kolektivně. Já – když to tedy opět zlehčím – jsem se například naučila vařit i něco jiného než čaj. Děti se tedy občas tváří, že bych se raději měla věnovat tomu divadlu, protože přeci: „Mekáč je Mekáč“. Ale vážně – myslím, že současnou situaci budeme moci hodnotit až s určitým časovým odstupem. Jako všechny krize v dějinách nám snad má odhalit, kdo vlastně jsme – opět platí individuálně i kolektivně. Kdo byl vždy tolerantní a láskyplný, zůstane jím i v krizi. A kdo potřebuje mít svou „pravdu“, bude ji teď prosazovat o to fanatičtěji. Já jsem například ne/očkovaná (doplňte, co se hodí) a souseda, který je ne/očkovaný (doplňte, co se hodí) – ne/mám stále stejně ráda. Vozí totiž manželovi víno ze Slovenska. (úsměv) Lidstvo se může spojit láskou a tolerancí, nikdy ne názory. A zaplať Bůh! Kolik mnichů, tolik náboženství.

Prozradíte na závěr, jaké máte pracovní plány do dalších měsíců…?
Od ledna bych měla začít zkoušet s baletem Jihočeského divadla taneční drama Tristan a Isolda. V květnu možná doděláme několikrát odložené představení Sen o Boženě v divadle Ponec. Na další sezónu je cosi v jednání pro balet Národního divadla v Brně. Ve vzdálenější budoucnosti bych ráda našla čas na svůj projekt pro Malostranskou besedu. A pak bych si chtěla obnovit řidičský průkaz. (úsměv)

« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: TwitterFacebook