Hlavním choreografem PKB se stal Petr Zuska, jehož dílo se zdá být pro tento soubor nanejvýš vhodné. Jsou to právě drobnější útvary, choreografie rozplétající osudy a vztahy několika interpretů, díla inspirovaná především folklorní hudbou či repertoárem básníků písničkářů, kteří jsou její moderní odnoží, v nichž vždy vynikal Zuskův smysl pro základní lidské emoce, pocity a životní situace, jež se vracejí v každé generaci a jsou spjaté se životem nerozlučně jako láska, zrození a smrt.
Pod souborný název Carmina Vetera spadají čtyři choreografie, z nichž jedna vznikla pro tento večer jako světová premiéra a ostatní si mohou diváci vybavit v podání tanečníků Bohemia Baletu, Baletu Národního divadla i dalších interpretů. Jsou to choreografie, jež mladému tělesu, jímž nikoli historií značky, ale aktuálním složením souboru PKB je, doslovně „sluší“. Neboť jejich tématem je většinou mládí a láska, a tak se tu spojuje zcela přirozená energie a prožitek toho správného času, životního období. A vybaven je soubor i pro složitější téma, které s sebou choreografie o životě přináší.
Výhodou je, že každý z opusů je možno uvádět samostatně, a jelikož jádro působení PKB stále tvoří zájezdová činnost po menších divadlech a kulturních domech České republiky, potřebuje repertoár, který je variabilní, nikoli velké dramatické balety, ale v pravém slova smyslu komorní repertoár, přístupný široké vrstvě diváků, ale současně nepodbízivý a nezkracující si cestu snižováním nároků.
Choreografický rukopis Petra Zusky vychází z neoklasického baletu, v interpretaci současných tanečníků PKB je akcentována více jeho příbuznost s moderním tancem a jeho dynamikou, což v případě choreografií na motivy lidových, lidovou melodikou inspirovaných i zlidovělých písní není na škodu. Program otevírá pásmo Ej, lásko na hudbu skupiny Hradišťan a Jiřího Pavlici, jež vzniklo v roce 2008 pro soubor naší První scény. Zdá se to až neuvěřitelné, jak rychle život protéká mezi prsty, jako voda, již vzpomíná Petr Zuska v programu a kterou v příměru k nestálé lásce připomíná jeden z písňových textů. V choreografii Ej, lásko se skutečně tančí, a v hudební předloze zpívá, o mnoha podobách tohoto citu, je to ovšem choreografie, která se dotýká jak života, tak i smrti, neidealizuje život, tak jak k tomu míváme sklon, když se v myšlenkách vracíme do minulosti a hledáme jakousi ideální historickou epochu, jíž by naplňovala spokojenost, láska a sepjetí s přírodou. Před našimi zraky nedefiluje jen rozverná mládež, nejsme svědky jen krásného milostného vyznání.
Jádro choreografie leží na tanečnici (v našem případě tančí vedoucí tanečního souboru PKB Linda Svidró), která prochází okamžiky štěstí, zklamání, ztráty blízkých, které bere, a v minulosti brala mnohem častěji a citelněji válka a neštěstí. V životě, v němž je trvale citelná přítomnost smrti, je vše intenzivnější, neboť nikdo neví, co přinese zítřek. (To nikdo neví ani dnes, ale naše společnost předstírá, že to tak není, a ve vytváření této iluze a s ní spojené životní otupělosti, je velmi úspěšná). Linda Svidró je jako zkušená zralá tanečnice ideální představitelkou této ústřední role, jež vyžaduje cele propojení na energii hudby a nejen protančení, ale především prožití obsahu celým tělem.
Od ostatních se odlišuje většími akcenty v dynamice pohybu, rychlostí reakce v zastavení gesta nebo proměny tvárnosti celého těla, zkrátka je to pohybová zkušenost propsaná až někam do buněčné paměti, něco, k čemu se tanečník propracovává a co jeho projev získává postupným vývojem. Velký potenciál má mladý držitel Thálie Dominik Vodička, který také vždy „ví, o čem tančí“ a nezastavuje se u formy, a další tanečníci, kteří mají možnost na novém repertoáru PKB růst (Eliška Nováková, Aleš Krátký, hostující studentka taneční konzervatoře Bára Müllerová).
Z roku 2008 pochází také duet Lyrická, který tehdy vytvořil Petr Zuska pro sebe a pro Evu Horákovou, sólistku Laterny magiky. Duet vznikl pro program slavnostního Baletu Gala, ale jde o plnohodnotnou, byť kratší choreografii, vytvořenou na hudbu košického ženského dua Vyšivanka Lada, respektive vybrané východoslovenské a ukrajinské balady, které mají tyto dámy na repertoáru. Východní melodika rozechvívá duši a ani není potřeba, aby člověk rozuměl všem slovům o lásce, o oplakávání chlapců zabitých ve válce nebo o proměnách v životě ženy.
Choreografie plyne charakteristickým střídáním otevřené dynamiky pohybu směřující do prostoru a záchvěvům, v nichž ji tanečníci zastavují a strhávají zpět do svého nitra, jakoby v synkopických záchvěvech. Možná to způsobuje desetiletá nostalgie, ale mám dojem, že nikdo v ní jako mužský interpret nedosáhl takové lehkosti jako právě sám Petr Zuska ve své vlastní choreografii tehdy před lety… ale Viktor Svidró dodává duetu zase větší dramatičnost a dravější energii své přirozené podstaty, Eliška Nováková je dívčí a nevinná, nechává se pohybem unášet. Oříškem jistě bylo ovládnutí světelného parku, protože jádrem choreografie je tanec v bodech ohraničených světelnými kužely s ostrými hranami a poslední výjev doprovází i projekce. Ačkoli není možné ve vinohradském divadle dosáhnout úplného blackoutu nebo hodně rychlých změn, technika si vedla velmi dobře.
Sólo Fo(u)r one je novinkou vytvořenou pro PKB a vzniklo doslova na tělo tanečnice Terezy Hlouškové. Petr Zuska v něm vzdává hold ženě a ženskosti, v pozadí zvukové smyčky slyšíme také kapat vodu, životodárnou tekutinu, jíž tak často zapomínáme projevovat úctu, a přitom je naší vlastní podstatou. V choreografii nejprve „vchází“ na scénu paraván, za nímž je tanečnice zpočátku ukrytá. Postupně tančí na melodii čtyř písní ze čtyř koutů světa, zasněnou indickou, rozvernou divočejší irskou, mystickou arabskou a nakonec židovskou. Během sóla se za umně postavenou zástěnou obléká do kostýmů, jež se na ní vrství a pomalu ji nenápadně omezují v pohybu, jako kdyby šlo o ideologickou či náboženskou zátěž. V části na indickou hudbu má největší příležitost ukázat pružnost a vláčnost i rozsah pohybového rejstříku, tak abychom všechny tyto kvality skutečně viděli, herecky nejhravější je irská pasáž.
Choreografie neodlišuje jednotlivé kultury, které tanečnice postupně prochází, nápadně výrazně, ačkoli proměna je vždy přítomná: elegance asijského stylu, divokost irského tance nebo mystika blízkovýchodních monoteistů, je to zde, ale ne akcentováno, choreograf necituje přímo prvky z národních tanečních kultur a vyjadřuje spíše odlišnou náladu skladeb. Tančící žena se nakonec začne od omezujících nánosů znovu osvobozovat, odkládá jednu vrstvu kostýmu po druhé a její tělo znovu získává přirozenou volnost a prostor k vlastnímu vyjádření. Snad je to vzkaz ženám, které nevědomky přijímají omezující otěže symbolizované nejen rigidními pravidly právě v oblékání, ovládané celými mocensko-ideologickými strukturami, ztrácejíce kontakt se svým vlastním ženstvím a schopností propojit se s přírodou, jejími živly a vyrovnávat polaritu světa ženoucího se za silou a rozumovou vládou mužského elementu.
Závěr večera pak patřil pozitivní oslavě mládí a jeho rozverností v choreografii Růže. Vznikla pro absolventské představení Taneční konzervatoře hl. m. Prahy v roce 2010, tehdy v něm účinkovali také členové Bohemia Baletu a pro mladé tanečníky je zcela ideální. Nesleduje nijak hlubokou psychologii, ale v souladu s písněmi Spirituál kvintetu zachycuje tanečníky ve víru radostí a starostí, ale především milostných setkání, her na svádění a v živelné oslavě života a lásky, která je jeho přirozenou součástí. Deska Písničky z roku raz dva vznikla v roce 1973 a mládí jejích interpretů na zvukovém záznamu zachycené dodnes přímo rezonuje s mládím tanečníků na scéně, ačkoli dnes je již dělí několik generací. Zázrak techniky spojuje dnes umělce, kteří by jinak nemohli konfrontovat svou tvorbu tváří v tvář.
Připomeňme ještě, že i když i Hradišťan vycházel v albu Ozvěny duše z lidové a staré hudby, jejich album je postaveno více na virtuózním zpěvu jednoho hlasu a interpreta, zatímco Spirituál kvintet ve své prvotině nazpíval prakticky pouze písně historického původu a převzal dobovou techniku vícehlasu. Pohybujeme se tu na hranici pozdního středověku a renesance a libozvučnost vícehlasé hudby se znovu ukazuje být nadčasovou. K jejím uklidňujícím účinkům se na přelomu 60. a 70. let obrátila řada interpretů populární hudby na západě i na východě. U nás je to vedle tohoto alba Spirituál kvintetu například činnost skladatele Angela Michajlova, který pocházel z Bulharska a věnoval se se hodně hudbě pro film a pohádky, u něj je inspirace historickým vícehlasem evidentní, i když ji obohatil také o východoslovanskou melodiku. Nebo album české beatové skupiny The Rebels Šípková Růženka z roku 1968. Umělci hledali současně inspiraci v lidové hudbě, ale nikoli současné, nýbrž starší, vracejíce se do doby, kde splývá s tvorbou světských dvorských autorů. Nebylo to jistě jen v touze najít klíč k napodobení vokálů, kterými se v 60. letech prosadili Beatles (ostatně, kdy budeme sledovat vývoj reverzně, zjistíme, že beatové kapely vycházely z rock´n´rollu, ale ten má kromě afroamerického rhythm´n´blues stejně silné kořeny v country, která není ničím jiným než výsledkem smísení evropských lidových písní, které na nový kontinent přinesli osadníci ze starého světa – čímž jsme zpět u evropského folklóru a staré hudby jako společných kořenů současné hudby jak vážné, tak populární, a to na obou kontinentech). Tak se také koncem 60. let objevila folková hudba, která k nám doputovala ze západu, ale v našem prostředí vznikl zcela specifický fenomén písničkářů.
Nicméně jsem chtěla upozornit především na univerzální účinek vícehlasu a harmonických souzvuků, kdy je jedno, jestli daná skladba pochází ze 17. nebo 20. století, ale v našem historickém kontextu zní každému přirozeně libozvučně, tak jako právě ono studiové album Spirituál kvintetu. Ústřední pár ztvárnila Opět Linda Svidró a Dominik Vodička, více prostoru ale dostali další členové a hosté PKB z řad studentů Tanečního centra Praha, gymnázia a konzervatoře, pro něž je toto představení také praxí. Choreografie vytvořená pro nejmladší taneční generaci před deseti lety, jí sluší stejně tak i dnes, i když jak jsem podotkla na začátku, v interpretaci je rozdíl patrný a v dnešní podobě v ní ustupuje zdroj akademické techniky živelnosti moderních směrů, jež mají tito mladí tanečníci více zažité. Jsou mladí, jsou živelní a věří svému souboru.
Pražský komorní balet vyhráno sice nemá, i když hrdě zahájil novou sezonu, ale nevzdává se a jde dobrou cestou ke svému divákovi.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook