Marek Svobodník: Je pro mě výzva adaptovat takhle známé téma

Demisólista Baletu Národního divadla, stálý host Laterny magiky Marek Svobodník připravuje novou premiéru Pražského komorního baletu. Jedná se o jeho první velkou choreografii. Nejen o přípravách a ochoreografickým stylu je tento rozhovor.

• Marku, kdy jsi zjistil, že by tě kromě kariéry interpretační zajímala i dráha choreografická? Tvořil jsi už na škole?
  Asi před šesti lety během angažmá v Brně. Na škole jsem sice jednu malou choreografii vytvořil, ale “jedna vlaštovka…“ znáte to.
• Máš za sebou poměrně zajímavé projekty. Co tebe osobně bavilo nejvíc?
  Rozhodně zkoušení s ND3. Byla to taková interní skupina kolegů, kterou jsem pojmenoval na počest Toma Kopeckého. Rozhodli jsme se tak trochu bořit zažité stereotypy, a proto jsme pro Miniatury v ND pokaždé vytvořili nějakou „pakárnu“. Jednou, kupříkladu, jsme po všech těch číslech na klasickou hudbu nebo takové ty líbivé „kytárky“ či piána vtrhli na scénu s metalovým průplachem nebo jsme si vzali na paškál všechny ty „kyliánomily“ a vyrobili rovnou tu nejvíc prachsprostou kopii jeho choreografie, a ještě si z toho udělali srandu. I když ne vždy se to setkalo s pochopením, stejně to byla skvělá doba. Z kolegů se stali kamarádi, řada z nich teď tančí také v DEKKADANCERS, za což jsem velice rád, a zrovna ta kyliánovská parodie Petite Cord je tam s nimi. Asi to mělo smysl.

• Nová premiéra Pražského komorního baletu přinese tři choreografie. Tři autoři v ní představí své rozdílné chápání faktoru času. Čím konkrétně z tohoto obšírného tématu ses nechal inspirovat ty?
  Před nedávnem jsem si schoval do šuplíku nápad adaptovat nějakou poezii. Vyšel mi z toho Edgar Allan Poe a jeho Havran. Do konceptu nové premiéry PKB mi to sedělo a vedení souboru to schválilo. Co se týče samotného tématu, v této básni se objevuje výrazný motiv čekání, tedy času, který mnoho lidí zpravidla považuje za ztracený. Kdyby tomu tak doopravdy bylo, tak Čekání na Godota by si Beckett zahrál tak akorát pro sebe možná doma v kuchyni. Ono se během toho totiž vždycky něco děje a mnohdy ten proces předčí i cíl samotného čekání.

• Prozraď mi o choreografii něco bližšího… Je to spíše dějový či abstraktní kus?
  V případě Havrana to chce asi najít balance. Když to bude moc popisné, budu asi za blbce. Když zase moc abstraktní, tak za blbce si bude připadat divák. Jedno je horší než druhé. No a teď vážně! Je to výzva adaptovat takhle známé téma. Vždycky jsem tíhnul k tomu věci, situace a lidi karikovat. Havran jako svébytná groteska se mi nakonec jevil jako dobrý nápad. Musím si ohlídat pointu a celkové vyznění. Nebude to lehké. Na druhou stranu pomyšlení, že bych tanečníky a hlavně diváky dusil svými rádoby intelektuálními hlubinami, tak to ne! To milerád přenechám všem těm, co tohle umí. Já mezi ně nepatřím.

• Kolik tanečníků se v ní představí?
  No vzhledem k libretu bychom čekali, že to bude nejspíš one-man show. Když přimhouříte oko a vezmete do hry toho „ptáka“, tak duet. Já dal ale přednost hned pěti tanečníkům. Může to být větší sranda, a aspoň to nebude „víc komorní než komorní.“

• Jakou hudbu jsi použil?
  Volba padla na Jaroslava Ježka a Bedřicha Nikodéma. Víte, Jaroslava Ježka zná víceméně každý. Téměř všichni viděli Tmavomodrý svět, někdo studuje na „Ježkárně“, existuje všeobecné ponětí o Osvobozeném divadle a Voskovce s Werichem dodnes miluje snad celý národ. To, jak významným způsobem dokresloval tvář a tvorbu zmíněné dvojice a divadla právě Jaroslav Ježek, si uvědomuje podstatně méně lidí. A konečně, jeho skladatelské dílo mimo tuto oblast působení znají asi jen lidé z oboru. Přijde mi to hrozná škoda vzhledem k tomu, jak avantgardní, ojedinělé a pokrokové tyto jeho skladby byly. Byl to svým způsobem génius. Otázkou také je, jak by asi pokračoval, kdyby předčasně nezemřel během svého pobytu v Americe.Z hlediska dramaturgie to byl, osobně si myslím, dobrý výběr. Jeho hudba mi nahazuje nápady a situace naprosto sama, dokonce natolik, že občas váhám kudy vykročit. Skvěle sedí k tématu grotesky a ten její „pach amerického jazzu“ (který je ale na druhou stranu ryze český) pro mne výborně nahrává americkému Poeovi.… a Bedřich Nikodém je také známý, jen člověk musí trochu zapátrat, kde že tu melodii vlastně slyšel. To bude takovej malej hudební kvíz – kdo zná Poustevníka od Bedřicha Nikodéma, ten není žádný „vořezko“.

• V jaké fázi nyní jsi s přípravami?
  V té nejlepší. Všechno se teprve tvoří během horečných debat s výtvarníky scény a kostýmů, někdy až do brzkých ranních hodin. Také už proběhly první zkoušky s tanečníky, takže základ by byl a jde to myslím dobře. Jak jsou tak všichni čerství a jsme v kreativním procesu, je to skvělé. Oproti tomu, čím blíž k premiéře…no, tam už toho moc nezmůžete. Naštěstí mám dobré asistenty, rozumíte…

• Jaký je tvůj choreografický styl? Našli se v něm tanečníci PKB?
  Styl? Spíš je to takový koktejl toho, co dům v tu chvíli dá. Nemyslím si, že bych měl nějaký styl. Na to jsem ještě docela mladý jelito. I když fakt je ten, že když jsem posledně stavěl pro DEKKADANCERS, tak párkrát během zkoušky zaznělo „…ááá jééé, už je to tady zase“. Tak nevím.

• A na jakého diváka svým novým dílem cílíš?
  To je těžká otázka, ale odpovím oklikou. Dělám to pro PKB a chtěl bych docílit toho, aby diváci měli takový pocit jako já, když jsem byl mladý a měl možnost vidět jejich vystoupení. Pamatuju si, jak jsem byl nadšený z toho, že jsem ten večer viděl něco výjimečného, něco, co nikdo jiný v té době nedělal. Nebude to lehké a je to určitě dost velké předsevzetí, ale tohle je asi jediná cesta. Nějaký vyšší cíl je prostě třeba sledovat, i když, co si budeme povídat, představa, že by zrovna Svobodník vystřídal Šmoka, je přinejmenším k pousmání.

• Chceš se do budoucna věnovat choreografii ještě víc?
  Pokud o to někdo bude stát, tak potom je to krásná představa.

Marek Svobodník

Po studiu na brněnské Taneční konzervatoři získal v roce 2003 angažmá v baletním souboru Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě. V roce 2006 mění angažmá a stává se členem souboru pražské Laterny magiky, kde působí dvě sezóny. V roce 2008 přijal nabídku do angažmá baletu Národního divadla v Brně, kde se o rok později stává sólistou. Na podzim roku 2012 nastoupil do angažmá v pražském Národním divadle, kde působí dodnes. Jeho zjev a interpretační schopnosti mu zajistily pestrou škálu rolí jak z klasického, tak i moderního repertoáru se zaměřením na obor charakterních postav, např.: titulní role v baletech Spartakus nebo Othello (Národní divadlo Moravskoslezské); Svůdce v Kouzelném cirkusu (Laterna magika); Vypravěč v Carmen Cayetana Sota, Valmont v Nebezpečných známostech Krzysztofa Pastora, role Gigola v Coppélii z Montmartru Youriho Vàmose nebo sólový part ve Stvoření Uweho Scholze (Národní divadlo Brno). Na scéně Národního divadla v Praze vystoupil např.: jako Hilarion v Giselle (po boku Svetlany Zacharové), Toník v Čarodějově učni, Jiřík ve Zlatovlásce nebo Scrooge v baletu Louskáček aneb Vánoční příběh. Tančí také Tybalta v Romeovi a Julii nebo Rudovouse v Labutím jezeře, tyto role měl možnost interpretovat již několikrát v minulosti v různých baletních inscenacích. Pravidelně vystupuje jako host v představeních Laterny magiky. Jako tvůrce a choreograf se podílel na představeních a projektech pro Národní divadlo v Brně nebo festival Tanec Valmez. Dále také spolupracoval se skupinou Pro-Art, Dekkadancers nebo Katedrou alternativního divadla na DAMU. Společně s Ondřejem Vinklátem a Štěpánem Pecharem vytvořil choreografii 131ND 56LM 31NS k zahájení sezóny ND 2013/14.

« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook