Sledujte nás na Facebooku!
CZ EN

Operaplus.cz: Pro Pavla Šmoka byla největší Múzou. Thálie pro Marcelu Martiníkovou

Je nadevše jasné, regulérní, právoplatné a nanejvýš nutné, že Marcela Martiníková konečně získala Cenu Thálie za celoživotní výkon v oboru tance a přínos kultuře. Nedávno jsem se potkala s manželkou Mistra Šmoka, paní Marií-Hátou Šmokovou, a ta mi řekla o Marcele: „Byla bezesporu jeho největší Múzou.“ A bylo to tak určitě.

Již před časem jsem se s paní Marcelou Martiníkovou sešla, abychom si popovídaly o „tvůrčím fenoménu“, který mezi nimi (tedy choreografem a výjimečnou tanečnicí) vznikal a trvale existoval. Se všemi problémy, které prožívali a přinášela je doba zvláště po roce 1968…

Pro nikoho to nebylo snadné období, zvláště pro tvůrce, autory, umělce, kteří chtěli jít svou cestou. Bez cenzury a konfrontací. Čelem vpřed, bez úhybů a kliček k režimu, před kterým jiní sehnuli hlavu,“ říká Marcela Martiníková.

Marcela Martiníková byla ústřední postavou Baletu Praha v šedesátých letech, pro Pavla Šmoka, Luboše Ogouna, dříve zajímala také choreografa Borise Slováka, když měl nastoupit do Ostravy. Byla skvělou tanečnicí s neobvyklou dávkou tvůrčího nadání, taneční partnerkou Petra Koželuha, Rudy Broma, byla součástí „základního kádru“ těchto umělců v Baletu Praha, nadějné doby a nadějných šedesátých let.

Mluvily jsme o jejím angažmá v Ostravě, Praze a posléze Basileji, kde Pavel Šmok a mnozí jeho tanečníci zažili krásné, ale i velmi nesnadné chvíle své jedinečné kariéry. Rodačka z Opavy, vystudovala Státní konzervatoř v Praze a po studiu začala tančit hned v Ostravě.

 

Když půjdu tvou sólovou kariérou pozpátku, jak to vlastně bylo s vaším odchodem do Basileje? O tom období se nikdy tak nemluví.

Pavel Šmok podepsal s Basilejí smlouvu jako šéf baletu, Luboš Ogoun chtěl ještě, abychom v Baletu Praha pokračovali (podmínkou ovšem byli Martiníková a Koželuh), ale to už bylo pozdě. Odešli jsme za Šmokem. Nebylo to pro mne vůbec jednoduché, zjistila jsem hned krátce po příjezdu, že jsem v jiném stavu (čekala jsem Patricii). Ale domluvili jsme se, že hned po šestinedělí začnu tančit… A že budu Šmokovi asistovat. A to se také stalo. Hned na jaře jsem připravovala Listy důvěrné. A pak jsem se již nezastavila…

Kdo všechno odešel v roce 1970 do Basileje?

Jarda Slavický přišel z Francie, kde byl v angažmá. Kateřinu Elšlégrovou Slavickou znal Šmok z Brna, tam mu tancovala sóla v Glagolské mši. Byli tam vynikající sólistka Marta Synáčková, Petr Koželuh a jeho žena Věra Koželuhová, Mirek Vilímek, Vláďa Kloubek, Karel Hruška, Ivan Krob a Karel Janeček, Jareček Linhart a další. Práce to byla pro všechny velmi intenzivní. Repertoár se skládal především z nových Šmokových choreografií, ale i úspěšných děl dřívějšího repertoáru. I tamější kritika přistoupila na Šmokův zcela autorský rukopis, i když zpočátku byla dost nevraživá.

Co bylo v Theater Basel nejúspěšnější?

Pavel Šmok nastudoval Sluhu dvou pánů, jedním z prvních děl byla také Janáčkova Sinfonietta, pak Listy důvěrné, novinkou byl pak Brainticket. Pak bylo moc pěkné představení Opilý koráb podle Rimbaudovy básně. Šmok se úspěšně realizoval jako operní režisér. Pohyboval se v zahraničí jako ryba ve vodě. A přes to všechno se vždy vrátil do děsivé nejistoty.

Po dvou letech jsme se s Ivanem (poznámka autorky: Ivan Krob, tanečník a pedagog, manžel Marcely Martiníkové) rozhodli vrátit do Prahy a pak se strhla určitá lavina návratů. Jaroslav Slavický s Kateřinou Elšlégrovou a Vladimír Kloubek, Sylva Jarošová šli hned za námi a dostali jsme angažmá v Národním divadle v Praze.

Nemysleli jste na emigraci?

Myslím, že Ivan by asi rád zůstal. Obdivoval Švýcarsko. S jeho přesností mu absolutně vyhovovalo. Ale já jsem nemohla a nechtěla zůstat v cizině, nesnesla jsem pomyšlení, že se nevrátím domů. Mnoho lidí odešlo hned po srpnu 1968, ale jsou tací, co se navracejí a uvědomují si, že šťastni vlastně vůbec nebyli. Určitě si prožili své peklo.

V Národním divadle vás zrovna s otevřenou náručí nevítali, že?

Práci jsme dostali, ale měli jsme onen „cejch“, že jsme ti „od Šmoka“…

Moje generace si tě ale přesto pamatuje v sólových výstupech někdejších baletů v Národním divadle.

Byla to Vášeň/Carmen Georgese Bizeta a Víla Carabosse v Šípkové Růžence v choreografii Miroslava Kůry, ale také Svěcení jara Emericha Gabzdyla, Schumannův Karneval v Blažkově choreografii.

« Zpět do sekce Napsali o nás
Sdílet článek na: TwitterFacebook