Follow us on Facebook!
CZ EN

Czech Dance Info: Láska, tanec živlů a bauhaus — rozhovor s choreografkou Hanou Polanskou Turečkovou

Pražský komorní balet uvádí novou premiéru. Jde tentokrát o dílo pro děti, pohádkový balet Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější. Těsně před premiérou jsme jeho choreografce, ještě do nedávna člence baletu Národního divadla v Praze, Haně Polanské Turečkové položili několik otázek.

Jak jste objevila balet Bohuslava Martinů?

Balet jsme neznala, dokud nepřišla zakázka od Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, který nabídl Pražskému komornímu baletu nahrávku hudby a libreto, jež přepracovala dramaturgyně FOK Eva Kolková. Původně šlo o indickou pohádku, kterou Martinů přepracoval v grotesku o myších, které jsou paradoxně tím, „kdo je na světě nejmocnější“. Mě tento přístup úplně neseděl, vyznívá ironicky, a tak jsem změnila prostředí a náš děj se odehrává v cirkusové rodině.

Mohla byste v několika větách shrnout obsah libreta?

Příběh je jednoduchý: pan Principál s paní Principálovou mají dceru Princeznu, o kterou se přijede ucházet Princ. Ale rodiče si představují pro svou dceru někoho mnohem, mnohem mocnějšího –  a tak se o Princeznu začne postupně ucházet Slunce, Mrak a nakonec Vítr. Jeden živel vytlačí ten předchozí a nakonec zvítězí Vítr. Ale Princezna se před ním schová za zeď, kam Vítr nemůže. Princ však zeď rozboří, a tak láska zvítězí.

Jak velký je tento balet, co se týče obsazení?

Choreografie je komponovaná pro devět tanečníků, ale každý má tři role. Kromě hlavní postavy – Princezny, která neopustí jeviště, v pohádce vystupují Mrak, Vítr a Slunce. Chtěla jsem vytvořit trochu složitější strukturu, tak Mrak například tančí čtyři tanečníci a dají se proto rozehrát určité variace.

Jestliže šlo o zakázku – zaujal vás ten námět ihned?

Ze začátku jsem si nebyla jistá, ale pak mě to celé dost vzalo, protože lze díky hudbě Bohuslava Martinů krásně analyzovat pohyb. Můžete až obsesivně ujet na vytváření nějakého tvaru – já například u Sluníčka hodně pracovala na tvaru kruhu a kontrastně k němu navrhuji ostré, geometrické pohyby.

Nebo u Mraku – ten je oblý, víc improvizovaný … Vítr bude jezdit na jezdících botách. Zkrátka snažila jsem se pohybem každému charakteru vtisknout nějakou tvář. U Slunce jsem se inspirovala buddhistickými tanci, kde tančí hlavně ruce s nástavci prodlužujícími prsty. Martinů se v hudbě nebál reminiscencí a hodně citoval, tak já se také nebojím vypůjčit si něco z jiné kultury.

A jak jste vnímala zadání s ohledem na diváka – inspiroval vás fakt, že pracujete na inscenaci pro děti, nebo to bylo naopak omezující?

Bohužel nevím, jak dnes sedmi až dvanáctileté dítě vnímá. Sama takové dítě nemám ani v širším v příbuzenstvu. Takže jsem se tím nenechala nijak svazovat. Intenzivně jsem spolupracovala s Vladimírem Houdkem a Monikou Žákovou, kteří vytvořili scénu a kostýmy. Dohodli jsme se, že celá inscenace bude hodně – řekněme – „umělecká“. Nechceme, aby pohádka působila polopatisticky. Inspirujeme se dobou, kdy Martinů balet psal, dvacátými lety, takže je geometrická, něčím evokuje styl Bauhausu. Spíše jsme chtěli podpořit vkus mladého diváka, a ne mu předkládat něco, co zná z televize. Osobně mě hodně zajímá interakce mezi tancem a výtvarným uměním – je to ostatně i téma mojí disertace, na které v současné době pracuji.

« back to Reviews
Share: TwitterFacebook