Baletní zpracování sbírky Karla Jaromíra Erbena z roku 1853 už tak častá nejsou a zpravidla vznikají na symfonické básně Antonína Dvořáka. Právě k němu se před pěti lety v Ústí nad Labem obrátil choreograf Pavel Ďumbala, když zpracoval balady Polednice, Vodník a Zlatý kolovrat.
Slavným erbenovským baletem na Dvořákovu hudbu je Holoubek z roku 1992 – vrcholné dílo pozdního tvůrčího období dnes již nežijícího choreografa Pavla Šmoka. Jeho Holoubek vynikal promyšlenou dramaturgií, kdy je příběh zasazen do období masopustu a vyprávěn prostřednictvím symbolických předmětů. V Kytici, kterou nyní pro Pražský komorní balet připravil Petr Zuska na nově zkomponovanou hudbu Ondřeje Brouska, lze rozpoznat odkazy na Pavla Šmoka, jehož ostatně Zuska považuje za jednoho ze svých učitelů.
V divadelních a tanečních zpracováních Kytice se autoři obvykle zaměřují na jednotlivé Erbenovy balady. Petr Zuska šel jinou cestou – v předloze hledal poselství napříč básněmi. Ústřední téma našel v linii hřích, trest a vykoupení. Jednotlivými baladami se inspiruje volně – z některých přebírá výrazné motivy, z jiných odvypráví jen část. Nad nimi ale vytváří dva vlastní příběhy.
Petr Zuska, který byl v letech 2002 až 2017 uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v Praze, se ve svých dílech často vrací k tématu polarity světa, v němž se zákonitě doplňuje mužské a ženské, bílé a černé, duchovní a světské, zrození a zánik. Také při inscenování tradiční látky, jako byl Prokofjevův Romeo a Julie před šesti lety v Národním divadle, se tohoto tématu dotkl, když tragický příběh vyprávěl mimo jiné jako pomyslný střet pozemského světa pátera Lorenza a nadpozemské královny Mab.
Na protikladech teď Zuska zakládá také Kytici. Lidský život v ní připodobňuje k cestě lemované stromem života a dřevěným křížem. Dva hlavní scénické objekty, s nimiž inscenace pracuje, se odrážejí také v symbolických postavách Života a Smrti i jejich kostýmech – na bílé sukni Života náznak větve bez listí, na černém trikotu Smrti prosvítající kříž (výborná kostýmní práce Pavla Knolleho).
Alegorická dvojice Života a Smrti provází životní cestou Ženu a Muže – archetypální postavy, s nimiž jsme se už také setkali v předchozí Zuskově tvorbě, například v postavách nazvaných Ona a On ve stěžejní celovečerní práci Chvění, poprvé uvedené roku 2016 v Národním divadle Brno.
V první polovině baletu Kytice je Žena tou, která je opuštěna a čekající, ve druhé části se v obdobné situaci nachází Muž – dodejme, že první půli inspirovaly básně Kytice, Holoubek, Poklad a Svatební košile, druhou část pak básně Štědrý den, Vrba, Záhořovo lože, Dceřina kletba, Polednice a Vodník.
Zatímco osudové postavy Života a Smrti odkazují ke stromu a kříži, prostředí Ženy a Muže definuje stůl se dvěma židlemi jako základními atributy domova. Jsou to rekvizity, k nimž se Zuska vrací opakovaně: z obdobně řešené scény čerpala například jeho choreografie Les Bras de Mer.
Pomocí manipulace s nábytkem Zuska vyjadřuje emoce postav, vysvětluje situace, vytváří nové významy – stůl se proměňuje v manželské lůžko, dvě židle v kolébku. Lze v tom vidět i odkaz na Šmokova Holoubka, rovněž vyprávěného pomocí stolu s židlemi, jež nabývají nových významů. Paralelou k Šmokově Holoubkovi a jeho reji masopustních maškar může být Zuskův bláznivý dance macabre v závěru první půlky Kytice.
