Sledujte nás na Facebooku!
CZ EN

Lidovky.cz: Pro mou vlast. Chci možná i pár srdcí probudit z letargie, říká choreograf Zuska o nové inscenaci

Tanečník, světoznámý choreograf a někdejší umělecký šéf Baletu Národního divadla v Praze Petr Zuska vypráví v rozhovoru o nové inscenaci PRO MOU VLAST, která bude mít v říjnu premiéru v Divadle na Vinohradech, a spolupráci s Pražským komorním baletem.

Aktuálně pracujete na nové inscenaci, kterou jste nazval PRO MOU VLAST. Můžete přiblížit, co vás inspirovalo k vytvoření tohoto díla a z čeho jste vycházel?

V minulém roce jsem byl osloven vedením Pražského komorního baletu, abych v rámci roku české hudby 2024 vytvořil se souborem celovečerní inscenaci hodnou tohoto výročí. Po delší úvaze, kde hrálo roli několik různých variant, jsem se rozhodl udělat MOU VLAST Bedřicha Smetany, zčásti i proto, že od jeho narození aktuálně uplynulo rovných 200 let. Původním záměrem byla tedy celá Má Vlast – 80 minut hudby. Kvůli současným značným finančním limitacím souboru jsem však posléze musel tuto ideu pozměnit. Novou dramaturgií se staly dva rozdílné kusy, z nichž druhý a delší je postaven na částech ze Smetanova cyklu symfonických básní. Odtud tedy modifikace názvu večera.

Předložka „pro“ má však i jiný význam. To, co se s touto zemí (naší vlastí) v posledních letech děje, považuji za naprosto zoufalé. Je nehorázně devastována a to na mnoha úrovních najednou. Zdravotní, ekonomické, bezpečnostní, morální… Je potlačována její národní svébytnost a státní suverenita. Touto inscenací se tedy, krom jiného, metaforicky a symbolicky stavím na obranu „své“ vlasti, její kultury a kořenů a zároveň nechávám zarezonovat i naopak staronovým nešvarům jejího národa – tedy velkému počtu lidí, kteří onu zhoubnou cestu spoluvytvářejí, jakkoli podporují, a nebo to vše i jen mlčky akceptují. A to se zdaleka netýká pouze oněch zmíněných posledních let, ale i mnoha období v minulosti. Pokud se národ nepoučí, historie se má tendenci opakovat.

Hlavními motivy inscenace jsou válka, mír a svoboda. Jak tato témata rezonují s dnešní dobou a proč je považujete za aktuální?

Myslím, že zmíněná témata jsou dnes aktuální tak nebezpečně, jak už dlouho nebyla. O válce se mluví jako o něčem, co je nevyhnutelné a nutné, mír se pomalu stává sprostým slovem, svoboda a květnaté, jakoby humanistické a demokratické ideologie „nového a lepšího světa pro všechny“, jsou ve svých důsledcích veskrze nehumánní, nedemokratické a místo svobody mají tendenci vytvořit novodobou, velice sofistikovanou totalitu. To je realita Evropy a tzv. západního světa dneška, v tomto státě snad úplně nejmarkantnější. Naše země se stává prvním nejkovanějším svazákem v čele průvodu, který pochoduje do pekel.

Pokud si někdo myslí, že jsem se zbláznil, tak jen prostě nemá skutečně reálné informace. Ty, které se dostanou k lidem v rámci většiny médií, jsou v lepším případě „upravovány“, v horším jsou to prostě nehorázné lži. Jsou zřizovány instituce na „korigování“ informací, jsou zřizovány orgány na monitorování, pronásledování a kriminalizaci těch, kteří dávají najevo odlišný názor. Takže reálná cenzura. Držte hubu a krok – toť heslo této doby. A bohužel to v naší zemi evidentně nese své jedovaté ovoce.

Jsme národem svatého Václava, Karla IV, Jana Husa, Komenského, Havlíčka Borovského, Aloise Rašína, Masaryka, Bati, Třech králů z protifašistického odboje, Jana Palacha, Karla Kryla? Nebo jen knedlíků, piva a hokeje sledovaného z gauče? To jsou dnes naprosto zásadní otázky pro každého z nás, jelikož stojíme na velice ostré hraně. Dalším aspektem, jehož se v představení chci dotknout, který s tím souvisí a který dnes rovněž hraje velkou roli, je fenomén konfliktu mezi jedincem a institucí.

To je, mimo jiné, rovněž jedno z hlavních témat většiny filmů Miloše Formana. Jak v jednom dávném dokumentu sám řekl: „V tu chvíli potřebuje jedinec náš soucit daleko více než v konfliktu s jiným jedincem, jelikož přesila je obrovská. A skrze tento soucit jsme následně schopni si budovat a chránit svou vlastní svobodu“. A samozřejmě nemusí jít vždy jen o instituci v pravém slova smyslu, stačí většinová společnost, která poslušně převezme určitý „konsenzus“, kterým je jednoduše zmanipulována a zhypnotizována… Mé nové představení však nebude manifestací, demonstrací, kázáním, ani řešením. To je otázka jiných pódií a platforem. Zde se chci uměleckou formou, tedy metaforicky a symbolicky, několika z těchto problémů dotknout a možná tím i pár srdcí probudit z letargie.

Ve svých dílech často používáte metafory a symboliku. Hraje symbolika důležitou roli i v inscenaci PRO MOU VLAST?

Už jsem to vlastně v mnohém naznačil. Samozřejmě. Mně nejde o mentorování, ani jakoukoli „agitku“. Tomu je třeba se na divadle vyhnout obloukem. Naopak, divadlo, a speciálně to taneční, disponuje úplně jinými prostředky, jiným způsobem vyjadřování. Stylem náznaků, obrazů, zkratek a nadhledu. Jazykem jakéhosi nedořečení věty, která může být díky tomu ještě výmluvnější. Na diváka zde nepůsobí nějaký přímý konkrétní nátlak, všechny audiovizuální informace si on sám v sobě dotváří a spoluvytváří tak, že s ním mohou snadněji a rychleji rezonovat a to navíc velice individuálně. Divák tak v hledišti může často během dvou vteřin prožít o mnoho intenzivnější emoci, než například při půlminutě čtení třeba i skvělého a hlubokého textu v knize… V tomto konkrétním představení používám metaforu a symboliku jednak náznaků toho, o čem jsem už mluvil a stejnou měrou pak pochopitelně některých aspektů spojených se Smetanovou hudbou, respektive tedy i vlastně odkazů na Staré pověsti české Aloise Jiráska. A tak jako je tomu vždy, často přicházejí ony momenty „kouzla“ tak nějak i zevnitř. Od toho je člověk umělcem, no ne?

Vaše premiéra kombinuje hudbu z různých koutů světa, včetně indických, irských, marockých a izraelských balad, ale i písně Boba Dylana a dokonce i vaší vlastní. Proč jste zvolil tak rozmanitou hudební paletu?

Ano, to mluvíme o první části večera s názvem Update 24. Jedná se totiž o jakousi rozšířenou aktualizaci. V roce 2019 jsem vytvořil dvanáctiminutové ženské sólo s názvem Fo(u)r One. Tedy ve smyslu „Pro jednu“ a zároveň „Čtyři v jedné“, které se opíralo o čtyři balady z různých koutů světa, které zmiňujete. Ani nevím, jak jsem k tomu tehdy došel, nicméně tato miniatura končila metaforou, jasně odkazující na militantní aspekty, potažmo všudy přítomnost hrozby války mezi národy a kulturami. Není tedy jistě záhadou, proč jsem se rozhodl ten kousek právě teď inscenovat znovu a rozvinout ho obohacením o dalšího interpreta – muže a rovněž o dvě další písně.

V prvé řadě neskutečně výmluvnou a ostrou protiválečnou píseň Boba Dylana Masters of War z roku 1963. Podnětem pro tehdy dvaadvacetiletého Dylana byly tehdejší vojenské intervence Spojených států do jiných zemí a pochopitelně všeobecné napětí tzv. studené války. V dnešní době, kdy se opět chřestí zbraněmi o sto šest a i tam, kde reálná válka není, je evidentní snaha ji rozpoutat, mám pocit, že historická paměť lidstva snad ani neexistuje. A naše země je bohužel opět v popředí tohoto šílenství…

Poslední písní se pak po „cestě kolem světa“ vracíme domů. Autorkou básně Zloději krás z roku 2022 je investigativní novinářka Markéta Dobiášová, já jsem ji posléze zhudebnil a spolu ji i zpíváme. Ač je tato píseň v zásadě pozitivní inspirací a povzbuzením pro duši každého z nás a oproti Dylanovi proti ničemu prvoplánově nevystupuje, nese v sobě ostny nálepkování a diskriminace všech, kteří si dovolí nesouhlasit či jen polemizovat s jedinou oficiální „pravdou“. Kteří si například dovolí říci, že mír je ze všeho nejpodstatnější, nebo že dvě a dvě jsou čtyři… A z čistě hudebního hlediska to tedy na první pohled může evokovat docela divoký pel-mel, ale ne tak docela. Čtyři etnické balady a pak dvě rozdílné, ale pořád (z hlediska stylu) vlastně folkové písně.

Druhá část inscenace, Fragment 24, vychází ze Smetanova cyklu Má vlast. Jak jste přišel na propojení tohoto díla s aktuálními tématy, o kterých mluvíte?

To je zajímavá otázka a díky za ni. Když si přečtete už zmíněné Staré pověsti české, o které Smetana své dílo do značné míry opírá, často natrefíte na podobné společenské kontexty, jaké zažíváme dnes. Lidstvo se asi bohužel zásadním způsobem příliš nevyvíjí. Boj o moc a bohatství, závist, řevnivost, patolízalství, podrazáctví, udavačství… Na druhou stranu je úplně neskutečné, kolikrát v této knize narazíte na slovní spojení „proti cizákům“. Jistěže byl Jirásek, krom dobových pramenů, značně ovlivněn svou, i všeobecnou snahou o národní obrození – v pravém smyslu slova, ale vzpomeňme si i na doložená historická fakta stran témat a událostí naší dávné, středověké historie. Takže propojení s dnešní dobou je poměrně úzké. A v rámci už výše zmíněného bychom mohli mluvit i životě samotného Smetany, na kterého byl v době jeho vůdčího působení v opeře Prozatimního divadla vytvářen neskutečný společenský tlak a často zažíval i útoky osobního rázu v tisku i na ulici. Lidé „jeho vlasti“ mu dali vypít nejeden hořký kalich… Dnes se klaníme jeho bustám… Jak příznačné pro tolik osudů (nejen) české historie.

Jaký význam má pro vás osobně Smetanova tvorba? Máte ji rád?

Je mnoho Smetanových opusů, které se mi líbí velmi, některé pak méně. Upřímně řečeno, co se týče čtveřice největších českých skladatelů, v průběhu své dosavadní tvůrčí kariéry jsem daleko více pracoval s Janáčkem, Dvořákem a Martinů. Kdybych se měl pokusit konkrétně vysvětlit proč, bude to jistě i tím, kterak se v jejich tvorbě objevuje aspekt jisté národní „lidovosti“, tedy folklórních prvků. Ty jsou samozřejmě občas cítit u každého z nich a já mám lidovky velmi rád, ale u Smetany mi tyto momenty občas přijdou až příliš prvoplánově rustikální, kdežto u dalších tří zmíněných velikánů v sobě nesou více prostoru pro různorodá uchopení a tím přede mne rozprostírají širší horizont imaginace. Zjednodušeně řečeno, Smetana je na můj vkus někdy až příliš „hrrr na posluchače“, kdežto ti další tři mají stejně niternou výpověď tak říkajíc trochu „za rohem“, což mne osobně více inspiruje. To není výtka Smetanovi, je to jen můj osobní názor a pocit a samozřejmě je to dáno i tím, že on je vlastně mezi nimi tím prvním a nejstarším a stejně tak jako vše ostatní, i hudba se vyvíjí. Obrazně se dá vlastně i říci, že Dvořák – Janáček – Martinů, tak či onak stáli na Smetanových ramenou.

Jakou roli hraje při tvorbě vašich inscenací vizuální stránka, jako je světelný design a kostýmy?

Pochopitelně, že scéna, kostýmy a světla jsou rovnocenným partnerem samotné choreografie, režie a dramaturgie a teprve vše dohromady dává skutečný výsledný tvar. Ta synergie všeho je velice důležitá. Ze zhruba šedesáti inscenací, které jsem dosud vytvořil, si pamatuji několik, kde to prostě ideálně neklaplo a jistě mne takové ještě i čekají. Mám však rovněž zkušenosti i s momenty, kdy se to nejlepší z nás všech inscenátorů spojilo v jednu jedinou chemii a to je pak vždycky bomba. Doufám, že i těch „bomb“ ještě několik ve své tvorbě zažiji. Já sám, jako „táta“ celé inscenace, jako choreograf a režisér, mám zároveň blízko ke scénografii, na které s výtvarníkem scény často úzce spolupracuji, protože ji více méně v základních obrysech přirozeně vidím. Rovněž světelný design se mi málokdy vymkne, jelikož svá díla občas svítím i sám. Mou slabinou jsou kostýmy. Tam jsem vyloženě odkázán na nápady a detaily svých spolupracovníků a upřímně musím zpětně říci, že v tomto ohledu jsem si v minulosti párkrát naběhl.

Jaký vliv na vás má současná světová taneční scéna a sledujete třeba nové trendy v choreografii?

No, přiznám se, že toho v poslední době už moc nevidím. Ne že bych ztratil zájem, ale ve svých 56 letech už mám i trochu jiná privilegia než balet, tanec a divadlo. Takže si hodně vybírám a jsem opravdu rád, vidím-li něco řemeslně, tematicky, citově a divadelně výjimečného, což se samozřejmě občas děje. A je to vždy velice potěšující a inspirativní. Pokud však mluvíte o jakýchsi „nových trendech“, jsem trochu skeptický. Jistě se to nedá paušalizovat, ale ten pojem a moje zkušenosti s ním, mi evokují hned několik BEZ. Bez nápadu, bez sdělení, bez řemesla, bez názoru, bez citu…Často bohužel pouze povrchní a rádoby efektní, ale „prázdný“ bramborový guláš. A jestli je ten guláš český nebo světový, mne fakt nezajímá. Všude se jich vaří víc než dost.

Spolupracujete s Pražským komorním baletem opakovaně, a to už celou řadu let. Jak byste popsal svůj vztah se souborem a co vás na této spolupráci nejvíc baví?

Pro tento soubor jsem vytvořil několik kusů už v minulém století, ještě v dobách Pavla Šmoka. Ta spolupráce vlastně ani potom neskončila, ač už to bylo jen občasné. A v posledních pěti letech frekvence opět rapidně vzrostla. Celkově se vlastně jedná o třicet let a ty jednotlivé fáze lze jen těžko relevantně porovnávat. Soubor byl vždy trochu odlišný, stejně jako i já a celá doba. Nejvíce mne baví a to nejen v tomto konkrétním souboru, když u tanečníků cítím motivaci, když panuje opravdu tvůrčí atmosféra, když je na sále i sranda a když zkoušku od zkoušky cítím jasný umělecký progres interpretů. Nic z toho Pražskému komornímu baletu nikdy nechybělo a nechybí ani teď.

Pracujete na nějakých dalších projektech, nebo máte téma, které byste chtěl v blízké budoucnosti realizovat?

Těch projektů je několik a za všechny zmíním jeden speciální, který začnu zkoušet už tuto sezonu a který má premiéru přesně za rok. Jde o divadlo Vanemuine v Estonsku, jehož baletní soubor má už pár let na repertoáru mého Romea a Julii a rovněž pak Labutí jezero, které jsem v roce 2021 vytvořil přímo pro ně. Po velkém diváckém úspěchu obou těchto inscenací, jsem byl požádán o další spolupráci. Tentokrát jsem se rozhodl opustit svět renomovaných baletních titulů a vydat se odlišnou cestou. Nakoplo mne zjištění, že v roce 2025 oslaví 90. narozeniny skladatel estonského původu, který je světovou ikonou současné vážné hudby, jehož práce jsem se v minulosti už mnohokrát jako tvůrce dotkl – Arvö Pärt. Půjde o celovečerní produkci kombinující širokou škálu jeho tvorby od minimalistické, přes symfonickou až po duchovní, vokální hudbu. Krom tanečníků a orchestru zde bude výrazným způsobem participovat i operní sbor, sólisté a dokonce dva herci. Takže půjde v pravém slova smyslu o totální divadlo.

Životní jubileum tohoto hudebního génia bude všude po světě provázeno koncerty, ale dle mých informací se nic tomuto podobného nikde jinde nechystá. Arvö Pärta jsem osobně na premiéru pozval, tak se modlím, aby mu to, vzhledem k věku, nepříliš dobrý zdravotní stav ještě dovolil. A modlím se i za to, abych mu neudělal ostudu. Koneckonců název večera zní A little prayer/Tribute to Arvö Pärt (Malá modlitba/Pocta Arvö Pärtovi). A ta „modlitba“ bude ve výsledku především za nás všechny. Za více méně normální a relativně svobodný svět, který jsme desítky let brali jako neměnnou konstantu a teprve teď vidíme, jak křehké to celé je.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/zuska-pro-mou-vlast-prazsky-komorni-balet-tanecni-inscenace-divadlo-na-vinohradech.A240924_134856_ln_kultura_lvot

« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: TwitterFacebook