Představte si jabloň, kterou někdo narouboval tak, aby plodila v různých obdobích a aby si z jejích plodů vybrali lidé s různými chutěmi.
A teď si představte, že vás někdo do sadu s touto jabloní vezme a ukáže vám ji. Asi tak by se dala popsat i návštěva letošní České taneční platformy.
Těžko zde člověk hledal nějaký společný jmenovatel, trend propojující většinu představení. To je samo o sobě dobře, ukazuje to na vlivovou pestrost české taneční scény, která je více než která jiná otevřená té světové.
Tělo je to, čeho si logicky na člověku všimneme prvního – po staletí lidské existence zůstává bez výraznějších proměn. Díky němu se tak můžeme dívat na lidství z perspektivy minulosti i přítomnosti a znovu a znovu ho zkoumat a objevovat. A právě člověk, jeho vztah k ostatním i k sobě samému i ke společnému dědictví, které v sobě neseme a jehož projevům se možná bráníme, ale nevyhneme.
Na propojení s časy minulými i na vzájemné příbuznosti, hraničící až se ztrátou vlastní identity jedince samotného, byla založena inscenace Jana Komárka Skutky a cesty – trilogie.
Představení vyniklo zejména scénou vyvolávajícím ducha starých časů. Zastřenost, šero i velmi úsporné pohyby vyvolávaly lehkou tísnivost, monology hlavní představitelky potom otevíraly téma kolektivního podvědomí. Jung by měl radost.
S naprosto odlišným konceptem pracovala skupina VERTEDANCE v rámci inscenace Kolik váží vaše touha? S hravostí a (sebe)ironií, vrstvu po vrstvě, odhalovaly tanečnice zákoutí ženské mysli i pozadí jakési současné neurózy – oblékáme se, abychom se skryli? Nebo je tomu přesně naopak? Je lepším komunikačním prostředkem s okolním světem oděv či nahota?
Velmi „lehké“, hravé a s přehledem provedené představení, které je jako zlobivé dítě – i když se vám chvílemi nemusí chvílemi líbit, co dělá, stejně ho budete zbožňovat.
Na druhé straně pomyslných vah se potom ocitl divák, který dorazil na představení skupiny NANOHACH. Brut francouzského choreografa Fabrice Ramalingoma.
Inscenace, na první pohled nepochopitelná, těžká a jednoznačně „artová“ dosahuje pomocí účinných minimalistických figur u připravených návštěvníků silného efektu. Syrovost a „nezpracovanost“ pohybů, často jen letmých gest či mimiky, vyvolává u diváka podobný pocit, jako když se při prohlídce lví klece najednou ocitnete uvnitř.
I když to jistě nebylo účelem, surovost představení nechtěně posílila drobná nehoda jedné z tanečnic. Na podlaze po ní zbyl krvavý kruh, jakýsi symbolický podpis tanečníka. Některé věci se opravdu nacvičit nedají.
Po nich se v holešovickém studiu Alta objevila se svou první vlastní choreografií mladá slovenská tanečnice Martina Hajdyla Lacová.
SoloS (part III), v němž vystupuje sama, pouze v doprovodu bubeníka Ivo Sedláčka, je krátkým, svižným a snadno srozumitelným.
Lacové je rozumět, v reálném čase, i bez znalosti konceptu. To není myšleno jako výtka, ale naopak – podařilo se jí výborně vybalancovat na nejisté půdě mezi dvěma extrémy.
Jak bylo již zmíněno, jednalo se o debut, proto je možná výtka ke krátkosti představení trochu neoprávněná, ale závěr v divákovi musel zanechat pocit, že „teď ještě něco musí přijít“. Jestli to byl účel, nevím.
Silným zážitkem byla „exotická“ inscenace Hany Turečkové v podání Pražského komorního baletu MONO NO AWARE / Na hranici krásy. Popravdě, ztratil jsem se v ní.
Pohybová preciznost, nevídaná souhra mezi jednotlivými tanečníky a pestrost variací mě strhla způsobem, který se podobal snu. Podle autorů vyjadřuje název představení, „vyřčení úžasu nad pomíjivostí krásy“.
Květ sakury rozkvetl a uvadl, zbývá jen vydechnout a dodat „mono no aware“.
Po tomto představení následovala druhá inscenace skupiny VERTEDANCE, Found & Lost švédské autorky Charlotty Öfverholm.
Choreografie o vztahu matky a dcery je jednou velkou vlnou, která si s vámi pohazuje, v jedné chvíli vás rozesměje, aby v té další zdrtila v zoufalství, vyvolaném vědomím neodvratného a nepříliš šťastného konce. Divoká šlehačkovo – burizonová terapie v průběhu vystoupení rozhodně přijde vhod.
Samotný festival potom v pondělí zakončilo představení Afrika – Smíření choreografky Moniky Rebcové. Představení zaujalo návštěvníky festivalu natolik, že si odneslo Cenu diváka.
Krása pohybu v proměnách čtyř živlů a jejich provázání s člověkem od jeho afrických počátků až po moment, kdy definitivně dobyl svět, ukazuje na to, čím doopravdy jsme – mikrosvětem, který se v nikdy nekončícím pohybu setkává, spojuje a zase rozděluje s těmi ostatními.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook