Renomovaná choreografka Hana Polanská Turečková se poslední dva roky v teoretické i praktické rovině intenzivně zaměřuje především na umělecké přesahy tance, pohybu a média těla do projektů vizuálních umělců. Zajímá se o aktuální kvalitní současné umění na české i zahraniční scéně a spolupracuje s českými i zahraničními umělci na nejrůznějších projektech. V těchto dnech připravuje nové dílo Mystérium času pro Pražský komorní balet. Jak se jí po nějaké době se souborem znovu pracuje? Nejen na to jsme se jí v rozhovoru ptali.
Hanko, co jsi dělala od doby, kdy jsi ukončila působení jako umělecká vedoucí Pražského komorního baletu (s koncem sezóny 2013/2014)?
Zůstala jsem na volné noze a připravovala jsem především umělecké projekty s výtvarnými umělci, což obsahovalo hlavně performance či různé pohybové spolupráce. Hodně jsem pracovala s Evou Koťátkovou, což je úžasná a významná česká umělkyně. S Vladimírem Houdkem, vynikajícím malířem, jsme vytvořili nový film, který navazoval na náš předchozí úspěšný snímek Kanoucí šíře. Tentokrát to byl film Levitace, opět inspirovaný meziválečnou modernou. Poté jsem pracovala například s výtvarným umělcem Janem Pfeifferem, s nímž jsme uvedli představení v Experimentálním prostoru NoD, které bylo zaměřeno na spojení abstraktna, linky a kresby s pohybem. S umělkyní a terapeutkou Kamilou Koženou jsme dělaly krásný projekt, v němž jsem ztvárňovala proces dynamické psychoterapie pohybem. Nadále jsem taky zkoušela svá již hotová představení s PKB nebo vedla tréninky. Starám se o syna a stihla jsem znovu otěhotnět (smích)
A nyní opět pro Pražský komorní balet připravuješ novou choreografii. Můžeš mi prozradit víc o díle, které pro soubor v těchto dnech tvoříš? Bude to spíš dějový nebo abstraktní kus?
Dostala jsem od Pražského komorního baletu krásnou nabídku. Zadáním byla, jak je u tohoto souboru zvykem, česká hudba. Dohodli jsme se na dvacátém století, takže jsem přemýšlela, co z tvorby kvalitních českých skladatelů vybrat. Nakonec jsem poslala pár ukázek Ivanu Dunovskému, majiteli PKB, mezi nimi bylo i dílo Miloslava Kabeláče Sedmá symfonie. Jemu se velmi zalíbilo, ale poslal mi zpátky ještě jinou Kabeláčovu skladbu, Mystérium času. A ta mě natolik uchvátila, že jsem se nakonec rozhodla, že udělám choreografii na toto ucelené, asi pětadvacetiminutové dílo, které je vrcholem tvorby tohoto skladatele.
Choreografie bude opět abstraktní, protože s fenoménem času se ani jinak pracovat nedá. Je to neuchopitelný jev. Jak jsem se o téma času začala více zajímat, zjistila jsem, že vlastně neexistuje nic, co by se o tomto jevu dalo s jistotou říci – kromě toho, že je relativní, jak nám ukázal Einstein (směje se). V mé nové choreografii se snoubí několik prvků. Za prvé je to lidské vnímání času, které zachycuje pulsování nebo cirkulaci času tak, jak ji dokážeme vnímat třeba v rámci klasického měření času a v souladu s přírodou. Další inspirací pro mne bylo exaktní vyjádření fenoménu času ve fyzice. Filozofická pojednání o časoprostoru jsou velmi rozsáhlá, ale pomohla mi literatura, hlavně povídky Luise Borghese, který s časoprostorem ve svém díle intenzivně pracuje. Poslední inspirační element, který se v choreografii jemně objeví, patří mému okouzlení řeckou mytologií s jejím konceptem vesmírné vlády Titánů.
Kolik tanečníků ze souboru jsi do přípravy nového díla zapojila?
Snažila jsem se vytvořit choreografii pro větší skupinu lidí, celkem pro sedm tanečníků. Choreografie není nijak rozdělena na sóla a duety, sborové a sólové party, je to spíš opravdu práce skupiny.
Zajímalo by mě, jaký typ diváka chceš oslovit?
