Do nové sezóny vstupuje Pražský komorní balet s představením ve znamení Roku české hudby. Pod názvem „3 české kvartety“ je mohli diváci poprvé shlédnout v neděli 5. října 2014 ve Stavovském divadle.
Jako první byl na pořadu „Slovanský kvartet“ Antonína Dvořáka v choreografii Mária Radačovského za živého hudebního doprovodu Zemlinského kvarteta. Na scéně se objevuje „kvartet“ tanečníků a „kvartet“ tanečnic – všichni oděni v kostýmech nazlátlých barev podzimu, ženy v jednoduchých elegantních šatech ke kotníkům (kostýmy Monika Kletečková a Mário Radočovský). Na chvíli se stávají ilustrátory Dvořákových melodií vyjadřujících okamžiky pohody a radosti ze života. Ilustrátorská role jako by byla ještě zvýrazněna pozicí hudebníků vpravo v popředí scény v prvním plánu, kam nejdříve spontánně směřuje pozornost.
Muži a ženy navazují citové vztahy v různých konstelacích – žena se snaží upoutat muže, který má zájem o jinou, dvě usilují o téhož hrdinu anebo naopak dva muži o stejnou dívku. Ve vzájemném přibližování a odmítání se střídají kontaktní figury s rozložením akcí po celé ploše v krokových vazbách, sériích skoků, běhu, někdy zpestřené variacemi folklórních prvků. Uplatňuje se zde také světelný design (Jakub Sloup)- osvětlení s „porozuměním“ měnící směry a úhly, kde lépe vynikne „reliéf“ choreografie a technika interpretů (Lenka Bílková, Jaroslava Janačková, Alena krivileva, Jitka Tůmová, Patrik Čermák, Tomáš Červinka, Oliver Mahar, Vojtěch Rak).
Druhá abstraktní skladba nazvaná „Černé zrcadlo“ – podle obrazu Vladimíra Houdka v choreografii Hany Polanské Hudečkové na hudbu Vladimíra Sommera ( Smyčcový kvartet d-moll) směřuje svou koncepcí spíše do budoucna. Autorka ji popisuje jako „hledání definice vztahu mezi jazykem těla a obrazovým ztvárněním“. Dílo se podle toho vyznačuje důrazem na vizualitu – jako dekorace a „spoluaktér“ velkoplošná projekce Houdkova obrazu ale především hned v počátečním obraze, kde spatříme polonahou postavu otočenou zády – nejprve ani není jasné, zda je to muž či žena. Je připoutána k povrchu jeviště ohromnou černou „sukní“. Postava rozehrává zádové svaly a vytváří zvláštní iluzivní podívanou. Přidávají se paže, trup se stáčí, padá k zemi, rozsah pohybů nabývá na objemu, ale černá látka, která se při tom skládá do křivek drží – nyní už víme – tanečnici – pevně a nepustí ji z místa. (Podobná situace je využita v inscenaci „Korekce“ sdružení VertTeDance).
První úsek končí a tanečnice mizí pod černým suknem. V další fázi povstává z temnot látky „nahý“ muž a „nahá“ žena v tělových trikotech – Adam a Eva? K nim se posléze přidává další pár. Tento „kvartet“ se proměňuje postupně v jakési mechanické loutky, které jednotvárně „geometricky“ vztahují paže a nohy do „rytmu“ moderní Sommerovy hudby bez nějakého náznaku perspektivy k nečekanému konci.
Vrcholem komponovaného večera byla obnovená premiéra skladby „Z mého života – Smyčcový kvartet Bedřicha Smetany“ v choreografii Pavla Šmoka, poprvé uvedená v roce 1983, v novém nastudování Kateřiny Dedkové-Frankové.
Oproti předchozím dvěma kusům se zde nachází hudba i tanec ve vzácné rovnováze. Diváci si mohli připomenout četné typické a obdivované prvky Šmokova choreografického rukopisu. Plastickou choreografii, křehkou lyriku zamilovaných, bujnost a rozvernost soupeřících chlapců, vzdušné dlouhé linie skoků, komiku folklóru. „Minimalistické“ kostýmy – rozevláté bílé sukně žen, bílé košile a černé kalhoty tanečníků jsou dostatečnou „dekorací“, která nechává vyniknout kráse tance v harmonii s hudbou, přestože jde o hudbu, kterou Smetana skládal dva roky po svém ohluchnutí a vyrovnával se v ní jen obtížně s touto nevyléčitelnou chorobou.
Šmokova choreografie ukazuje se, že osvědčené hodnoty nepodléhají času a mohou potěšit v každé době. Její zařazení na závěr zhodnotilo celý program, jehož velkým plus byla i volba hudby a její interpretace Zemlinského kvartetem.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook