Vážení a milí přátelé, děkujeme Vám za Vaši přízeň a podporu v roce, který právě končí. Přejeme Vám klidné a šťastné prožití vánočních svátků, hodně zdraví a veselou mysl do roku následujícího. Snad se v něm brzy zase budeme moci vídat v divadlech a společně se těšit z uměleckých zážitků. Všichni si to moc přejeme!
Váš Pražský komorní balet
Milí příznivci Pražského komorního baletu,
v čase druhé vlny koronavirové pandemie jsme pro vás připravili novou premiéru, kterou s vámi bohužel musíme sdílet zatím pouze online. Připojte se 4. prosince 2020 v 18 hodin na internetovou Mall.tv a užijte si s námi premiéru dvoudílného večera „Zabiják život“: skrývá se v něm satirická taneční komedie Marka Svobodníka „Když nevíte coby, kupte si dva hroby“ a choreografie Petra Zusky „Epitaf“ inspirovaná osudem fenomenální cellistky Jacqueline du Pré a hudbou Antonína Dvořáka.
Záznam na Mall.tv můžete zhlédnout až do 31. prosince 2020. Mediálním partnerem streamu jsou servery Opera Plus, Klasika Plus a Divadelní noviny.
Nemůžeme pro vás zatím tančit naživo, přesto vám ale chceme představit náš zbrusu nový večer „Zabiják život“, který připravujeme již několik měsíců. V pátek 4. prosince 2020 v 18 hodin si tak budete moci na internetové televizi Mall.tv vychutnat premiérový online stream přímo do vašich obýváků. Záznam pro vás pak bude dostupný až do konce letošního roku. Představení si můžete znovu užít kdykoli!
Zabiják život
• Dva příběhy inspirované českými skladateli
• Režie a choreografie: Marek Svobodník – Petr Zuska
PRAŽSKÝ KOMORNÍ BALET / umělecký šéf Linda Svidró / vyhlašuje
KONKURZ na doplnění míst sólistů
Hledáme profesionální tanečníky – muže s jevištní praxí. Požadujeme vzdělání v klasickém i moderním tanci. Nabízíme dobré finanční ohodnocení interních tanečníků a smlouvu na dobu min. 1 roku.
První kolo konkurzu se uskuteční na základě zaslaných videí. V případu zájmu vedení PKB (umělecký šéf Linda Svidró, rezidenční choreograf Petr Zuska a baletní mistři Kateřina Dedková Franková a Igor Vejsada) budou vybraní uchazeči pozváni na individuální konkurz do studia PKB v Národním domě na Vinohradech.
Prosíme o zaslání podkladů nejpozději do 15. prosince 2020:
→ strukturovaný životopis (nezapomeňte uvést věk a výšku postavy)
→ portrétní fotografii
→ 3 videa – možné ze studia nebo část výkonu na jevišti (přes některou z úschoven nebo odkaz na link)
Repertoár souboru PKB:
• Kytice (režie a choreografie Petr Zuska)
• Když nevíte coby, kupte si dva hroby (chor. Marek Svobodník) – premiéra listopad 2020
• EPITAF (choreografie Petr Zuska) – premiéra listopad 2020
• Carmina Vetera (Ej lásko, Lyrická, Fo(u)r One, Růže – choreografie Petr Zuska)
• Holoubek, Po zarostlém chodníčku, Musica Slovaca (choreografie Pavel Šmok)
• Chvilka POEzie (choreografie Marek Svobodník)
• Rekviem za nekonečno (choreografie Tom Rychetský)
Veškeré podklady zašlete na emailové adresy: linda.svidro@balet-praha.cz a pavel.farsky@balet-praha.cz
Náš hostující tanečník Ondřej Vinklát dnes večer získal Cenu Thálie! Oceněn byl za nejlepší mužský výkon v kategorii Balet, tanec a pohybové divadlo – za roli Josefa K. v inscenaci Národního divadla s názvem Kafka: Proces. Posíláme velké gratulace!
Ondra patří v tanečním oboru k absolutní špičce a my se už nemůžeme dočkat naší nové premiéry – v inscenaci Epitaf Petra Zusky totiž ztvární hlavní sólovou roli!
Přední sólistka Baletu Praha, múza choreografa Pavla Šmoka, držitelka Ceny Thálie za celoživotní mistrovství, tanečnice Marcela Martiníková slaví dnes jubileum. Narodila se 31. října 1940 a jejím osudem se stal balet.
„Jsou v životě diváka vzácné okamžiky, kdy při sledování nějakého výkonu náhle cítí, že tohle je to pravé! Teď, v tuto chvíli jsem přítomen něčemu velikému, překrásnému, pravdivému. Naposled – a myslím, že mluvím mnohým z duše – jsme měli tento pocit při Šmokově choreografii Listů důvěrných, ztělesněných na Janáčkovu hudbu dvěma tanečníky Baletu Praha Marcelou Martiníkovou a Petrem Koželuhem. Pocit byl tak intenzivní a nakažlivý, že zachvátil i účinkující: tanečnice, které v intervalech mezi jednotlivými oddíly Listů důvěrných Marcelu Martiníkovou na jevišti oblékají, měly náhle v očích slzy. Pravdivost umění!“
Takto popsala například kritička Věra Petříková výkon Marcely Martiníkové v jedné z nejslavnějších Šmokových choreografií éry Baletu Praha a šedesátých let. Narodila se Ostravě a od dětství tíhla k pohybu. Nejprve se dostala do baletní školy Borise Slováka v Ostravě, pak přišla čtyři léta studií na tanečním oddělení pražské konzervatoře a pak angažmá v Ostravě, pod vedením choreografa Emericha Gabzdyla, kde ztvárnila mnoho lyrických rolí: Kateřinu v Kamenném kvítku, Mášenku v Louskáčkovi nebo Desdemonu v Othellovi. Když přišel v roce 1960 Pavel Šmok do Ostravy jako druhý choreograf, začala jejich umělecká spolupráce. První opravdu výraznou roli získala ve Šmokova verzi Hirošimy Viliama Bukového. Obsadil ji do Čarodějné lásky, do humorné Rossiniány.
„Ale poprvé jsem Pavla Šmoka zaznamenala na Festivalu současného baletu Brno v roce 1960, tehdy se tam sešly soubory se svou nejnovější tvorbou, já jsem tančila v představení ostravského baletu Kateřinu v Kamenném kvítku, Luboš Ogoun uváděl úžasnou Popelku s Martou Synáčkovou, a Pavel Šmok přivezl z Ústí Novou Odysseu, s Hanou Šarounová a Rudou Bromem v hlavních rolích. Tam jsem se také dozvěděla, že se bude ucházet o místo druhého choreografa v Ostravě,“ vzpomíná Marcela Martiníková. „V Ostravě se nic zvlášť moderního nedělo. A Pavel Šmok přinesl do souboru světlo, všichni mladí prostě nabrali chuť a dech. Bylo to štěstí pro tanečníky.“
Po založení Baletu Praha, do kterého Luboš Ogoun a Pavel Šmok pozvali některé tanečníky ze svých předchozích angažmá, uchvátila hned Marcela Martiníková diváky i kritiky ve Šmokových Freskách a Sněti, nebo v Klasické symfonii a Podivuhodném mandarínu Luboše Ogouna, o kterém světově uznávaný baletní pedagog Robert Strajner prohlašuje, že dodnes nemá choreograficky, a především interpretačně obdoby. Stala se oporou souboru i Pavla Šmoka jako choreografa. Z lyrické tanečnice se vyloupla tanečnice dramatická, plastická a v technice nebojácná.
„Pavel Šmok rád experimentoval a vymýšlel všelijaký novotvary. Neměl sice zkušenosti se západem, protože jsme tady byli zavření, ale byl velice tvůrčí, používal do pohybu i akrobacii, vlastně na nás dělal pokusy. A my jsme to dělali rádi, od rána do večera na sále,“ říká dnes. Neodmítla žádný ze Šmokových choreografických experimentů a sama je naopak ještě podněcovala. Její dramatický potenciál však zřejmě odhalil již Gabzdyl, když jí už v Ostravě dal hlavní roli ve své verzi Podivuhodného mandarína. Jeho choreografický rukopis byl však ustálený a předvídatelný, proto také Marcela Martiníková neváhala jít za Pavlem Šmokem do nejistoty nového komorního souboru, kde byl daleko větší potenciál tvorby.
„Naprosté ztotožnění s myšlenkou choreografie, síla koncentrace a vášnivé sebeodevzdání úloze činily její výkony nezapomenutelnými,“ píše kritika o Martiníkové v jednom z pozdějších medailonů. Na Pavla Šmoka vzpomíná Marcela s hlubokou úctou jako na umělce i člověka: „Šmok, to byl rozlet a lehkost. I když jsme třeba byli na jevišti jen dva, bylo plné. Extáze. Hodně od tanečníků bral, když přišel někdo s nápadem, využíval jak talentu, tak typu člověka. Proto bylo obtížné jeho choreografie alternovat, protože byly dělány na míru. Byl to člověk tak muzikální, tak hudebně vnímavý, že si myslím, že i ten který skladatel by byl někdy překvapen, kdyby viděl výsledek, co všechno se dá jeho hudbou vyjádřit.“ Jednou z nejpůsobivějších byla choreografie ztělesňující Janáčkův smyčcový kvartet Listy důvěrné, kde se Pavel Šmok doslova vtělil ve skladatele. Tvorba byla sice přerušena nemocí a operací Marcely, ale výsledek neuvěřitelně působivý. „Kompozici tvořil s námi tanečníky, bavili jsme se také o kostýmu, o tom, jak ženskou postavu v každé větě odlišit. Někdy to šlo, jako když se maže chleba máslem, s takovou samozřejmostí…“
S částí tanečníků Baletu Praha odešla i Marcela Martiníková v roce 1970 do angažmá v divadle v Basileji, kde byl Pavel Šmok jmenován uměleckým šéfem baletního souboru. Tam vznikla další nezapomenutelná choreografie, Opilý koráb spojující tanec a poezii. Když Šmok choreografoval v Basileji Šeherezádu, trval na obsazení Marcely Martiníkové v hlavní roli. Byla to jejich poslední společná práce. „Pavel Šmok se sám dovedl dojmout k pláči, ale uměl se taky shodit, udělat si ze sebe legraci. Především to byl básník pohybu a měl veliké režijní schopnosti. Zažili jsme hodně všelijakých umělců, choreografů a baletních mistrů, ale Pavel Šmok je pro mě jednička,“ vzpomíná Marcela dnes.
Po dvou letech se Marcela vrátila do Prahy, když spolu s manželem Ivanem Krobem oba uspěli v konkurzu do Národního divadla, kde našli trvalé zázemí. V Národním divadle však nedostávala tolik sólových příležitostí, kolik by při svém talentu zasluhovala. Z významnějších úloh to byla žena ve Svěcení jara, Dorotka v Ondrášovi, Carabosse v Šípkové Růžence, Carmen ve Vášni G. Bizeta/R. Ščedrina, Vévodkyně v Doktoru Faustovi ad. Ve vzpomínkách diváků a v taneční historii zachycené pro budoucí generace zůstává především múzou a spolupracovnicí, spolutvůrkyní Pavla Šmoka v jeho rozhodujícím období obrodu baletu v Československu.
Za Pražský komorní balet Marcele Martiníkové blahopřejeme ke krásnému životnímu jubileu!
Pavel Šmok, jeden z největších českých choreografů 20. století a zakladatel našeho souboru, by dnes oslavil třiadevadesáté narozeniny. Vzpomínáme na vás, Mistře. 
