Sledujte nás na Facebooku!
CZ EN

Scéna.cz: Česká taneční platforma 2012 – ohlédnutí

Přestože se počasí projevovalo aprílovými rozmary po celý víkend, umoudřilo se alespoň na chvíli, aby umožnilo v páteční podvečer neobvyklé zahájení 18. ročníku České taneční platformy.


Nedaleko Divadla Ponec pod železničním mostem, na němž neustále hřmotí přejíždějící vlaky, na částečně upraveném terénu, kde ústí nové schodiště z Vítkova, se odehrálo site specific Lágrima. Po schodišti graciézně sestupovala a vystupovala Lenka Bartůňková ve večerních modrých šatech za zvuků klasické hudby. Několikametrová modrá vlečka na šedivých betonových stupních proti vyjasněné obloze a „vznešená“ gesta tanečnice (i přes závěrečný pád z nebeských výšin do pozemského prachu) sugerovala vizi starobylého obrazu, který přes rušivé okolí a chlad přihlížející do sebe naprosto vtáhl.



To nejlepší, co přinesla loňská česká taneční produkce, se již odehrávalo ve slunné atmosféře tanečního nadšení v divadelních interiérech. Mezi vybranými inscenacemi byla i nová choreografie Hany Turečkové pro Pražský komorní balet MONO NO AWARE / NA HRANICÍCH KRÁSY. Hana Turečková k ní načerpala inspiraci na wokrshopu butó od japonské tanečnice Sumako Kaseki a jejího způsobu ztvárnění zanikající a pomíjivé krásy.



Skladba pro tři tanečníky a tanečnice využívá vedle samotného pohybu různé světelné a zvukové efekty. Po chvíli tmy pouze se světelnými záblesky se na scéně objevují neurčité útvary podobné snad krabům, z nichž se prodírají lidské postavy. Mají odhalené hrudi, vybledlé bezvýrazné obličeje a neurčité objekty se ukáží být mohutnými sukněmi ze zlaté šustící fólie. (Nelze se ubránit asociaci s listopadovou Kyliánovou choreografií Anonymous na Nové scéně). Podobně i taneční estetismus na Händelovu hudbu vychází z kyliánovského rukopisu ne zvlášť invenčně variovaného, který je zřejmě tančícím blízký. Přelom nastane s proměnou hudby a odložením kostýmů – povrchní zkrášlující masky. Odhaluje se skutečná animální přirozenost, která už s krásou nemá nic společného a uplatňuje se v konfrontaci. Místy velmi drsné, technicky bezvadné souboje o přežití, o partnera a partnerku jakoby by však byly spíše jen formální, postrádají dostatečný zápal a občas sklouzávají do stereotypu. Poslední část se zklidňuje, znovu zaznívá Händel, ale sestup a rozklad pokračují až k zániku – ztělesněného výstupem tanečníka nejvíce využívající japonské zdroje – a symbolizovaného záplavou snášejících se lístků sakury.



Představení jakoby se potkávalo se složitým filozofickým konceptem jen ve vyhraněných momentech, které se záhy rozplývají do neurčitých obrysů.



V přímém kontrastu se pak jeví inscenace, kterou s tanečnicemi VerTeDance Terezou Ondrovou a Veronikou Kotlíkovou připravila švédská choreografka Charlota Ofverholm, duet matky a dcery Found & Lost. „Matka“ kráčející po scéně jako manekýna na molu a její (ne)zvedená „dcera“ poskakující jako klaun. Udržovat dekorum je namáhavé, jak je zřejmé z matčiných skřehotavých výkřiků, neméně než výchova dcery. Různé komické peripetie jejich vztahu ale i ohrožení a ochrana před nebezpečím zahrnují propracované čistě taneční úseky, odvíjející se někdy jakoby zrcadlově, při nichž nezbývá čas na humor. Celé představení je nabité děním, hýří vtipem a ironií a diváci si nemohou stěžovat na nezájem ze strany aktérů. Mají na výběr od různých sladkostí, přes rybičky po přímý vstřik šlehačky do úst. Závěr – matka na houpačce osvětlená červeným světlem a mizící ve tmě je výjevem, který se sem dostal snad z nějaké zcela odlišné sféry. Vysokou úroveň práce se světlem v inscenaci dosvědčuje Cena za nejlepší světelný design, kterou byl odměněn jeho autor Pavel Kotlík.



Exotické téma se objevuje také v choreografii Moniky Rebcové Afrika – smíření, skladbě pro 4 tanečnice různých národností a jednoho skutečného Afričana z Pobřeží Slonoviny Daudeta Grazaie. Monika Rebcová se pokusila propojit současný tanec a video (Jan Kokolia) s africkými tradicemi a postihnout základní archetypální představy. V první části tančí čtyři ženy v bílém na pozadí (mořského?) dna, z něhož neustále pozvolna stoupá kal. (Více než Afriku vyvolává vše představu rýžových polí v Asii). Po zklidňujícím úvodu se pronikavě zrychlí rytmus projekce, z konkrétních částic se stávají jen kmitající body počítačové animace. V centru je nový hrdina – Afričan – ztělesnění původního lidství, který se setkává se čtyřmi ženami zastupující africké živly, charakterizovaných barvami oděvů. Ty jej seznamují se životem a každá se svou „existenční funkcí“. Poučování spočívá povětšinou v předestírání různých možností a forem erotických vztahů. Z velmi důvěrných pozic dějících se převážně na zemi vybuchují dynamické a razantní figury v „africkém“ stylu, podbarvené i zvuky afrických bubnů. Kosmopolitní představení využívající do velké míry vizuální stránku nejen v projekcí ale i skrze kostýmy zaujalo návštěvníky festivalu natolik, že mu udělili Cenu diváků.



Na závěr letošní České taneční platformy byly vedle vyhlášení Ceny za světelný design a Ceny diváků oznámeny nominace na Tanečníka/tanečnici roku – Lucie Kašiárová, Martina Hajdyla a Bára Látalová a mezi pět nejlepších kandidátů na Taneční incenací roku – se dostala představení Brut (Nanohach), Kolik váží vaše touha (VerTeDance), Muži (Skutr), Nedotknutelní (SpitfireCompany) a SoloS (part III.) (ME-SA). S vítězi obou kategorií bude veřejnost seznámena na jednom z gala večerů během červnového festivalu Tanec Praha.

« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: TwitterFacebook