Dnes večer na Nové scéně v Praze představí Pražský komorní balet svoji novou premiéru – choreografii Hany Turečkové, nazvané Mono no aware. Tento titul má podle tvůrců vyjádřit – volně přeloženo – autentický povzdech bytosti, inspirovaný senzitivností japonské literatury, vědomím krásy a pomíjivosti estetického předmětu.
Hana Turečková coby choreografka a hlavně tanečnice přitom na scénách Národního divadla rozhodně není neznámá. V angažmá tu byla celých deset let, poslední čtyři jako demisólistka, kdy v paměti diváků utkvěla především v repertoáru moderním. Ti zasvěcenější pak znají nejednu z jejích choreografií, vytvořených především mimo půdu první scény.
Proč jste vlastně vlastně loni z Národního divadla zmizela?
Důvodů, proč jsem se rozhodla odejít z Národního divadla, bylo několik, ale nejdůležitější roli asi sehrála moje konverze k současnému tanci. Poté, co jsem měla možnost v Národním divadle tančit světovou premiéru vytvořenou skvělými choreografy Urim Ivgim a Johanem Grebenem Santa Says: Cut It! jsem se nedokázala smířit s konvenčnějším repertoárem, který se tam hlavně uvádí a také s rolí interpreta a s tím, jak se s interpretem v Národním divadle zachází a s pocitem, že do konce kariéry budu muset omílat Labutí jezera a Louskáčky. Zjistila jsem, že je čas postavit se na vlastní nohy, a i když v České republice je to pro tanečníka a choreografa velice těžké, rozhodně toho nelituji. Chci pořád objevovat nové věci, jak v tanci, tak i v jiných sférách umění nebo vzdělání a na to při práci v Národním divadle nemáte čas.
Neschází či nescházel vám vaše práce v baletu Národního aspoň v něčem? Atmosféra představení, kdy se táhne za jeden provaz? Každodenní kontakt s dlouholetými kolegy či kolegyněmi? Na co vzpomínáte ráda a na co naopak ne?
Sama jsem se tomu divila, ale Národní divadlo mi neschází. Samozřejmě jsou představení, která jsem milovala a na které ráda vzpomínám, ale vím, že je pro mne důležité se někam posunout, dělat věci, za kterými si stoprocentně stojím a které mě stoprocentně baví. I když i dnes musím občas vzít práci, která není ideální, pořád je to moje volba, můj život neovlivňují tak moc jiní lidé a ten pocit svobody stojí za finanční nejistotu. S kolegy, se kterými mám hlubší vazby, se samozřejmě stýkám dál jak soukromě, tak i pracovně, pořád jsou součástí mého života a práce. Nejraději vzpomínám na práci jako takovou, vždy jsem byla ráda na jevišti a mám ráda i to vše okolo, přípravu, zákulisí, make-up a kostýmy, bohužel ale v případě některých představeních jsem nevěřila, že mi mohou něco přinést a to mi pak práci u divadla dost stěžovalo.
To, že se delší dobu věnujete choreografii, není žádným tajemstvím. Jak ale vůbec došlo k tomu, že teď jste přichystala premiéru v Pražském komorním baletu?
Choreografie je umění, které mě samozřejmě zajímá a vtahuje čím dál tím víc. Ráda bych se věnovala pouze uměleckým projektům, ale to je velice těžké a složité kvůli systému grantů a mé neochotě se nějak výrazněji propagovat a tlačit na věci. Mám raději, když přijde nabídka a ta teď přišla od Pražského komorního baletu, který mi nabídl vytvoření této premiéry. Bylo úžasné, že jsem měla téměř úplně volné ruce ve všem, jen podmínky ke zkoušení jsou velice složité, protože Pražský komorní balet momentálně nemá svoje zkušebny.
Vaše nejnovější choreografie Mono no aware – o čem bude? Na jakou hudbu? Jak dlouho ve vás titul dozrával? S jakými konkrétními interprety jej stavíte?
Mono no aware je projekt inspirovaný dvěma workshopy a několika skvělými lidmi a je to také výsledek mojí životní i umělecké cesty. Od klasického tance jsem se dostala až k tomuto dalo by se říci experimentu, který je založen na inspiraci butó, zenové filozofii a fyzickém pohybu, který od čisté formy dojde až k rozpadu a improvizaci. Hudba je založená na protikladu vášnivé barokní hudby Georga Friedricha Händla: použila jsem dvě árie z jeho oper, zpívané Magdalenou Koženou, a pak je zde dynamická současná hudba Štěpána Polanského, kterou vytvořil přímo na míru této choreografii. Nápad se v podstatě zrodil hned, jak jsem dostala nabídku, ale samozřejmě jsem byla již ovlivněna zmíněnými intenzivními workshopy a také německým tvůrcem Markusem Selgem, se kterým jsme v srpnu natočili film, kde také řešíme hluboké téma života a smrti. Už dva roky mě ale nejvíce inspiruje k hledání nových cest můj partner Filip Polanský. Interpreti jsou z části členové Pražského komorního baletu, a to David Stránský, Lenka Bílková, Denisa Kubášová a Ivana Sikorová, a pak dva hosté, které jsem ke spolupráci přizvala – Michal Sedláček, se kterým pracuji poprvé a Tomáš Červinka, s nímž spolupracuji již dlouho a úspěšně.
Jak byste vůbec svůj choreografický rukopis a jeho vývoj popsala? Určitě nad ním máte aspoň nějaký nadhled…
Jak jsem již předeslala, můj styl se vyvíjí kus od kusu. Začala jsem neoklasickými pokusy a dostávám se čím dál tím víc k experimentu jak s tělem, tak se strukturou a formou. Podstatná je teď pro mne exprese a symbolika pohybu, hloubka myšlenky a celkové vizuální a hudební vyznění díla. Od estetiky tak důležité v klasickém baletu a forem současného tance z něho vycházejícího jsem se určitě posunula k syrovosti a existencionalismu. Nezáleží mi na tom, je-li pohyb krásný, ale zda v choreografii splňuje svoji výpovědní funkci. Pořád v podstatě hledám, nemyslím, že mám jednotný styl nebo že chci tvořit podle něčího vzoru. Také tvořím dosti intuitivně, nemám ráda kalkul.
Které vlastní choreografie si zatím ceníte nejvýš? Jen prosím neříkejte, že máte všechny stejně ráda…
Vlastně nemám ráda ani jednu. Vždy, když něco dělám, jsem do toho zapálená a věřím, že to dělám dobře a že je to jediný možný způsob, jak to udělat, ale když skončí premiéra, tak vlastně už vím, že chci zase něco změnit a že to co jsem vytvořila, mně nestačí. Někdy se taky stane, že choreografie nedopadne tak, jak jsem si představovala – z nejrůznějších důvodů. A to je pak už úplně konec. Neohlížím se zpět, jednoduše jdu dál.
Co si myslíte o tom, jak na tom Česko je – co se soudobého, moderního tance a hlavně choreografie týče? Máte sama nějaké vzory? Někoho z vašich kolegů, kdo je svými pracemi vaše krevní skupina?
To je otázka na celou knihu-:) O český současný tanec se velice zajímám a také o ten světový. Myslím, že Česko je na tom momentálně docela dobře na to, jak hrozné tu panují podmínky pro rozvoj tanečního umění. Za doby komunismu nebylo pro současný tanec téměř místo, vlastně zde působil jako rebel a alternativa ke kamenným divadlům s klasickým repertoárem jen Pavel Šmok, Ivanka Kubicová a pár dalších jedinců. Starší lidé si i dnes ale bohužel představují pod pojmem tanec nebo balet jen zařízlé elasťáky krasavců z Labutího jezera. Dnes je česká současná taneční scéna mnohem pestřejší, ale i tak často věci vznikají na koleně, bez pořádného finančního zabezpečení a hlavně z entuziasmu tvůrců a tanečníků. Myslím si, že je zde spousta talentů a lidí, kteří se neustále rozvíjejí. Bohužel současná taneční scéna je ale rozdělená do několika menších skupin, které se mezi sebou moc nemusí a nepodporují se. Tím chci říci, že netáhneme za jeden provaz, abychom dosáhli určitých zlepšení například ve financování atd. Já mám pořád dost problém proniknout k lidem z nezávislé scény, protože jsem pro ně baletka. A lidé z Národního divadla zase třeba pohrdají tím, co se děje na nezávislé taneční scéně nebo se o to vůbec nezajímají. Já mám ráda všechny styly a druhy současného tance, které na české scéně vznikají a mají vysokou kvalitu. Nezáleží mi na tom, která skupina lidí to vytvořila anebo koho následuje nebo v jakém stylu tvoří nebo z jaké školy či prostředí tvůrci pocházejí. Je správné, že existuje diversita. Jen mně nesedí hloupé věci a věci prvoplánově podbízivé publiku.
Jaké jsou vaše další profesní i ty další plány do budoucna?
Do budoucna moc neplánuji, vím jen, že se neustále zaobírám tancem, jak teoreticky tak prakticky, také působím jako pedagog na Taneční konzervatoři v Praze, a na HAMU jsem v doktorském studiu. Pracuji s lidmi, se kterými si rozumím, kteří mě osloví k nějakému projektu nebo zase já je. Ráda bych ovlivňovala situaci kolem tance ve prospěch mladé generace, snažím se podporovat hlavně myšlenku širšího vzdělání tanečníků a propojování uměleckých disciplín. Aby tanečníci byli samostatně a kreativně myslící bytosti a nejen cvičené loutky.
A jaká je Hana Turečková v „civilu“?
V civilu si ráda užívám život bez umění, například pobyt na farmě u partnerových rodičů, kde jezdíme na koni, staráme se o prasata a někdy i zedničíme. Člověk tam zjistí, že může žít úplně jiný život, s lidmi, kteří řeší úplně jiné věci, život mnohem víc spjatý s přírodou a mnohem zdravější. A někdy si říkám, jestli by mi to takto nevyhovovalo víc.
Hodně dalších úspěchů, nejen při dnešní premiéře, díky za rozhovor.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook