Sledujte nás na Facebooku!
CZ EN

Pražský komorní balet uvede choreografii Nevyřčené ticho

Praha 27. února 2012 – V současné době studují tanečníci Pražského komorního baletu choreografii Tomáše Rychetského „Nevyřčené ticho“ (Unspoken Silence) na hudbu Leoše Janáčka jako svou druhou premiéru v sezoně 2011/2012. Společně s premiérou bude uvedena repríza úspěšné choreografie Hany Turečkové „Mono No Aware“ (On the Edge of Beauty) dne 13. března ve 20 hodin v Divadle Ponec.

Začátkem února začali tanečníci Pražského komorního baletu studovat choreografii „Nevyřčené ticho“ v částečné úpravě pro Pražský komorní balet. Tomáš Rychetský choreografii vytvořil v roce 2007 v rámci premiéry baletu Národního divadla “Česká baletní symfonie”. Autorem scény choreografie je Milan Cais, kostýmy navrhl Roman Šolc a hudební spolupráce se ujal Ondřej Urban. Inspirace klavírní sonátou „Z ulice“ na motivy studentské tragédie z roku 1905, vedla k vytvoření intimní niterné miniatury pro jednoho muže a tři ženy. Prvotní inspirací a mottem choreografie se staly texty písní z alba “Playing the Angel” anglické hudební skupiny Depeche Mode (autor textů Martin L.Gore): “Andělé se stříbrnými křídly by neměli poznat bolest, kdybych jen mohl trpět za Tebe. Jestli Bůh určil, že pouze On může porozumět, doufám, že to jsou Tvé oči, kterými hledí.”

Druhou část večera otevře choreografie “Mono No Aware” (Na hranici krásy) čerpající z japonské zenové filozofie a tanečního stylu butó, jejíž premiéru uvedl Pražský komorní balet 11. prosince 2011 na Nové scéně Národního divadla. Hana Turečková k hudební spolupráci přizvala Štěpána Polanského, k vytvoření scénografie a light designu oslovila renomovaného německého umělce Marcuse Selga a návrh kostýmů byl realizován ve spolupráci s Ateliérem LaFormela.

Název choreografie je odvozen od termínu „mono no aware“, který se objevuje v japonské literatuře a lze ho volně přeložit jako autentický povzdech bytosti. Jedná se o schopnost velké citlivosti, o uvědomění si krásy a pomíjivosti estetického předmětu nebo bytosti, jejíž ztělesněním je v Japonské tradici například krátké trvání sakurového květu. Je to jakýsi „výkřik duše“, vyřčením úžasu nad pomíjivou křehkostí nádherných lidských snů, ale i nad prchavostí, bolestí, stárnutím a často zvrhlou, neodbytnou žádostivostí, i nad všudypřítomným zánikem a rozkladem. Hana Turečková k choreografii uvádí: „Troufám si říct, že pocity marnosti, neuchopitelnosti, zároveň krásy a jedinečnosti provází lidstvo od jeho počátků, od chvíle, kdy si člověk dokázal krásu uvědomit a procítit a kdy poprvé zakusil bolest z její ztráty a prchavosti…. Svůj projekt vnímám především jako smělý pokus o zachycení těchto pocitů pohybem, tancem, gestem, výrazem, prožitkem… Velkou inspirací a podnětem k jeho vytvoření pro mě bylo osobní setkání s Markusem Selgem, stejně jako účast na tanečním workshopu stylu butó s geniální japonskou butó tanečnicí Sumako Koseki. Její výklad, pojetí a ztvárnění krásy byl pro mě nevšedním zážitek a podnětem k rozvíjení jejích i mých vlastních myšlenek a pocitů.…“.

Výběr z recenzí “Nevyřčené ticho”:

“Nevyřčené ticho tíhne k výrazné výtvarné stylizaci. Pracuje se dvěma scénickými objekty: prosvětlovaným hranolem-lůžkem a vlnou, kolem nichž se soustřeďuje veškeré dění. Tomáš Rychetský klade důraz na práci se světlem (light design Daniel Tesař), pracuje se stínohrou a ostrými barevnými změnami.” (iDNES.cz)

„Jeho práce (pozn. T.Rychetského) se již několik let drží v rovině velmi vážných niterných sdělení, která zřejmě vyvěrají z autorových vlastních pocitů. Nevyřčené ticho je svým námětem až mrazivé. O zdrcujícím vlivu samoty a nemohoucnosti, ze které duše, která nemá ke komu promluvit, nachází jedinou cestu – pryč ze života. Jeviště je rozděleno na dvě části, kde může divák sledovat boj osamocené postavy s vlastním zoufalstvím, a na druhé straně naději tam, kde spolu existují bytosti dvě (všechny tyto tři postavy tančí ženy). Scéna (Milan Cais) i důvtipná světla (Daniel Tesař) dávají vzniknout podívané velmi výtvarné, kterou podtrhuje hudba Leoše Janáčka.” (Taneční aktuality)

Výběr z recenzí „Mono No Aware“:

„Choreografka Hana Turečková vypracovala originální taneční slovník, velice pestrý a plný zvratů. Po neoklasice již není ani památky, tanečníci jsou hodně při zemi, v jistých chvílích je tanec velmi drsný a silový. V každém případě velmi fyzicky náročný. A přestože to byl pro interprety zcela odlišný druh pohybu, dokázali se do něj ponořit a svým přesvědčivým výkonem s sebou vtáhli i diváky.
Téma pomíjivosti, kolotoč zrození a smrti, protiklad krásy i ošklivosti se zde snoubí. Znázornit něco takového tancem tak, aby to nesklouzlo k přílišné popisnosti, není nic jednoduchého, Turečkové se to ale daří.“ (Taneční aktuality)

První repríza choreografie „Mono No Aware“ bude uvedena 5. března ve 20 hodin v Divadle Ponec. Vstupenky na obě představení (5.3. a 13.3.) je možné zakoupit v pokladně Divadla Ponec či předprodejních sítích Ticketportal a Ticketstream.

« Zpět do sekce Tiskové zprávy
Sdílet článek na: TwitterFacebook