Choreografie může zaujmout široké spektrum návštěvníků od mladých diváků až po starší lidi, kteří se zajímají o kulturu. Není to nějak vyhraněné alternativní umění, ani angažované umění. Hudba Miloslava Kabeláče, která vznikla v roce 1957, je velmi nadčasová. Může tedy velmi dobře zafungovat i dnes. Není určena jen pro nějakou omezenou intelektuální skupinu lidí, kteří se zabývají vážnou hudbou druhé poloviny 20.století. Kabeláč, spíše proslulý v zahraničí než u nás, je mistr kompozice, skladba je dokonale vystavěná… je opravdu geniální. Pracuji v těsném propojení s hudbou a podle partitury s vynikajícím znalcem hudby a dirigentem Janem Bubákem, který také vytvoří i introdukci k této skladbě. V představení bude velmi silně zastoupena také výtvarná stránka, kterou vytvoří vynikající malíř Vladimír Houdek. Svou tvorbou a přístupem je mi blízký. Jeho obrazy jsou geometrickou abstrakcí, která má silný symbolický náboj. Známe se přes mého manžela Filipa, který má uměleckou galerii (Polansky gallery) a Vladimíra Houdka zastupuje jako jednoho ze svých umělců. Dávám si hodně záležet na estetické stránce, na tom, aby výtvarné pojetí, hudba i celkové vyznění choreografie byly v souladu. Vše podpoří světelný design vynikajícího a zkušeného light designera Pavla Kotlíka.
Jaký je pro tanečníky tvůj styl?
S většinou tanečníků, kteří jsou do mé nové choreografie obsazeni, jsem měla tu možnost – či bych spíše měla říci čest – spolupracovat. Jsou to tanečníci, kterých si velmi vážím, velmi nadaní, pracovití a kreativní a hlavně spolu fungují jako skupina, což je úplně skvělé. Navzájem se podporují, necítím mezi nimi žádnou lhostejnost. Dělají svou práci vášnivě, zodpovědně a spolupráce tedy velmi dobře funguje. Dávám jim, i když pod svým silným vedením, hodně prostoru pro stavbu pohybového materiálu, některé části jsou volnější nebo založené na improvizaci v kontrastu k pevné formě prostorové a hudební. Je to pro nás všechny výzva a velká zkušenost, pro ně, jak nejlépe vyjádřit moji představu a pro mne, jak ji nejlépe na tanečníky přenést.
Takže se ti změnil i přístup k choreografické tvorbě. Co tě na ní v současné chvíli nejvíc zajímá či baví?
Když je člověk mladý, je hodně zaujatý výkonem a chce se hlavně projevit a ukázat – chce se hýbat – tančit, chce se prezentovat jako interpret. Hledá různé možnosti vyjádření skrz pohyb, který může být sice velmi mistrný, ale stále je to jen pohyb bez nějaké hlubší idey za ním. Vůbec to neodsuzuji, ale já tuto formu práce opouštím. Vychovávám malé dítě a prožila jsem i tragické události v rodině, nemám čas trávit hodiny na sále, tudíž se přirozeně přikláním k přemýšlení. Zajímají mne otázky typu co je choreografie, co chci říci, jakou pro to zvolím formu a proč. V mé práci není nic nahodilého, i když samozřejmě pořád fungují intuitivní či nevědomá rozhodnutí. Zabývám se také více filozofií, literaturou a historií tance a umění nebo psychoanalýzou – souvislostmi, které mě obohacují. Nyní je pro mě mnohem důležitější nějaký koncept a struktura díla, než tanec jako pouhé řazení jednoho pohybu za druhým. Je to sice stále jevištní umění, ale chci jím především sdělit nesdělitelné, nějakou podstatu, a to lze právě výborně přes abstraktní formu, skrze kterou se zjevuje obsah. Nechci divákům nic popisovat, dávat jim návody či vysvětlovat, naopak poskytnout jim prostor pro jejich vlastní interpretaci díla.
Na závěr mi řekni, co by sis přála pro Pražský komorní balet do budoucna.
Pořád totéž, co jsem si přála vždycky. Aby soubor fungoval, aby měl dobré finanční zázemí, od něhož se hodně odvíjí. A aby měl silné umělecké vedení a silnou vizi, a mohly tak vznikat zajímavé věci, s nimiž by Pražský komorní balet mohl reprezentovat českou kulturu v zahraničí tak, jak to vždycky dělal.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook