15. listopadu proběhla v Divadle v Dlouhé premiéra baletního představení Pražského komorního baletu Pavla Šmoka, Okna do duše.
Baletní představení o třech částech nabízí tematiku značně různorodou. První dvě choreografie večera, Doteky snáře a Lyrická, pochází z dílen našich významných choreografů, Jana Kodeta a Petra Zusky. Třetí část, která následuje po přestávce a která značně pozmění směřování večera, byla utvořena Davidem Stránským, který je prozatím více znám jako tanečník než choreograf.
Přestože je představení v podtitulu nazváno jako Večer Martinů (jako pocta tomuto umělci s ohledem na 50. výročí od jeho úmrtí), v programu se hudba tohoto vynikajícího skladatele objeví jen v první choreografii a následném hudebním intermezzu, kdy Jan Adam a Balázs Adorján zahrají Duo č.1 pro housle a violoncello – a to velmi sugestivně a s přehledem, i přes složitost této kompozice.
Petr Zuska si pro svou choreografii zvolil jako doprovod vemlouvavé rusínské, ukrajinské a východoslovenské balady a David Stránský české kytarové písně od Karla Kryla, Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty, Vlastimila Třešňáka a Dagmar Andrtové Voňkové.
Choreografie Doteky Snáře od Jana Kodeta využívá na podiu jedinou rekvizitu, jedinou kulisu – závojnatý háv, který spojuje, dělí a znovu propojuje milostný trojúhelník dvou žen a jednoho muže. Abstraktní miniatura založená na minimalistickém pohybu paží jako výrazu snahy milenců chycených v pasti lásky, snů a vzpomínek, vymanit ze své vášně, je dle autora inspirovaná tvorbou a osobním životem Bohuslava Martinů. I tentokrát Kodet ve své choreografii nabízí diváku hluboký prožitek z tanečního detailu, otevřený konec své narace a figurativní fresku těl tanečníků, kteří na jevišti utvářejí dokonalá, harmonická sousoší, aby se opět oddělili a v náročných sólech (zejména pak těch mužských, ve kterých svou taneční grácii předvedl Michal Vlk) dali možnost vyniknout své interpretaci rozervaných lidských emocí.
Také část Lyrická, dílo Petra Zusky, diváky utvrdí v tom, že Pražský komorní balet Pavla Šmoka oplývá znamenitými tanečníky a Česká republika výtečnými choreografy. Lucie Holánková, umělecká vedoucí PKB, spolu s Alexandrem Volným odtančí na jevišti tři folklórně laděné kompozice, které v náročné choreografii kupí Zuskovy oblíbené a působivé prvky a figury typické pro moderní balet. Duet líčí lyrický příběh o samotě, lásce a smrti a z doprovodných balad čerpá esenci truchlivé, dojemné atmosféry. Závěrečná východoslovenská balada je podkreslena videoprojekcí, na níž ubíhá tmavomodré nebe plné mraků nad polem s vysokými klasy – autenticky působící motiv k tematice lidových písní.
Oběma výše zmíněným choreografiím vytváří společný pilíř důvtipný a do detailu promyšlený světelný design, který poskytuje diváku širší rozměr pro uchopení tanečního konceptu, zejména v jeho interpretačním pojetí emocí postav, které tanečníci představují.
V Kodetově i Zuskově sestavě najdeme pouze jedinou kulisu – oba zkušení a ostřílení choreografové vědí, že méně je mnohdy více, především pak na malém jevišti. Tuto skutečnost nevzal v potaz David Stránský v závěrečné choreografii, a jeviště tak zaneřádil židličkami, stolem a mřížemi představujícími vězení. Kompozice, kterou představil, by šla postavit na polovině kulis, které používá. Tak jako se zdá být neuspořádaná plocha jeviště, jeví se i celá choreografie nesourodá. David Stránský, člen PKB, je nesporně velmi dobrým tanečníkem, ale o jeho schopnosti utvořit kompozici, která by měla divákovi opravdu co nabídnout, lze prozatím pochybovat. Stránský se rozhodl uzavřít večer aktuálním tématem – oslavou 20. výročí od vzniku svobodného, demokratického Československa. V několika desítkách minut se ve své choreografii pokusil vylíčit atmosféru v Československu od roku 1948 a známých Gottwaldových slov: „Právě jsem se vrátil z hradu!“, až po jiná známá slova z konce roku 1989, kdy Milouš Jakeš oznamuje, že on „i celé vedení ÚV KSČ dávají své funkce k dispozici“ – načež se začínají bujaré oslavy s výkřiky: „Ať žije svobodné Československo“. Je samozřejmé, při takovém širokém záběru muselo být pojetí doby tak obsáhlé značně nahodilé a neuspořádané. Stránský se s výjimkou dvou pasáží ve své choreografii rozhodl věnovat pouze neduhům doby, a to ještě v těch ohledech, které už byly tolikrát omílány, že mohou začít mít opačný efekt působení – mohou začít nudit. Stránský nás samozřejmě zavede k výslechu na policejní stanici i do vězení k politickému vězni, mladému naivnímu hošíkovi, který píše mamince dopis, o kterém ví, že bude cenzurován. Pasáž by byla vcelku působivá, tím spíše, že své vězeňské sólo Alexandr Volný odtančil velmi přesvědčivě a technicky zcela bezchybně, ale, místo, aby choreograf nechal v diváku doznít pocit, který chtěl navodit, strhne ho zase přívalem něčeho jiného, co jaksi nepasuje – a podobné „střihy“ se objevují v průběhu celé choreografie. Z vězení se dostáváme kamsi do „cizí, jiné krajiny“, kde jsou z ničeho nic zastřeleni milenci na své cestě (asi za láskou, kterou si předtím v jedné z veselejších pasáží slibovali). K tomu všemu tanečníci pořád po jevišti vláčí mříže a přemisťují židličky…
V závěru kompozice se pak opět jaksi nesourodě ocitneme v ateliéru, kde trochu zmatený malíř přemítá, kterou dívčinu si vybrat pro svůj obraz (a výběr je opravdu složitý, protože se mu v ateliéru nakrucuje svazačka, naivně vyhlížející dívka v oděvu ze 60. let – zatímco už přišla léta 80. – a pak ještě jakási žena v oděvu z let 50.). Nakonec se místo ženského portrétu objeví na scéně obraz Lenina, přes který je nalepen nápis „Zrušeno“, protože z rozhlasu právě zazněla ona významná slova o svobodném Československu. Rok 68´ je v celé sestavě jaksi přeskočen…
I přesto, že závěrečná choreografie baletní triády skutečně nepasuje do Večera Martinů a vzbuzuje v člověku pocit, že se zde aktuálnost vystavila na piedestal namísto umění, některé její leitmotivy i taneční výstupy jsou zajímavé – jednak obě sóla ve vězení a jednak taneční trio vyjadřující výslech; zde se skutečně Stránskému velmi dobře podařilo tancem vyjádřit jednu z nejhorších perverzit komunistického režimu.
Vezmeme-li v potaz celé představení, pak vám ho redakce bavte.se doporučuje ke zhlédnutí, především díky oběma prvním choreografiím, které jsou po všech stránkách umělecky přesvědčivé, skvěle odtančené a působivé.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook