Sledujte nás na Facebooku!
CZ EN

casopisharmonie.cz: Prvomájová Kytice ve Stavovském

Prvomájová večerní premiéra ve Stavovském divadle patřila tanečnímu divadlu Petra Zusky Kytice. Zmíněný choreograf se publiku naposledy představil v celovečerním baletu Klíče odnikud poprvé uvedeném na jaře minulého roku v Českých Budějovicích místním souborem. Dílo sklidilo mimořádný ohlas také při následujících zastávkách včetně té pražské v březnu 2019 ve Foru Karlín. Nabízela se tedy otázka, zda se nový opus, tentokrát nastudovaný Pražským komorním baletem, sugestivnímu obrazu choreografovy schizofrenické tety za doprovodu Janáčka a Dvořáka může vyrovnat. Položil si ji nakonec i sám Zuska. Novou inscenaci věnoval zakladatelům Pražského komorního baletu Pavlu Šmokovi a Luboši Ogounovi a k dedikaci připsal odlehčující dovětek: „Doufám, že se z toho neobrátíte v hrobě.“ K ničemu takovému určitě nedošlo (přistoupíme-li na „erbenovský“ záhrobní příměr). Tvůrčí duo, známé baletními experimenty už v šedesátých letech minulého století, by mělo z uměleckého vývoje českého baletu v podání Petra Zusky radost.

Ačkoliv scéna Stavovského divadla není pro inscenaci baletu úplně typická, její komorní ráz napětí a sevřenost Zuskova díla podpořil. Jak mohl divák obeznámený s tvorbou jednoho z nejznámějších českých choreografů očekávat, Erbenova Kytice, respektive její jednotlivé příběhy nebyly doslovnými pohybovými či tanečními naracemi, nýbrž komplexní hrou symbolů a univerzálních archetypů, kde se témata a motivy klasika národního obrození prolínala zcela svobodně a neočekávaně. Primární funkci měla samozřejmě psychologická a existenciální rovina: absolutní kategorii života a smrti tanečníci vyjadřovali skrze volné pohybové figury a formy nespoutané tradičními baletními technikami. Minimalisticky řešená scéna vycházela abstraktnímu záměru vstříc.

Právě symboly života a smrti znázornil autor scény Jan Dušek visícími rekvizitami stromu a kříže po stranách jeviště (na něm pouze stůl a dvě židle). V dílech podobného ražení typické úsporné aranžmá sloužilo v různým účelům – šlo o místo setkávání, postavy na stole spí, někdy je na stůl pokládáno mrtvé tělo jako na oltář, než si pro něj přijde Smrt. Celá scéna je rozdělená tmavou průsvitnou „stěnou“, čímž vzniká ideální prostor pro snové výjevy, kletby, představy či vzpomínky postav pohybujících se v popředí jeviště. (Koncept paralelního světa lidské duše, respektive metafyzického „zásvětí“ byl nakonec úspěšně použitý i v Klíčích odnikud.) Pozoruhodná byla i stínohra a práce se světelnými efekty Daniela Tesaře, která stupňovala kontrast opozičních elementů – bílá/černá, život/smrt, svatba/pohřeb…

Významným kladem představení byla živá hudba Ondřeje Brouska v podání Filharmonie Hradec Králové pod vedením dirigenta Jana Kučery. Bezmála čtyřicetiletý skladatel je znám širokým stylovým záběrem od pop music přes filmovou hudbu až po moderní symfonismus – právě k němu inklinoval v Kytici. V orchestru byly akcentovány žestě i široká škála perkusivních nástrojů, které podporovaly expresivní vyjádření rozmanitých situací a emocí. Skladatel s nadsázkou stylizoval známé melodie (koleda Štědrý večer nastal, svatební pochod z Wagnerova Lohengrina), někdy se burleskním stylem a parodií přibližoval k Šostakovičovi, jindy byl zpěvný jako Prokofjev. Hudba tvořila s choreografií soudržný celek, aniž by na sebe jedna či druhá složka poutala větší pozornost. Jak skladatel, tak choreograf se úspěšně vyvarovali potenciálního nebezpečí přílišné lyričnosti či „rozvláčnosti“, s níž se občas setkáváme u současných baletů.

Zuska se zde opět ukázal jako mistr zkratky, jenž dokáže vtělit celý příběh do detailu. Například v obraze titulní básně diváci sledují pouze tělo ženy a šest truchlících postav (ztvárněných sborem – Eliškou NovákovouIvetou KrmelovouTerezou StrakovouAlešem KrátkýmAlbertem Kašem a Michalem Vachem), ve Svatební košili zhruba půlminutový noční let umrlce a jeho milé, báseň Polednice je redukována na smrt dítěte – panenky v náručí hlavní tanečnice Terezy Hlouškové. Obraz pozemského světa a Vodníkovy říše zprostředkuje rekvizita stolu – na něm sedící dívky netuší nebezpečí, které číhá pod jeho „hladinou“. Jestliže některá z balad podrobněji rozvíjí příběh, pak je to Štědrý večer. Efektní je okamžik, kdy dívky bezstarostně přicházejí k jezeru nahlédnout do své budoucnosti – jejich vidiny se zobrazují v druhé části zšeřelé scény, záhy se ale stávají skutečností. V epilogu celého představení na scénu přicházejí Karina Hoblíková a Jakub Krejčí, asi sedmiletí tanečníci symbolizující nový začátek, neustálý koloběh života a smrti.

Univerzální symbolickou rovinu Zuskova díla podtrhuje anonymita postav. Hlavními aktéry Kytice jsou Linda Svirdó (Život), Viktor Svirdó (Smrt), Tereza Hloušková (Žena) a Dominik Vodička (Muž). Výrazových poloh tance představení ukázalo mnoho: exprese, lyrika, pantomima – pohybové kreace vyjadřovaly afekty místy až roboticky, jindy zas na způsob loutky Coppélie. Vše působilo virtuózně, herecké akce autenticky. Inscenovaná sbírka prvních českých „thrillerů“ se tak se vším svým dramatem, ale i vtipem stala originální a působivou podívanou.

« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: TwitterFacebook