Důležitou roli v Erbenových baladách hraje dítě, jeho narození a opuštění. Zuska tento motiv zdůrazňuje v obou částech baletu, když dramatické jednání Muže a Ženy často konfrontuje s kojencem v zavinovačce. V závěru Zuska na scénu přivádí malého chlapce a děvče jako odkaz na rozvíjející se nový život tam, kde jiný život zanikl.
Pro Kytici platí to, co pro většinu Zuskových inscenací: je za ní dlouhá poctivá příprava, promyšlení klíče k uchopení předlohy, ale také zručně ovládnuté choreografické řemeslo.
Petr Zuska je jedním z mála českých choreografů, o nichž můžeme tvrdit, že mají svébytný, dobře rozpoznatelný taneční jazyk. Většinou už nepřekvapuje něčím novým, ale udržuje si vysokou kvalitu – muzikalitu, cit pro dynamiku (zrychlení pohybu, jeho zpomalení, pauzy), přirozenou vazebnost v duetech, které jsou hlavním stavebním kamenem jeho děl. Občas inklinuje ke zbytečné teatralitě a velkým gestům, což je patrné také v Kytici, a nadbytečné popisnosti, jíž naopak Kytici příliš nezatěžuje.
Na Kytici se podíleli Zuskovi častí spolupracovníci – vedle kostýmního výtvarníka Pavla Knolleho a světelného designéra Daniela Tesaře je to scénograf Jan Dušek, který na oproštěné scéně nechává vyniknout symbolické objekty a díky poloprůhledné oponě v pozadí jeviště umožňuje výtvarně efektní řešení některých výstupů.
Nové kompozice pro celovečerní balety u nás vznikají poměrně často, těch kvalitních je však minimum. Z posledních let stojí za pozornost snad jen skladby Jana Kučery (Zkrocení zlé ženy pro plzeňský balet) a Zbyňka Matějů (Čarodějův učeň pro pražské Národní divadlo). Kytice je baletním debutem herce a muzikanta Ondřeje Brouska, který se už etabloval jako autor muzikálů, symfonické, scénické nebo televizní hudby.
Brouskova Kytice dobře vypráví a zároveň je taneční, pro choreografa inspirující. Její barevnost připomíná některé skladatele začátku 20. století – například Clauda Debussyho nebo Igora Stravinského. V některých místech přiznaně cituje – motiv svatebního pochodu nebo vánoční lidovku. Brouskova hudba přesahuje služebnou funkci baletu a obstojí sama o sobě. Při premiéře její kvalitu podtrhl výkon Filharmonie Hradec Králové, řízené Janem Kučerou.
Kytice vznikla pod hlavičkou Pražského komorního baletu za vydatné pomoci konzervatoře Taneční centrum Praha. Dvojici Život a Smrt tančí charismatičtí manželé Linda a Viktor Svidró. Zejména Linda Svidró zúročuje jistou techniku, pružnost a herecké schopnosti. V jejím pojetí Života je cítit odhodlání a jakási mateřská, ochranitelská energie. V postavách Ženy a Muže předvádějí zralé taneční výkony Tereza Hloušková a Dominik Vodička.
Pražský komorní balet se dlouhodobě potýká s finančními problémy, které odrážejí fakt, že v České republice momentálně nelze provozovat nezřizovaný celoročně kontinuálně fungující nekomerční taneční soubor.
Nezávislé taneční skupiny u nás kvůli nedostatku financí pracují de facto na projektové bázi, často bez stálých tanečníků a stabilního pracovního režimu s pravidelnými tréninky a zkouškami.
Pražský komorní balet se tvrdošíjně snažil působit jako regulérní těleso, i když za hranou reálných ekonomických možností. Po umělecké stránce si prožil roky útlumu. Vznikl kolem choreografa Pavla Šmoka, ale po jeho odchodu už nenašel podobně silnou tvůrčí osobnost, která by jej vedla.
V posledních dvou letech se v dramaturgii obrací ke zkušeným osobnostem současného tance a baletu – Jiřímu Pokornému, Lukáši Timulákovi, nejnověji Petru Zuskovi, a hlásí se tak k někdejšímu významnému postavení na české baletní mapě. Je otázkou, zda už není pozdě.