Sledujte nás na Facebooku!
CZ EN

OperaPLUS: Hana Polanská Turečková o Occamově břitvě

Hana Polanská Turečková sa na Opere Plus objavuje často. Pre Panorámu vznikol však špeciálny rozhovor s ohľadom na predpremiéru projektu Pražského komorního baletu Occamova břitva, ktorá sa koná 10. decembra. Je to štart nového projektu, ktorý má dať mladým choreografom tak potrebnú možnosť k tvorbe. A tak večer pod týmto názvom ponúkne tri choreografie:Intelektuál v choreografii členky Pražského komorního baletuNikol Šneiderovej, 2nd Chapter ďalšieho člena Pražského komorního baletu Šimona Kubáňa a Eros Paľa Kršiaka. Aký to bude tanečný večer predstaví supervízorka Hana Polanská Turečková.

„Choreografové používají hlavně lidského těla“, Hana Polanská Turečková o Occamovej britve Pražského komorního baletu.


Ste supervízorom nového projektu Pražského komorního baletu Occamova břitva, ktorý kladie na nových tvorcov dosť vysoké ciele. Dvaja tanečníci PKB a jeden študent AMU. Podľa čoho ste vlastne večer zostavili? A ako zaručíte divákovi, že nepôjde o typ projektu ako v Ponci alebo Arche, alebo v nejakom tvorivom laboratóriu na AMU?

Occamova břitva vznikla za účelem podpory mladých talentovaných choreografů. Je zacílena do řad souboru, protože chce motivovat mladé kreativní tanečníky k autorské tvorbě a do řad studentů HAMU, kterým chce poskytnout prostor vytvořit dílo na míru Pražský komorní balet a vyzkoušet si v praxi jak vypadá tvorba v profesionálním středně velkém souboru. Pokud vím, v České republice neexistuje pro začínající choreografy žádná jiná taková možnost.

Od ostatních projektů se liší tím, že tyto díla se nezahrají jednou či dvakrát, aby zapadli jako jednorázový projekt, což se teď s většinou choreografických děl vznikajících při takových projektech děje, ale těmto dílům dáváme budoucnost a tím také zajišťujeme choreografům posun v jejich dosavadní kariéře. Obesíláme české i zahraniční festivaly a choreografické soutěže, budeme díla reprízovat, a pokud se spolupráce vydaří, oslovíme choreografy v budoucnu opět. Také celý koncept Occamovy břitvy je postaven na základech, které se od ostatních liší. Choreografové, kteří jsou osloveni, vybírám proto, že se vymykají současné české taneční produkci a také kvůli jejich opravdovému ponoru do tvorby a úsilí hledat nové cesty výrazu. Paľa Kršiaka, který je mého věku už znám velmi dlouho a vedeme často o tanci a umění debaty, jeho názory jsou podnětné a ve své práci je charakteristický svým nekompromisním přístupem a silnou autocenzurou, jeho díla jsou velmi originální a promyšlená. Ostatní dva choreografové (Kubáň, Šneiderová) jsou o deset let mladší, ale velmi talentovaní tvůrci, kteří mne denně překvapují svojí inteligencí a schopnostmi. Projekt Occamova břitva se bude konat každoročně a jeho cílem je nacházet výjimečné tvůrčí osobnosti české a slovenské taneční scény.

Predpremiéra je už 10. decembra, ale premiéra až 23. januára. Čo sa bude diať s dielami medzi tým? Budete sledovať ako na predpremiére bude reagovať divák a poprípade vezmete choreografie ešte „do dielne“?

Posledních pár let je docela v módě uvádět před premiérou tak zvané “work in progress“, aby diváci měli možnost sledovat, jak se dílo vyvíjí nebo aby autoři dostali zpětnou vazbu od diváků před konečným výsledkem. Tento večer je sice předpremiérou, ale myslím, že tvůrci dotáhli svá díla do velmi propracovaného výsledku, není ovšem vyloučeno, že po reakci, kterou jim publikum poskytne, ještě nedojde k nějakým změnám, zvláště u těch mladších tvůrců. Jejich práce, tak jak ji mohu sledovat, prochází během zkoušení mnoha proměnami. Jsem ráda, že dáváme prostor a podmínky pro to, aby mladí lidé mohli experimentovat.

V anotácii sa píše, prečo ten názov, čo si od toho Pražský komorní balet sľubuje, ale zaujala ma hlavne veta „…údernost s apelem na intelektuálně zaměřeného diváka“. Vy ste znalá tanečného života veľmi dobre, Nemáte ale pocit, že Pražský komorní balet bol práve v dobe Šmoka súbor, ktorý viac staval na príbehu, alebo naopak kráse tanca ako hlavného nástroja výpovede, slovanskej duše, emóciách, než na intelektuálnosti?

Nemám tento pocit – tímto projektem navazujeme na tradici souboru perfektně. Když se vrátíme do šedesátých let, kdy vzniklo Studio Balet Praha ve spolupráci Luboše Ogouna, Pavla Šmoka a Vladimíra Vašuta – můžeme v jejich prohlášení číst – „…je to nová baletní experimentální skupina… odhodlaná prorazit hráz vžitých konvencí a vytvářet opravdu moderní balet. .., aby mohla vzniknout skutečná experimentální dílna, jakási výzkumná laboratoř baletu, kde by se hledaly nové možnosti a odkrývali nové perspektivy žánru poutaného až dosud tak silně vlivy tradic….tady půjde o výrazový tanec dneška a k tomu patří i dynamická škála pohybů, jaké znáte spíše z akrobatiky, gymnastiky a sportu….

“

V té době vznikly balety jako Podivuhodný mandarín na hudbu Bély Bartóka nebo Hirošima na hudbu Williama Bukového. V pozdějším období spojeném již se jménem Pražského komorního baletu se Pavel Šmok obrátil k lyrickému výrazu a prvkům folklóru a tato jeho tvorba je nejznámější a nejrozšířenější, bylo by ale nesmyslné stát se epigony Pavla Šmoka a kopírovat jeho styl, nikdo další jej nenahradí, smysl má pouze pokračovat v jeho odkazu, který jsem popsala výše a vytvářet opravdu tanec 21. století.

Nemáte pocit, že tých intelektuálnych predstavení je už Praha presýtená? Že skôr chýbajú predstavenia, ktoré sú práve o tanci a nepotrebujú projekcie, moderné médiá, celé state vysvetľujúce o čom to je a aké verše, či knihy tvorcov inšpirovali?

Praha je přesycená tvorbou, která je pseudointelektuální (kdysi tento výraz použil Vladimír Vašut ve spojení s mojí choreografií a dnes už naprosto chápu, co tím myslel), spíše než intelektuální. Projekt Occamova břitva zaciluje právě na tanec dovedený až k pohybové analýze či silný vizuální obraz, ale tím nemyslím projekce nebo další konvenční vizuální berličky nevkusného typu, myslím tím promyšlený kostým nebo kvalitní light design nebo celkový vizuální dojem kusu sestavený z pohybových obrazů.Occamova břitva je o tom osekávat vše nedůležité a nerozmělňovat se utápěním se v různých klišé a zmnožováním symbolů. Pokud se klišé používá, tak jako záměr. Choreografové používají hlavně lidského těla jako nositele obsahu nebo symbolu, hledají ho přes pohyb a ne někde zvnějšku. Nepotřebujeme přece divákovi vše pateticky a do detailu dopovídat nebo se mu podbízet, chceme ho zasáhnout uměleckým dílem, jehož hlavním médiem je tělo. Čím jasnější vizi má autor o tom, co chce sdělit, tím je představení čistší a tím jasnější je výpověď a přenesení emoce nebo ideje na diváka. K tomu patří i poučená práce s tělem a gestem v jevištním prostoru nebo práce s časem v choreografickém díle.

Váš súbor hodne cestuje po Česku. Nemáte potom marketingový a obchodný problém s takými zložitými predstaveniami?

Každé vynikající umělecké dílo má více vrstev. Například kniha Umberta Eca Jméno růže. Když si ji přečte průměrný čtenář, shledá ji jako napínavou, zajímavou a perfektně zvládnutou detektivkou. Vzdělaný čtenář se bude radovat, že rozkódoval historické či kulturní indicie středověku a profesor filozofie či historie nebo člověk s obrovskými znalostmi zaznamená všechny skryté narážky a citace, které kniha nabízí, každý si tam pro sebe najde to důležité. Kniha tak vytváří hodnotu pro různé sociální skupiny lidí. Toto je pro mne ideál uměleckého díla.

V regionech už druhou sezonu hrajeme převážně současný repertoár a ohlasy na něj jsou velké. Pomalu se blížíme mému vysněnému ideálu a lidé cítí, že naše produkce jsou kvalitní.

V jednom z posledných rozhovorov ste povedali: „Přeji si, aby diváci nebrali naše představení jako zábavu, ale aby jim dalo silnou reflexi světa i sebe sama, aby je nutilo přemýšlet a klást si otázky.“ Máte pocit, že v Česku máme choreografov, ktorí takéto predstavenia dokážu vytvoriť?

Myslím si, že ano. Generace třicátníků a lidí pod hranicí třiceti let je zajímavá, silná a docela vyhraněná, zahrnuji do toho také slovenské taneční umělce. Co se týká české a slovenské nezávislé taneční scény, ta je hodnocena velmi kladně i v zahraničí. My budeme pro náš soubor oslovovat převážně choreografy této věkové skupiny. Nevyhýbáme se spolupráci se zahraničními choreografy, ale chceme dávat zejména příležitost česko-slovenským choreografům. Určitě nemusím mluvit o tom, jak důležitá je podpora právě českých tvůrců, aby mohli svobodně tvořit a reprezentovat tak naši republiku jako svébytnou a kvalitní kulturní zemi.

Máte v repertoári aj nejaký komický titul?

Máme v repertoáru dva krásné radostné kusy – Musicu Slovakua Sinfoniettu Pavla Šmoka. Vyloženě komický titul nám ovšem chybí a je v plánu ho časem na repertoár zařadit. Je ovšem obrovsky těžké vytvořit dílo, které bude obsahovat inteligentní humor a nebude jen konvenčně opakovat, to co funguje. Jedna z věcí, která mě baví je pohybový humor slavného choreografa Jonathana Burrowse.

Pohybujete sa na HAMU, medzi mladými ľuďmi, v súbore, máte generáciu priateľov z Národného divadla, teraz sa venujete mladým tvorcom, aby dostali príležitosť. Čo vidíte ako najväčšiu prekážku pre talentovaných choreografov?

Jako největší překážku vidím nedostatek důvěry lidí na vedoucích pozicích v divadlech dát mladým lidem příležitost. A to teď nemyslím v Praze, ale i v regionech. Někdy se to povede, ale většinou vidíte v titulcích u choreografa notoricky provařená jména. Chápu, že sází na jistotu, ale takto se vytrácí rozmanitost, konkurenceschopnost a originalita z divadelních budov. Nedivme se pak, že Česko u zahraničních pozorovatelů boduje spíše v oblasti nezávislého tance a alternativy, i když tyto produkce nejsou tak vidět.

Vaše odpovede sú vždy zaujímavé, rozhovory s vami podnetné, máte veľký prehľad, intelektuálny rozmer, nemôžem nespomenúť, že ste boli famózna balerína klasického typu, vaše choreografie sú silné, zároveň ste matka, máte malého chlapčeka. Nemáte pocit, že máte dva životy? Jeden doma a druhý s Pražským komorním baletem?

Děkuji za komplimenty, famózní balerína jsem nebyla, ale vždy jsem ke své práci přistupovala a přistupuji s vášní a poctivě, tanec je můj život už od raného dětství a nikdy jsem necítila rozdíl mezi soukromým životem a životem pracovním. I dnes, kdy mám svoji vlastní rodinu, žijeme s manželem uměním. On vlastní Polansky gallery a podporuje mladé umělce, je to něco co nás velmi spojuje. Můj syn tak od malinka vyrůstá na tanečním sále, v divadle či galerii a to ho může jedině obohatit.Myslíte na Vianoce? Occamova břitva na začiatku adventu…

Na Vánoce nemyslím ve smyslu předvánočního shonu nebo stresu. Nic nekupuji, neuklízím, nepeču, naopak po premiéře potřebuji ještě čas na zkoušení pro film, který budu natáčet s Vladimírem Houdkem a se sólisty Pražského komorního baletu. Pak odjíždím s rodinou na farmu manželových rodičů, kde je díky nim krásné zázemí, dostatek výborného jídla i podnětné debaty.


« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: TwitterFacebook