Choreograf Petr Zuska, bývalý dlouholetý umělecký šéf Baletu Národního divadla, připravuje pro Pražský komorní balet nové představení s názvem „Carmina Vetera“. Komponovaný večer na motivy starých lidových písní bude mít premiéru 27. října v Divadle na Vinohradech v Praze. V našem rozhovoru se dotkneme i jiných témat, nejvíce otázek se však samozřejmě točí kolem blížící se premiéry.
Pane Zusko, začátky vaší profesionální dráhy se pojí s Divadlem na Zábradlí, kde jste byl členem souboru Pantomima Ladislava Fialky. Do jaké míry využíváte prostředky pantomimy ve svých tanečních choreografiích?
Myslím, že výrazové prostředky mých představení všeobecně jsou poměrně široké. Nedá se tedy říci, že jde o nějakou choreografii s prvky pantomimy, to by bylo velmi zavádějící. Dělám vždy především divadlo a to je mozaika mnoha nejrůznějších vlivů. Co se týče přímo termínu pantomima, spíše bych použil tělesný mimus či ještě lépe fyzické herectví. S něčím takovým je dobré pracovat, ať se primárně jedná o balet, taneční divadlo, činohru či operu, to je vlastně jedno, protože právě to dělá určitou jevištní akci autentickou, napříč všemi žánry. Takže odpověď zní ano, jen bylo třeba to poněkud upřesnit. A jistě se tu a tam objeví i nějaká ta „Fialkovská“ stopa, ale spíše jako citace či nadsázka.
Ačkoliv celá vaše profesní kariéra je nesmírně zajímavá a bohatá, dovolím si přejít rovnou k vašemu nejnovějšímu projektu, komponovanému večeru na motivy starých lidových písní s názvem Carmina Vetera (Staré Písně). Čím vás lidová píseň nejvíc fascinuje (oslovuje)?
Myslím, že v lidové písni cítíme jakousi omamnou vůni našich kořenů, opravdovost a syrovost života se všemi krásnými i zlými momenty. Poezie lidových písní mluví v překrásných obrazech o lásce, o loučení, o přírodě, o smrti…, o těch nejpodstatnějších emocích, které zažíváme. Z čistě hudebního hlediska se jedná nejen o krásné melodie, ale i o náhlé a překvapivé změny rytmu, tonality, různé půltónové přechody, které jsou velmi vzrušující, ale zároveň naprosto přirozené. Lidová píseň si zkrátka na nic nehraje. Není v ní nikdy o nic více ani méně, než má být.
Vybavíte si, kterou lidovou písničku jste se naučil v dětství jako první nebo jakou jste měl nejraději? Zpívalo se u vás doma?
Zpíval jsem s tátou vždy, když jsme jeli autem na nějakou delší cestu. Jako jednu z prvních si pamatuji píseň „Hořela lipka hořela, panenka pod ní seděla. Jiskřičky na ni padaly, mládenci pro ni plakali“. Dodnes mám před očima svůj dětský obraz té situace, ač jsem tehdy ještě sotva chápal, oč vlastně jde.
Stěžejní součástí projektu Carmina Vetera jsou vaše starší choreografie „Ej Lásko“, „Lyrická“ a „Růže“, pocházející z let 2008 – 2010. Zůstaly ve stejné podobě, nebo jste jejich choreografii nějak pozměnil?
Ze zásady do svých starších věcí ani s odstupem nezasahuji, i když mám tu a tam pocit, že to či ono bych už dnes udělal jinak. Mám za to, že to má zůstat tak, jak to bylo. Je to jako obraz namalovaný v určité době a který malíř by ho chtěl přemalovávat? Ano, jsou ale momenty, kdy v rámci totálně odlišného typu nového interpreta výjimku udělám. Jsou to však malé, vlastně kosmetické změny, 95 % zůstává původních.
Dalším bodem tohoto komponovaného večera je zbrusu nové dívčí sólo, které zde bude mít svou světovou premiéru. Můžete nám o něm něco prozradit?
Jde o čtyři písně ze čtyř různých koutů světa. Indie, Irsko, Maroko a Izrael. Tedy regiony, které do jisté míry reprezentují čtyři zásadní a stále živé kultury (náboženství). Nemíním zabředávat do religiózních sfér zmíněných lokalit, ale uchopit charakter oněch písní a jejich esenci prolnout s postavou jedné ženy. Tato žena je pro mne něčím, co se podobá postavě z jedné starosumerské báje – Inanně, která aby mohla sestoupit do podsvětí, je nucena postupně odložit veškerý svůj šat. Má interpretka to bude mít naopak. Vše se na ni nabaluje jako vrstvy cibule… Tím to však úplně nekončí. S trochou nadsázky se dá říci, že toto nové sólo je věnováno Matce Zemi.
