Dne 24. 6. 2013 se na Nové Scéně pražského Národního divadla představil Pražský komorní balet Pavla Šmoka se svým tanečním dramatem Podmínka zániku (The Condition of Disappearance).
Této premiérované novince předcházela v programu děleném do dvou částí repríza scénicky i choreograficky úchvatně pojatého baletu Mono No Aware, který, jak název naznačuje, vychází filozoficky z japonského konceptu pomíjivosti bytí a prchavé krásy. Tato fráze doslova znamená „patos věcí“ či také „empatie vůči věcem“, ale volně ji lze chápat jako povzdech nad prchavostí bytí, který se neobjevuje pouze v literatuře japonské, ale lze jej zcela samozřejmě najít i v tvorbě evropské, jmenovitě v díle Virginie Woolf a v jejím románu s explicitním názvem Mrs Dalloway.
Hana Polanská Turečková, známá svými filozoficky hlubokými, výrazovými choreografiemi, které nedávají tolik prostoru jednotlivcům, jako se snaží poukázat na celek, kolektivnost a jednotu, si tentokrát zvolila za předmět své taneční koncepce empirické a gnostické základy kolektivní paměti lidstva, které se cyklicky opakují v naší historii a v našich činech. Její expresivní choreografie vychází z tematiky rozpadu intenzivního prožitku; dotýká se rozkladu krásy skrze zánik květu sakury, který v japonské kultuře představuje efeméru bytí. Zachycuje pohyb tohoto květu v jeho krátkém trvání, jeho rozkvět, zrání a zánik.
Šest sólistů na scéně představuje zmíněné květy a zároveň člověčenstvo, které na jedné straně dokáže vyvinout velké vnímání, křehkost a citlivost, je-li oslněno krásou, láskou, nějakým hlubokým estetickým či citovým zážitkem, na druhé straně v sobě umí probudit zvířecí bojovnost, lhostejnost, sobeckost, žádostivost a brutalitu, která se nutně mísí s násilím páchaném nikoli na principech zvířecí nutnosti „musím tě skolit, abych mohl sám žít“, ale lačnosti po fascinujícím, byť i brutálním prožitku, který může člověkem otřást a donutit ho se emocionálně probudit.
Smyslově bohatá choreografie burcuje v diváku řádu pocitů, z nichž ten nejvýraznější se váže k úžasu nad pomíjivou křehkostí lidských snů, stárnutím a všudypřítomným zánikem.
Výrazné zlaté sukně (kostýmy: Hana Polanská Turečková, La Formela) ze šustivého a blýskavého materiálu pomáhají věrohodně znázornit květy sakury a spolu s bělostným pudrem, který pokrývá těla polonahých tanečníků a tanečnic, umocňuje sugestivnost taneční estetiky. Vemlouvavá hudba Georga Friedricha Händela a Štěpána Polanského spolu s důvtipným světelným designem (Markus Selg, Hana Turečková, Jakub Sloup) dotváří na scéně umělecky velmi přesvědčivý celek.
Celý grafický koncept je navíc – díky brilantnímu nápadu s pudrem – doprovázen bělostným prachem, pylem, jenž se po celou dobu výstupu snáší díky divokým pohybovým prvkům z tanečníků na podlahu jeviště, až se v závěru prolne se „sněhem“, který zasypává květy a zanechává je v úžasu nad zázrakem nebes.
Choreografie k Mono No Aware vznikla díky workshopu s japonskou butó tanečnicí Sumako Koseki, kterého se Hana Turečková zúčastnila, a jejíž výklad pomíjivé krásy přiměl ústřední choreografku PKB k vytvoření baletu vyjadřujícího bolest a jakýsi výkřik kolektivní lidské duše.
Premiérovaná Podmínka zániku se s první částí programu večera pojí nejen motivem propojení pomíjivosti a zániku, ale taktéž asijskou tvůrkyní, která zavdala podnět k vzniku baletu, tentokrát choreografii přímo vytvořila. Jedná se o jihokorejskou choreografku a tanečnici Ji Eun-Lee, která se ve svém díle zaměřila na příběh o muži, jenž není schopen rozpoznat svou pravou identitu. Vlivem okolí, do kterého se snaží zapadnout, hraje různé role, které by ho k ostatním přiblížily. Jak už to ale chodí, okolí rozpozná brzy slabý článek a ničí jej a šlape po něm, až se citlivý jedinec před ostatními plazí, než pozná, že stejně nemůže zvítězit, zapadnout, být normálním, a ve své prohrané bitvě se snaží nalézt cestu z labyrintu života v úniku, ve zmizení, zániku vlastního já, které potlačí na maximum.
Konceptuálně pojatou choreografii, která je v některých pohybech minimalistická až lakonická, využívá repeticí, taneční i herecké expresivity a konfrontačních dynamických pásem, která se cyklicky prolínají, a kde je naopak pohyb velmi razantní, lze ale vykládat i obecně, jako snahu jedince utvořit si před ostatními „tvář“, s níž by byl ztotožňován, nebo jako moderně pojímaný koncept krásy, do kterého je jednotlivec ostatními tlačen. V baletu se totiž objevuje velmi působivý moment, kdy se na scéně rozsvěcují postupně světla odhalující nejprve člověka, který se před neznámou porotou snaží ze sebe „vymáčknout“ to nejlepší, ale ve vlastním čísle se zamotává a je vydán napospas ostatním, apaticky přihlížejícím vystupujícím, kteří rezignují na vlastní číslo a postaví si svou performanci na útlaku prvního odvážného, určují mu, jak má vypadat, aby se v estrádě dobře vyjímal, nechybí vysoké podpatky a karnevalový chochol z peří, doplněk, který se na těch, kteří ho neumí nosit, nutně musí stát předmětem ponížení.
Důstojnost je zadupána krutostí lidí a individualita mizí v konformitě. Pravá identita není odhalena a jednotlivec se ztrácí sám sobě, je nucen do kroků, se kterými nesouhlasí, je mu znemožněno být sám sebou.
Nadčasové téma pojící se s filozofickou vlnou existencialismu je ztvárněno místy náročnými figurami, jindy naopak velmi prostě, taneční exprese se nevyhýbá gestům a posunkům, na scéně se mísí ticho a zoufalý křik, a stejně tak hudební doprovod (aranžmá: Filip Míšek, Stephan Micus, Loga Ramin Torkian, Kroke, John Potter, Savina Yannatou, Primavera en Salonico) osciluje na vlnách nejrůznějších žánrů. Nechybí ani reprodukované mluvené slovo, které je ale českému diváku záměrně nesrozumitelné, aby byl moment ztráty identity, v tomto případě tedy nejen osobní, ale i společensko-kulturní, k níž se jazyk neodmyslitelně váže, umocněn na různých rovinách.
Scénickému designu (LaFormela, Ji-Eun Lee) dominuje především práce s osvětlením (Jakub Sloup), které je velmi výmluvné, zejména ve vrcholném momentu baletní skicy, kdy se nad sólisty objevuje světelný kříž, symbolicky upomínající na oběť, křivdu, bezpráví, nehumánní barbarství, ale i sebeobětování.
Nutno říci, že sólisté Pražského komorního baletu podali velmi dobré taneční i herecké výkony. V dynamických pasážích, kterými celý výstup graduje, je fascinující Nikola Šneiderová, jejíž pohyb je rytmicky naprosto přesný, dotažený, ale zároveň ostrý, umělecky výstižný. Je evidentní, že této mladé ženě není cizí ani svět moderních odnoží, jakými je například hip hop (v roce 2003 vyhrála mistrovství světa v hip hopu).
Závěrem drobná poznámka vztahující se k organizaci večera, mířená tedy k provozovatelům Nové scény Národního divadla: je velmi trapné, že na vývěsce umístěné před vstupem do sálu došlo k tak zásadní chybě, kdy byly dvě části večera prohozeny a mnozí diváci, kterým nebyla část Mono No Aware známa, se tak domnívali, že se již jednalo o inzerovanou premiéru. I kdybychom nakrásně chtěli tuto skutečnost přejít, opravdu nelze odpustit další karambol v rámci organizace večera, kterým se stal zpožděný začátek představení (o cca deset minut), a především pak následné posunutí druhé části programu o takměř půlhodinu! To už je skutečně na evropské poměry dost absurdní nestandard. Není možné, aby choreografie, která je pro diváckou pozornost, vnímavost a myšlenkovou i emocionální otevřenost natolik náročná, začala byť i s několikaminutovým zpožděním, a narušila tak diváckou percepci a soustředěnost, natož o půlhodiny později, aniž by kdokoli divákům podal jakékoli vysvětlení.
« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: Twitter • Facebook