Lidovou píseň, poezii a etnickou hudbu vnímáte jako jeden z největších zdrojů inspirace. Z jakých dalších studnic ještě čerpáte? Vybavíte si nějaký moment z běžného života, který vás natolik oslovil, že jste jej zakomponoval do některé ze svých choreografií?
Těch „studnic“ je mnoho a vlastně se často vědomě nedají od sebe nějak striktně oddělit. Je to taková mozaika mnoha kamínků. Některé z nich se jmenují hudba, jiné jsou o tom, co člověk vnitřně i vnějškově prožil, pár jich zosobňuje určité osobní emoce, pnutí či démony, některé z kamínků jsou zčásti inspirací jinými uměleckými díly… a v neposlední řadě jde o (ač to možná zní divně) jakési políbení shůry, bez něhož se výše jmenované „zkušenosti“ nedají umělecky zpracovat. Jistě je i mnoho reálných situací z běžného života, které se v určité stylizaci do mého díla dostaly. Z posledního období mne napadá smrt mé tety, která trpěla schizofrenií, žila mnoho desetiletí sama v domě po mých prarodičích a zde v naprosté samotě i zemřela. Byl jsem tam posléze a z toho, co jsem tam viděl a co se ve mně během pár momentů událo, pak vzniklo celovečerní taneční divadlo s názvem Klíče odnikud.
Španělský tanečník Antonio Gades je jednou z osobností, která vás, obrazně řečeno, přiměla vydat se na baletní dráhu. Setkal jste se s ním někdy? Kdo další vás výrazně ovlivnil nebo byl vaším vzorem?
S Antoniem Gadesem jsem se osobně nikdy nepotkal. Je pravdou, že on byl pro mne tím primárním „iniciátorem“. Můj obdiv mělo posléze, v tom raném období, i mnoho dalších. Necítil jsem v nich přímo vzory, ale inspirací mi byli velkou. Například Michail Baryšnikov, Jorge Donn, z tvůrců pak jistě Jiří Kylián a Christopher Bruce. S těmito dvěma jsem měl tu čest i mnohokrát pracovat, stali se z nás kolegové a přátelé.
Když se řekne „jádro“, znamená to, zejména ve světě baletu, něco pevného, o co se člověk může doslova opřít. Mohl byste říct, co je jádrem vaší tvorby, případně co vám největší životní a pracovní oporou?
O tom, co je jádrem mé tvorby, ať klidně filosofují odborníci. Mimochodem podle toho, co o mé práci před dvěma lety napsala kritička a teoretička paní Nina Vangeli, je to asi téma na dlouho. Já osobně budu velice stručný. Jádrem mé tvorby je mé srdce a největší oporou mé tělo, má žena a dvě skvělé děti.
Přípravy říjnové premiéry Starých písní jsou jistě v plném proudu a pilně se zkouší. Uděláte-li si v nabitém programu pauzu, jak ji nejraději trávíte?
Mám toho teď opravdu hodně, krom zkoušení nadcházející premiéry jsou to další projekty, které mne v brzké době čekají a teď jsou ve stadiu příprav… a to není zdaleka vše. Jak se říká, teď právě je to docela mazec. Když je den či pár hodin volných, vyjedu si s dětmi na kolech, jezdím na koni nebo jdu na trénink boxu – to je poměrně nová záliba a nikdy bych neřekl, jak šíleně fyzicky náročná. Jo anebo jako teď – ťukám do počítače odpovědi na otázky tohoto rozhovoru a marně se snažím být originální.
Máte nějaký rituál, kterým pouštíte nové dílo do světa?
Ano, jeden. Mám v šatníku několik věcí od skvělé návrhářky Heleny Fejkové, jelikož jsme dlouhá léta různě spolupracovali. Mezi nimi je i dlouhé čeveno-zlaté sako, které nosím téměř výhradně jen na mé vlastní premiéry. Na jeho zádech je oválný obraz barokního andělíčka. Vtip je v tom, že když se pak těsně před premiérou před tanečníky párkrát otočím čelem a zády, jasně pochopí, co od nich očekávám: pustit ze sebe Anděla i Ďábla a nechat je letět do diváků.
Přejeme tedy nejen úspěšnou premiéru, ale i mnoho dalších představení s plným hledištěm a nevysychající zdroj inspirace pro vaši tvorbu.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook